. Editions de l'AN 2 je vydavatelstvím teoretika a ředitele angoulêmského komiksového muzea Thierry Groensteena, jehož teoretická práce Stavba komiksu vyšla před nedávnem i u nás; Anna en cavale bylo zařazeno do edice Traits féminins – Ženské stopy. Což může být pocta, stejně jako háček, jak ukážeme dále. Po Aloisi Nebelovi je to druhé ucelené dílo, které se komiksově dotýká polistopadové reality – a řadí se tak do (podstatně delší) fronty reflexí filmových či literárních. A při pohledu na starou tatrovku nebo známá nádraží jímá nostalgie…
. Příběh začíná celkem všední situací – únavou hlavní hrdinky z nefunkčního vztahu. Touha po úniku ze šedivého života se náhle mění ve zběsilý úprk – to když se Anna stane součástí pronásledování ruskojazyčnou mafií. Akční scény se střídají s pauzami na rozhovory a s tužkou kreslenými retrospektivami a snovými pasážemi; ty tak poskytují napjatému pronásledování potřebný oddech. Z celého příběhu je ale poznat, která „polovina“ je autorce bližší – zatímco akční scény zůstávají poněkud toporné, především v dialozích a retrospektivách se velmi kontaktně odráží realita předlistopadová a polistopadová, a samozřejmě osobní zkušenosti autorčiny. A co především: Lucie Lomová má cit pro drobná zákoutí života – ta banální i ta fatální – a jejich pomocí dokáže do postav vkouzlit potřebnou dávku sympatií.
. Symptomatickou předzvěstí Anny byl šestidílný seriál Tylova hlídka, kterou současně s Annou Lucie Lomová kreslila v roce 2005 pro Svět a divadlo. Stylově variabilní autorka, která má zkušenosti i s tvorbou kresleného humoru, si v Hlídce vyzkoušela civilnější kresbu, která se oprostila od pohádkymilovného detailu z Anči a Pepíka, a přesedlala na čitelnější, ladnou linku, nikoli nevzdálenou Hergého ligne claire. Už v Tylově hlídce se rozvíjí příběh ze současnosti, tentokrát s lomovsky vlídnou ironií glosující situaci v českém divadelnictví, přičemž v dějových peripetiích nechybí cameo prezidenta Klause. Hrátky s realitou a absurditou jsou oběma příběhům společné, nadsázka a odstup, zjevné v Hlídce ze situačního i slovního humoru, jsou ovšem v Anně méně vyhrocené. Stále tatáž civilní kresba totiž kryje čím dál akčnější a bizarnější situace. Přestřelky s ruskojazyčnou mafií, setkání s cikánskou rodinou nebo Václavem Havlem v lesích na Hrádečku balancují na velmi tenké hraně faktické popisnosti a jemné nadsázky – hraně, kterou možná český čtenář dokáže rozeznat (a přijmout nebo se rozčílit), ale kterou sotva rozeznají pařížstí/angoulêmští komiksoví intelektuálové. Pomrkávání na čtenáře lze bez znalosti reálií snadno zaměnit za skutečnost. Album tak může českému komiksu v zahraničí prokázat medvědí službu – neprávem se stát absurdistánskou exotikou z Divokého východu.
. Příběh začíná celkem všední situací – únavou hlavní hrdinky z nefunkčního vztahu. Touha po úniku ze šedivého života se náhle mění ve zběsilý úprk – to když se Anna stane součástí pronásledování ruskojazyčnou mafií. Akční scény se střídají s pauzami na rozhovory a s tužkou kreslenými retrospektivami a snovými pasážemi; ty tak poskytují napjatému pronásledování potřebný oddech. Z celého příběhu je ale poznat, která „polovina“ je autorce bližší – zatímco akční scény zůstávají poněkud toporné, především v dialozích a retrospektivách se velmi kontaktně odráží realita předlistopadová a polistopadová, a samozřejmě osobní zkušenosti autorčiny. A co především: Lucie Lomová má cit pro drobná zákoutí života – ta banální i ta fatální – a jejich pomocí dokáže do postav vkouzlit potřebnou dávku sympatií.
. Symptomatickou předzvěstí Anny byl šestidílný seriál Tylova hlídka, kterou současně s Annou Lucie Lomová kreslila v roce 2005 pro Svět a divadlo. Stylově variabilní autorka, která má zkušenosti i s tvorbou kresleného humoru, si v Hlídce vyzkoušela civilnější kresbu, která se oprostila od pohádkymilovného detailu z Anči a Pepíka, a přesedlala na čitelnější, ladnou linku, nikoli nevzdálenou Hergého ligne claire. Už v Tylově hlídce se rozvíjí příběh ze současnosti, tentokrát s lomovsky vlídnou ironií glosující situaci v českém divadelnictví, přičemž v dějových peripetiích nechybí cameo prezidenta Klause. Hrátky s realitou a absurditou jsou oběma příběhům společné, nadsázka a odstup, zjevné v Hlídce ze situačního i slovního humoru, jsou ovšem v Anně méně vyhrocené. Stále tatáž civilní kresba totiž kryje čím dál akčnější a bizarnější situace. Přestřelky s ruskojazyčnou mafií, setkání s cikánskou rodinou nebo Václavem Havlem v lesích na Hrádečku balancují na velmi tenké hraně faktické popisnosti a jemné nadsázky – hraně, kterou možná český čtenář dokáže rozeznat (a přijmout nebo se rozčílit), ale kterou sotva rozeznají pařížstí/angoulêmští komiksoví intelektuálové. Pomrkávání na čtenáře lze bez znalosti reálií snadno zaměnit za skutečnost. Album tak může českému komiksu v zahraničí prokázat medvědí službu – neprávem se stát absurdistánskou exotikou z Divokého východu.
