Jakkoliv je marketingová strategie Comics Centra překvapivá, dvě hvězdné stálice září v edičním plánu jasněji, než plamen svářečky. První comicsovou baštou je Hellboy Mika Mignoly a druhým finalistou „Comicscentrum hledá superstar“ je samozřejmě kultovní Sin City Franka Millera. O své jezdce se v CC stáji starají pečlivě a s láskou a třetí Sin City se tak dočkalo - na našem trhu neobvyklý to jev - reedice. Ponořme se tedy do temné stínohry a oparu z cigaret, do světa drsných chlápků, krásných žen a rychlých aut…
Trocha dějepisu
. Celou sérii Sin City pravděpodobně dnes již netřeba představovat, ale pro úplnost v pár větách: Frank Miller poprvé na sebe upozorňuje nepříliš úspěšným Roninem, poté se ale roku 1985 zásadně zapisuje do comicsové historie: ztemňuje klišovitého Batmana a vzniká Návrat temného rytíře. Dalším významným počinem je stvoření Elektry; píše scénáře, například k Hard Boiled. No a na začátku 90. let vzniká jeho nejslavnější epos, série Sin City – Město hříchu. Syrové noirové příběhy, strhující atmosféra podpořená striktně černobílou kresbou. Hra stínů a kontrasty, jako například zobrazení políčka ve fotografickém negativu. Ten samý snímek, následující třeba několikrát po sobě - jen se záběr přibližuje. Odvaha třeba uprostřed příběhu nechat nějakou tu nepokreslenou a pouze černou stranu. Pro zrychlení děje najednou vyplní několik částí strany pouze ten samý obrázek – to je dechberoucí styl Sin City. Do toho ještě připočteme provázanost děje, kdy v různých knihách vidíme tytéž situace jakoby z různých pohledů. To, co se v jedné knize zdá jako nepodstatný rozhovor na pozadí v zakouřené putyce, může být zásadní pro děj ve svazku následujícím. Přestože tyto situace jsou někdy na sebe naroubovány trochu neuměle, celkově to dodává větší plasticitu příběhu. Přestože později Miller přidává do každé knihy jakousi jednu doprovodnou barvu, princip s černo-bílo-černým prostředím zůstává. Tohle vše způsobilo v devadesátých letech na pultech doslova převrat. Díky těmto postupům se ze Sin City stala věc doslova kultovní.
. Celou sérii Sin City pravděpodobně dnes již netřeba představovat, ale pro úplnost v pár větách: Frank Miller poprvé na sebe upozorňuje nepříliš úspěšným Roninem, poté se ale roku 1985 zásadně zapisuje do comicsové historie: ztemňuje klišovitého Batmana a vzniká Návrat temného rytíře. Dalším významným počinem je stvoření Elektry; píše scénáře, například k Hard Boiled. No a na začátku 90. let vzniká jeho nejslavnější epos, série Sin City – Město hříchu. Syrové noirové příběhy, strhující atmosféra podpořená striktně černobílou kresbou. Hra stínů a kontrasty, jako například zobrazení políčka ve fotografickém negativu. Ten samý snímek, následující třeba několikrát po sobě - jen se záběr přibližuje. Odvaha třeba uprostřed příběhu nechat nějakou tu nepokreslenou a pouze černou stranu. Pro zrychlení děje najednou vyplní několik částí strany pouze ten samý obrázek – to je dechberoucí styl Sin City. Do toho ještě připočteme provázanost děje, kdy v různých knihách vidíme tytéž situace jakoby z různých pohledů. To, co se v jedné knize zdá jako nepodstatný rozhovor na pozadí v zakouřené putyce, může být zásadní pro děj ve svazku následujícím. Přestože tyto situace jsou někdy na sebe naroubovány trochu neuměle, celkově to dodává větší plasticitu příběhu. Přestože později Miller přidává do každé knihy jakousi jednu doprovodnou barvu, princip s černo-bílo-černým prostředím zůstává. Tohle vše způsobilo v devadesátých letech na pultech doslova převrat. Díky těmto postupům se ze Sin City stala věc doslova kultovní.
. Sin City vycházelo u nás až do pátého svazku pod hlavičkou Crwe, poté u předchůdce Comics Centra, Calibre Publishing. Aktuální „comicscentrácké“ reedice se dostaly do oběhu především díky zfilmování Sin City Robertem Rodrigezem. Náznak takovéhoto pokusu, což znamená využít filmového uvedení, jsme už také zažily. Při příležitosti uvedení Shreka 2 vyrukovalo CC se shrekovým comicsem. V Rodrigezově filmu se dostalo na jednu krátkou povídku (Zákazník má vždycky pravdu) a tři knihy (první svazek, pojmenovaný zpětně Drsný sbohem, čtvrtá kniha v pořadí Ten žlutej parchant a nás především zajímá trojka, tedy Velká tučná zabíjačka). Rodrigezovo kvalitní comicsové zpracování, na které dohlížel sám Frank Miller (ve filmu si zahrál i jednu menší roli), ukázalo, že ne všechny comicsové postupy vždy na filmovém plátně fungují. Na druhou stranu určitě dokázalo přilákat k stránkám plné atmosférické černobílé kresby další čtenáře. Frank Miller má s filmem nemalé zkušenosti, vždyť je jako scénárista podepsán dokonce pod Robocopem 2. Navíc se dočkáme dalšího zfilmování jeho díla; první klapka už cvakla u připravovaného řecko-perského masakru 300.
Díky tomu, že Drsný zbohem a Velká tučná zabíjačka tak vychází podruhé, dočkáváme se přirozeně vylepšeného vydání. Nové překlady, pevná vazba či kvalitnější papír. Logicky se dá usuzovat že další reedice na řadě je vynechaná Dáma, pro kterou se zabíjí a že Comics Centrum čeká na uvedení pokračování prvního filmu.
Zabíjení ve velkém a tučném
. Věnujme se tady samotné knize, která se honosí celkem výstižným názvem Velká tučná zabíjačka. Za příliš nevznosným názvem se skrývá do jisté míry stejně nevznosná zápletka. Dwight McCarthy se zaplétá do vraždy policejního důstojníka. Zabití policajta může nalomit křehké příměří Starýho města. Tam vládnou děvčata co sice nabízejí pro potěchu za peníze vlastní tělo, ale běda pokud nehrajete podle pravidel. Holky se umějí o sebe postarat, vždyť každá ve své drobné kabelce nosí vždy připravený a nabitý kvér. Díky dohodám nepodléhají žádnému z četných zločineckých gangů. To ale může jedna mrtvola známého policajta (který byl sice nalitej, v násilnické náladě a dělal problémy) rychle změnit. Ze známých postav série se kromě Dwighta setkáme s masochisticky přitažlivou Gail, s drobnou japonskou usekávačkou hlav Miho, nebo třeba s nechvalně proslulým Manutem, který způsobil McCarthymu tolik problémů v knize předcházející. Scénář se rozjíždí pozvolna stylem lokomotivy a valí se jednoduše vpřed bez zbytečného zdržování. Tedy scénář značně přímočarý, do jisté míry v některých fázích se dočkáme až klišovitých sekvencí. Nosný příběh je jasný, úklid mrtvého těla. V tom se snaží Dwightovy zabránit zločinecký gang, pro který není problém vypustit proti svým protivníků armádu vysloužilých teroristů IRA. Příběh se tak dostává na pozadí díky pravidelné porci rubání a bojových střetů, jak už ostatně hovoří název knihy. Naštěstí Miller vše ozvlášťňuje celou škálou netradičních záběrů, výběrem exotických míst a v určitých fázích také černým humorem. Nebojí se na několika stánkách nechat vyniknout ženská těla. A nebojí se experimentovat s kresbou. V realisticky zachyceném prostředí se najednou vznáší postavy či auta v nejroztodivnějších pozicích. Některé předměty jsou znázorněny značně nadměrně.
. Věnujme se tady samotné knize, která se honosí celkem výstižným názvem Velká tučná zabíjačka. Za příliš nevznosným názvem se skrývá do jisté míry stejně nevznosná zápletka. Dwight McCarthy se zaplétá do vraždy policejního důstojníka. Zabití policajta může nalomit křehké příměří Starýho města. Tam vládnou děvčata co sice nabízejí pro potěchu za peníze vlastní tělo, ale běda pokud nehrajete podle pravidel. Holky se umějí o sebe postarat, vždyť každá ve své drobné kabelce nosí vždy připravený a nabitý kvér. Díky dohodám nepodléhají žádnému z četných zločineckých gangů. To ale může jedna mrtvola známého policajta (který byl sice nalitej, v násilnické náladě a dělal problémy) rychle změnit. Ze známých postav série se kromě Dwighta setkáme s masochisticky přitažlivou Gail, s drobnou japonskou usekávačkou hlav Miho, nebo třeba s nechvalně proslulým Manutem, který způsobil McCarthymu tolik problémů v knize předcházející. Scénář se rozjíždí pozvolna stylem lokomotivy a valí se jednoduše vpřed bez zbytečného zdržování. Tedy scénář značně přímočarý, do jisté míry v některých fázích se dočkáme až klišovitých sekvencí. Nosný příběh je jasný, úklid mrtvého těla. V tom se snaží Dwightovy zabránit zločinecký gang, pro který není problém vypustit proti svým protivníků armádu vysloužilých teroristů IRA. Příběh se tak dostává na pozadí díky pravidelné porci rubání a bojových střetů, jak už ostatně hovoří název knihy. Naštěstí Miller vše ozvlášťňuje celou škálou netradičních záběrů, výběrem exotických míst a v určitých fázích také černým humorem. Nebojí se na několika stánkách nechat vyniknout ženská těla. A nebojí se experimentovat s kresbou. V realisticky zachyceném prostředí se najednou vznáší postavy či auta v nejroztodivnějších pozicích. Některé předměty jsou znázorněny značně nadměrně.
. Z celé „městohříšní“ rodiny je Velká tučná zabíjačka pravděpodobně nejslabší, především díky příběhu. Na druhou stranu je to stále comics nadprůměrný, včetně grafické části. Ostatně právě díky tomuto jednoduššímu příběhu kniha vděčí za své zfilmování.
Millerovi nelze upřít, že ačkoliv tentokrát nerozvedl a tolik nepropracoval příběh, řemeslně odvedl svoji práci na jedničku. Reedice je určitě na místě. Kromě pevné vazby, lepšího papíru a tisku jsme se dočkali také nového překladu. O ten se postarala zkušená Dana Krejčová. Nová verze překladu mi přijde trefnější, na druhou stranu jsem neměl žádný problém ani se starým překladem Leonida Křížka. Bez problému je comics také po technické stránce, tedy co se týká letteringu Martina Trojana. Ke konci se můžete kochat galerií obrázků různých autorů, jimž vévodí již zmíněný Mignola.
Kvůli některým brutálním a násilnickým situacím (není jich málo) se pohybuje věkové doporučení této knihy od šestnácti let.
