. Na následujících řádcích nebudeme vypočítávat jména z obsahu, ani halasným povykem jmenovitě vyzdvihovat jednotlivé autory – prvé považuje recensent za encyklopedický detailismus, pod jehož drobnohledem uniká dojem celku, druhé pak za nejjistější výhybku se čtenářovým vkusem. Které je ostatně tak či onak nevyhnutelné – 112 stran sborníku, byť sjednoceného poditulem, obsahuje tak pestrou škálu technik i příběhů, že se stěží můžou vyskytnout dvě podobná čtenářská hodnocení. A ještě dále: aniž bychom naznačovali nějakou koncepční nebo kvalitativní podbízivost, „své“ příběhy si díky této pestrosti může najít každý… Neboť se vztahy, na rozdíl od radioaktivních pavouků nebo mimozemských nerostů, máme každý své zkušenosti…
. Příjemně těžký svazek ovšem vydává i mnohá další svědectví. Stávající podoba sborníku je symptomem proměn domácí scény – už skončila doba snadného vytěžování šuplíků, a zároveň s rostoucími zahraničními kontakty si tak domácí autoři musejí čím dál obtížněji vybojovávat místo na slunci; . mnohý skončil na jediné stránce, a to ještě s výškrabkem – čelní místa zaujali autoři zpoza hranic. Domácím tvůrcům – zejména těm hledajícím – tak může výtisk být učebnicí, stejně jako hozenou rukavicí…Obzvláštní péče je v Aargh!u věnována překladu a letteringu – a to namnoze ručnímu. Soudě podle tiráže, je redakční kolektiv celkem ustálený, a písmu se věnují osvědčené kapacity. Nemalou část sborníku ovšem zabírají i komiksy, které písma nepotřebují… neboť nepotřebují slov, což ostatně recensent – krom vlastní obliby – považuje za poslední důkaz oproštění komiksové narace od jakýchkoliv literárních vazeb.
. Tématické koncentraci – tak jako v čísle 5.5 – ustoupila publicistika; a chce to velké čtenářovo soustředění a vůli, aby odolal pokušení celý sborník – nepřerušovaný čtenářsky přeci jen náročnějšími texty – zhltnout naráz. Namísto vybraných chuťovek by tak mohl v ústech – nebo snad v očích? – zůstat, s prominutím, galimatyáš. Komiksovému gourmetovi se však skromnost odvděčí libými požitky.Recensent se zdráhá jakkoliv hodnotit příběhovou stránku, neboť si je jist, že každému ze čtenářů dle jeho osobní zkušenosti bude konvenovat jiné vyznění a jiná nálada otištěných prací. . Přesto si však na závěr – vzdor svému předsevzetí z úvodu této stati – neodpustí s mírně formalistickým důrazem poukázat na několik konkrétních jmen. Otevírací Rus Konstantin Komardin ve své Mechanice citu s bravurou pracuje s časem – až se nejistota a trapnost stávají takřka hmatatelnými… Stálice Lavrič a Ray Man potěší svým osvědčeným stylem, oku zalahodí Němý komiks – uznalé to ztvárnění němého filmu v komiksových polích; téměř průzračně stoletému příběhu vévodí kresba, evokující němý film nejen absencí dialogů a popisky stylizovanými do mezititulků, ale i lehkorukou kubistickou stylizací. Duo Hester-Parks v příběhu Wretch: Sníh předvede, jak mocná může být láska s… uh… černošským sněhulákem?…, prazvláštní něhou zavoní kraťásek ABC Belgičana Stija Besquiereho, bránici i brvu polechtá Honba za nenasytným klínem dvojice Abulí-Perović. Závěrečné stránky hostí Lucii Lomovou a Káju Saudka. Do nové éry vstoupil se svým holešovickým subhrdinou Volemanem Jiří Grus, slovní nezachytitelnost citů dokázal ve své oblíbené volné kompozici zachytit Tomáš Kučerovský v Topologii jednoho léta, sytě kolážový styl i útržky ze zenových milostných básní provázejí Lelu Geislerovou, vyprávějící O tygrovi a dívce. A nejen na jejich příkladě se zdá, že příběhy z domácích luhů a hájů posloužily autorům coby terapie svého druhu…
