. Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky! Nebo ano?
Spojení slov „kvalitní pokračování“ zní skoro jako nesmysl. Smutných dokladů tohoto tvrzení by se dala uvést celá řada. Přesto existují výjimky, kdy prvotní nápad je tak dobrý, že stojí za to se k němu vrátit a podstoupit riziko dalšího dílu. Plně to platí v případě dvousvazkové grafické novely Top 10. Série o osudech stejnojmenné policejní jednotky ve městě obydleném výhradně superhrdiny má ohromný potenciál. Opláštěnkovaní mstitelé jsou cenní ve své výjimečnosti. Zalidněte jimi ale celé město a všechno dostane úplně jinou perspektivu. Na poznání každodenního života této metropole se žánr policejních příhod výborně hodí. Je až neuvěřitelné, kolik postav strážců zákona tvůrci do děje zapracovali. Přesto si ke spoustě postav z téhle týmovky šlo udělat takový vztah, jaký by jim mohl závidět kdejaký komiksový sólista. Beze zbytku to platí o Toybox, čerstvé absolventce policejní akademie a zkušeném superpoldovi Smaxovi. Právě oni dva se stali hlavními protagonisty prvního volného pokračování Top 10 nazvaného jednoduše Smax. Oba hrdinové v něm přesídlili ze svého rajónu do říše osídlené pro změnu pohádkovými bytostmi. Jestliže Top 10 byl vpádem antisupermanské ironie do kánonu realistické krimi, pak Smax zřetelně tíhnul k parodii na pohádky a fantasy, jak to známe ze Shreka nebo knížek Terryho Pratchetta. O rok a půl později přichází do Čech další přírůstek ze světa Top 10. Jak Devětačtyřicátníci rozvíjejí motivy původního díla? Je to důvod k oslavám, nebo se potvrdí pesimistické názory o pokračováních?
Spojení slov „kvalitní pokračování“ zní skoro jako nesmysl. Smutných dokladů tohoto tvrzení by se dala uvést celá řada. Přesto existují výjimky, kdy prvotní nápad je tak dobrý, že stojí za to se k němu vrátit a podstoupit riziko dalšího dílu. Plně to platí v případě dvousvazkové grafické novely Top 10. Série o osudech stejnojmenné policejní jednotky ve městě obydleném výhradně superhrdiny má ohromný potenciál. Opláštěnkovaní mstitelé jsou cenní ve své výjimečnosti. Zalidněte jimi ale celé město a všechno dostane úplně jinou perspektivu. Na poznání každodenního života této metropole se žánr policejních příhod výborně hodí. Je až neuvěřitelné, kolik postav strážců zákona tvůrci do děje zapracovali. Přesto si ke spoustě postav z téhle týmovky šlo udělat takový vztah, jaký by jim mohl závidět kdejaký komiksový sólista. Beze zbytku to platí o Toybox, čerstvé absolventce policejní akademie a zkušeném superpoldovi Smaxovi. Právě oni dva se stali hlavními protagonisty prvního volného pokračování Top 10 nazvaného jednoduše Smax. Oba hrdinové v něm přesídlili ze svého rajónu do říše osídlené pro změnu pohádkovými bytostmi. Jestliže Top 10 byl vpádem antisupermanské ironie do kánonu realistické krimi, pak Smax zřetelně tíhnul k parodii na pohádky a fantasy, jak to známe ze Shreka nebo knížek Terryho Pratchetta. O rok a půl později přichází do Čech další přírůstek ze světa Top 10. Jak Devětačtyřicátníci rozvíjejí motivy původního díla? Je to důvod k oslavám, nebo se potvrdí pesimistické názory o pokračováních?
Nejprve maličká negativa
. První dojem si člověk udělá z obálky. U Devětačtyřicátníků je nemastná neslaná, název se na ní úplně ztrácí. Místo jednoho silného motivu musí oči bloudit po tvářích většiny zúčastněných. Střed kresby patří postavě vypouštějící blesky. Z umístění se dá usuzovat, že by se mělo jednat o někoho důležitého, ale tenhle muž se v úloze komparzisty jen mihne na pár obrázcích. Druhá špatná zpráva se skrývá hned pod kritizovaným přebalem – chybí ražba! Je to sice pouhopouhý bibliofilní fetišismus, přesto se našla spousta těch, kdo rádi slastně šmejdili prstíky v plastickém logu policejního okrsku Top 10, nebo v pozdějším otisku pravačky v nápisu Smax. Novinka podobné hmatové počitky nenabízí. Nyní je ale ten nejvhodnější okamžik opustit alter ego www.bbart.cz, zlého pisálkovského kverulanta a pochválit BB/Art, že Devětačtyřicátníci vyšli ve vazbě. Ražbička neražbička – silnější bývá fóbie z ohlých růžků stránek a na ní jsou tvrdé desky ten nejlepší lék. Teď by se však slušelo ten komiks konečně otevřít, aby recenze mohla už opravdu začít...
. První dojem si člověk udělá z obálky. U Devětačtyřicátníků je nemastná neslaná, název se na ní úplně ztrácí. Místo jednoho silného motivu musí oči bloudit po tvářích většiny zúčastněných. Střed kresby patří postavě vypouštějící blesky. Z umístění se dá usuzovat, že by se mělo jednat o někoho důležitého, ale tenhle muž se v úloze komparzisty jen mihne na pár obrázcích. Druhá špatná zpráva se skrývá hned pod kritizovaným přebalem – chybí ražba! Je to sice pouhopouhý bibliofilní fetišismus, přesto se našla spousta těch, kdo rádi slastně šmejdili prstíky v plastickém logu policejního okrsku Top 10, nebo v pozdějším otisku pravačky v nápisu Smax. Novinka podobné hmatové počitky nenabízí. Nyní je ale ten nejvhodnější okamžik opustit alter ego www.bbart.cz, zlého pisálkovského kverulanta a pochválit BB/Art, že Devětačtyřicátníci vyšli ve vazbě. Ražbička neražbička – silnější bývá fóbie z ohlých růžků stránek a na ní jsou tvrdé desky ten nejlepší lék. Teď by se však slušelo ten komiks konečně otevřít, aby recenze mohla už opravdu začít...
Z časů, kdy swing byl král
Zážitek ze scénáře vždy předstihne bezprostřední dojem z kresby. Výtvarné stránky se opět ujal tvůrce Top 10 Gene Ha, jehož kreslířský styl je příjemné sledovat. Sice nezvedne za židle, ale potřebám příběhu slouží na výbornou. Novinkou je coloring Arta Lyona. Díky němu je celý komiks laděn do tlumených odstínů šedé a hnědé barvy, což dokonale umocňuje náladu konce čtyřicátých let. Podobnou radost z retra jsem marně očekával u jiného obrázkového díla roku 2006, totiž Cesty do pekel. Zasazením do americké minulosti se jedná skoro o komiksové vrstevníky. Přesto atmosféra doby je paradoxně víc cítit z lehkovážnější sci-fi o superhrdinech, než z reálněji pojatých vzpomínek na prohibici. Za to nemůže jen barva obrázků, ale vůbec uchopení obou příběhů. Road to Perdition Maxe Allana Collinse je akční thriler, který má ostré tempo a nezdržuje se příliš ničím jiným. To Alan Moore je v Devětačtyřicátnících věrný košatějšímu vyprávění. Akce je jen jednou ze složek dobrodružství, kam patří stejnou měrou i témata jako přátelství nebo milostné problémy.
Zážitek ze scénáře vždy předstihne bezprostřední dojem z kresby. Výtvarné stránky se opět ujal tvůrce Top 10 Gene Ha, jehož kreslířský styl je příjemné sledovat. Sice nezvedne za židle, ale potřebám příběhu slouží na výbornou. Novinkou je coloring Arta Lyona. Díky němu je celý komiks laděn do tlumených odstínů šedé a hnědé barvy, což dokonale umocňuje náladu konce čtyřicátých let. Podobnou radost z retra jsem marně očekával u jiného obrázkového díla roku 2006, totiž Cesty do pekel. Zasazením do americké minulosti se jedná skoro o komiksové vrstevníky. Přesto atmosféra doby je paradoxně víc cítit z lehkovážnější sci-fi o superhrdinech, než z reálněji pojatých vzpomínek na prohibici. Za to nemůže jen barva obrázků, ale vůbec uchopení obou příběhů. Road to Perdition Maxe Allana Collinse je akční thriler, který má ostré tempo a nezdržuje se příliš ničím jiným. To Alan Moore je v Devětačtyřicátnících věrný košatějšímu vyprávění. Akce je jen jednou ze složek dobrodružství, kam patří stejnou měrou i témata jako přátelství nebo milostné problémy.
. Vykrádání či genialita na druhou?
Ze začátku se může zdát, že Alan Moore jen recykluje původní grafickou novelu pod jiným názvem. Posuďte sami: Top „Desítka“ začíná novopečenou inspektorkou Toybox putující do Neopole metrem. Úvod „Devětačtyřicítky“ sleduje mladičkého Jetlada (pozdějšího šéfa Top 10) na podobné trase, jen podzemku vystřídal vlak. Vizuálním vyvrcholením cest je shodně celkový pohled na panorama výškových staveb metropole. Oba hrdinové pak využijí nezávisle na sobě služeb taxikářů, kteří si nedělají s dopravními předpisy žádné starosti. Naštěstí se při širší perspektivě nejedná o vykrádání. Spíše bych to nazval hrou s podobnými rekvizitami, které posilují vazbu mezi oběma komiksy. Devětačtyřicátníci se dají číst i bez znalostí Top 10. Nepoučený čtenář však zůstane ochuzen o spoustu vazeb na pilotní komiks. Přes časový odstup několika desítek let mají obě story i několik stejných postav a další jsou při různých příležitostech zmíněny. Hlavní roli dostali Steve Traynor a jeho partner Wulf, kteří uzavírali druhý svazek Top 10. Pátrat můžete i po dalších známých tvářích, které lze porůznu spatřit na obrázcích - ať už třeba odkazují na Tintina, Pepka námořníka, nebo malého Nema.
Ze začátku se může zdát, že Alan Moore jen recykluje původní grafickou novelu pod jiným názvem. Posuďte sami: Top „Desítka“ začíná novopečenou inspektorkou Toybox putující do Neopole metrem. Úvod „Devětačtyřicítky“ sleduje mladičkého Jetlada (pozdějšího šéfa Top 10) na podobné trase, jen podzemku vystřídal vlak. Vizuálním vyvrcholením cest je shodně celkový pohled na panorama výškových staveb metropole. Oba hrdinové pak využijí nezávisle na sobě služeb taxikářů, kteří si nedělají s dopravními předpisy žádné starosti. Naštěstí se při širší perspektivě nejedná o vykrádání. Spíše bych to nazval hrou s podobnými rekvizitami, které posilují vazbu mezi oběma komiksy. Devětačtyřicátníci se dají číst i bez znalostí Top 10. Nepoučený čtenář však zůstane ochuzen o spoustu vazeb na pilotní komiks. Přes časový odstup několika desítek let mají obě story i několik stejných postav a další jsou při různých příležitostech zmíněny. Hlavní roli dostali Steve Traynor a jeho partner Wulf, kteří uzavírali druhý svazek Top 10. Pátrat můžete i po dalších známých tvářích, které lze porůznu spatřit na obrázcích - ať už třeba odkazují na Tintina, Pepka námořníka, nebo malého Nema.
Jménem zákona jsi zatčen, Drákulo!
. Po trochu odlišném Smaxovi představuje příběh z roku 1949 návrat ke krimi-týmovce ve stylu Top 10. Smax, vzdor svým kvalitám, mi přišel hloupě zakončený a finále s Jitrojasem vyznělo těžkopádně, když se muselo nekomiksově vysvětlovat spousty slovy. V Devětačtyřicátnících podobně skřípe jen vedlejší „novinová“ pointa se strojem času, ale konečný souboj dobra a zla šlape bez problémů. Škoda jen, že akční finiš nedostal více prostoru. To platí o recenzovaném komiksu jako celku. Top 10 si mohl dík většímu počtu stránek zkrátka dovolit širší záběr, než jeho skromnější pokračování. Přesto je moc fajn opět sledovat hodně svérázné strážníky při jejich každodenní práci. Ve které jiné knížce ostatně můžete být účastníky šťáry v upířím nevěstinci, kterého se účastní zásahová jednotka ve složení: Zorro mstitel, Panna orleánská, ocelový golem a dívka na koštěti zběhlá z wehrmachtu? Do takových zážitků se rozhodně vyplatí investovat...
. Po trochu odlišném Smaxovi představuje příběh z roku 1949 návrat ke krimi-týmovce ve stylu Top 10. Smax, vzdor svým kvalitám, mi přišel hloupě zakončený a finále s Jitrojasem vyznělo těžkopádně, když se muselo nekomiksově vysvětlovat spousty slovy. V Devětačtyřicátnících podobně skřípe jen vedlejší „novinová“ pointa se strojem času, ale konečný souboj dobra a zla šlape bez problémů. Škoda jen, že akční finiš nedostal více prostoru. To platí o recenzovaném komiksu jako celku. Top 10 si mohl dík většímu počtu stránek zkrátka dovolit širší záběr, než jeho skromnější pokračování. Přesto je moc fajn opět sledovat hodně svérázné strážníky při jejich každodenní práci. Ve které jiné knížce ostatně můžete být účastníky šťáry v upířím nevěstinci, kterého se účastní zásahová jednotka ve složení: Zorro mstitel, Panna orleánská, ocelový golem a dívka na koštěti zběhlá z wehrmachtu? Do takových zážitků se rozhodně vyplatí investovat...
