Pátek, 26. ledna
9,50 - Do Angouleme přijíždím až v pátek, festival běží už od čtvrtka. Jela jsem z Paříže prvním ranním vlakem, abych stihla autogramiádu v 10,30, a tak rovnou z nádraží jedu s kufrem do Salonu nakladatelů, obrovského dvojstanu o rozloze 10 000 m2, který vyrostl na kraji města. To je letošní novinka, loni se vše odehrávalo v centru. Gigantické vyhřívané stany v sobě ukrývají v podstatě celý francouzský komiksový svět a kus toho světa mezinárodního.Z nádraží jsem tam za chvilku, organizace je dokonalá a speciální autobusy vozí zdarma návštěvníky od jednoho festivalového stanoviště k druhému. Vítám se s Thierry Groensteenem, svým nakladatelem, kterého vidím poprvé v životě, a s dalšími autory.
10,30 - Sedám za stůl a Harry Morgan sedící vedle, mi pomáhá zorientovat se. Především zjišťuji, že francouzská „dedicace“ se od české autogramiády liší dost zásadně. Každý čtenář očekává, že mu autor k podpisu a věnování také něco nakreslí. Francouzům nevadí trpělivě čekat, až na ně přijde řada, autoři jsou zvyklí improvizovat a někteří si svá věnování opravdu užívají, kreslí například akvarelové výjevy, dávají si na čas, jeden autor dokonce vyřezával průhledy do stránek, které pak všelijak omalovával. Už ke mně přichází první čtenář, a já říkám Harrymu, že na to kreslení nejsem vůbec připravená, že se teda asi jen podepíšu. To nejde, říká on, to by ten pán byl ale opravdu, opravdu naštvanej. A tak se postupně zbavuji strachu, že své knížky znehodnotím neuváženou čmáranicí a postupně v tomhle kreslení nacházím dokonce zalíbení. Harry říká, že na podobných akcích v Americe si tam za takovéhle obrázky sami autoři říkají o peníze, úměrné velikosti kresby.
12,00 - Končí mi první šichta a k našemu stánku přicházejí moji kamarádi z Lucie Lom (www.lucie-lom.fr) a jedem do města. Philippe mě provádí jejich letošní expozicí – na Place New York jsou jakoby z nebe spadlé velké plechové kontejnery, kterými se prochází. Uvnitř prvního se člověk octne v černém prostoru, připomínající ulici velkoměsta. Stránky komiksů jsou na stěnách v prosvětlených boxech, takže září jako reklamy a okna. Druhý kontejner se jmenuje Sám v davu a pokračuje v tématu odosobněného velkoměsta . procházíme středem po jakémsi eskalátoru a po stěnách míjíme černobílé komiksové postavy, jejichž odrazy se zmnohonásobují v zrcadlech na stěnách. Komikové boxy po stranách, zase prosvětlené. Výstava přibližuje tvorbu zemí celého světa, a taky od nás – kromě dvou stránek ze své Anny tu s potěšením nacházím také Kučerovského Zastávku v Brně a Komárkové Mrtvé město. Jdem se rychle najíst, pak vezeme kufr do krásného starého domu, kde budu bydlet a ještě jedeme do CNBDI, což je Komiksové muzeum. Philippe mě provádí stálou expozicí, kterou před lety Lucie Lom dělali. Jmenuje se Les musées imaginaires – vstoupí se do zšeřelého prostoru, jakéhosi náměstí tvořeného gigantickými vystřihovánkami klasicistních muzejních průčelí, různě tematizovaných - je tu muzeum přírodních věd, historie atd., kde se s velkým vtipem a nápaditostí představuje vždy určitý komiksový okruh nebo téma. V prvním patře expozice pokračuje salonky o různých technikách a vývojových fázích historie komiksu. Pak se loučíme, já vyšlapu prudký kopec od muzea do starého Angouleme, je krásně jasno a čerstvo, obloha modřejší být nemůže. Jdu se konečně převlíknout a vysprchovat do rue Waldeck Rousseau, kde mám pokoj s mladou berlínskou komiksářkou Barbarou Yelin, a spěchám zpět do stanu na další podpisování. Thierry odpoledne dlouze vysvětluje sympatickému mladému páru, o čem je Anna (opravdu to umí – začne takhle: „Ne že bych vám to říkal proto, že jsem nakladatel nebo proto, že tady sedí autorka, ale ta kniha je opravdu úžasná!“). A oni za chvíli říkají, že jsou to krajané z Brna! Tak to spolu všecko probíráme, jsou to komiksoví nadšenci – do té míry, že si kupují Annu, přestože říkám, že brzo vyjde česky. Thierry mě představuje španělskému nakladateli Ediciones Sins editio, kterým se Anna líbí a berou si ji k bližšímu prostudování, že by ji vydali!
19,45 – Na chvíli do divadla, kde probíhá soutěž v improvizaci – komiksová, jak jinak. Tým červených a modrých, složené z herců a kreslířů, spolu všelijak soutěží, kreslíři mají nakreslit, co herci předvádějí, to se promítá na velké plátno na jevišti.
20,10 - Přicházím s malým zpožděním na večeři pro všechny autory nakladatelství v Café cabano. Sedím u stolu s třemi sympatickými Němci – Barbarou Yelin, Jensem Harderem a Arne Bellstorfem, z druhé strany Thierry. Jsou všichni moc milí a je hrozně příjemné mluvit s někým, kdo dělá podobné věci, kdo má stejné tvůrčí potíže, s Barbarou si vesele sdělujeme, jak při kreslení odbíháme k zrcadlu a tam všelijak pózujeme a pak rychle, abychom to nezapomněly, běžíme zpátky ke stolu to nakreslit. Pak debata o používání fotografie při kreslení, Jens udělal reportážní komiks o cestě do Jeruzaléma a Arne říká, že měl víc kreslit podle skutečnosti než podle fotek atd. atd. Vše provázeno neskutečně výborným jídlem.
1,30 - Jdu spát.
Pokračování ve středu 7. února.
. . .
. .
. .
. . .
.
.
