Sobota, 27. ledna
9,00 – Vstávám, mám volné dopoledne, tak si to užívám, dlouze snídáme dole v salóně u francouzského okna vedoucího na terasu s výhledem do údolí. Pak vyrážím do města – zdá se mi čím dál víc, že jsem se ocitla v nějakém hodně odvážném snu o komiksovém ráji. Jména ulic jsou na cedulích v bublinách, komiksy na každém kroku, před restauracemi velké figuríny komiksových hrdinů, ve výlohách, v papírnictví na stěnách, dokonce i v kostele na oltáři a na zpovědnici (tohle mi už připadá jako skutečné SCI-FI...) Člověk má dojem, že všichni kreslí, že kreslení je tou nejpřirozenější a nejzákladnější lidskou činností. Cestou si kupuji krásnej svetr ve druhé vlně slev v Promodu, mají tu toho podstatně víc...
Pospíchám, abych stihla co nejvíc. Na Place St. Martial pouliční divadlo tří prapodivných kašírovaných bytostí s taškama na kolečkách. Na skok ve stanu výstavy Hergého, ale nejsou tu žádné originály, jen reprodukce a řeči, tak spěchám dál.
Návštěva kostela, kde probíhají taky autogramiády, vedle v postranní kapli někdo kreslí rovnou do počítače a promítá se to na plátno, k tomu další hraje na kytaru... Návštěva dalšího komiksového stanu Éspaces découvertes na Champs de Mars. Tam je hlavně prostor pro mladé talenty – pro děti od 5 do 18 let, které soutěží o nejlepší komiks paralelně s dospělými. Jsou tam vystavené soutěžní práce, úžasné, vtipné věci, kolikrát překvapivě černě humorné už od devítiletých autorů. Nemám ale vůbec čas na prohlížení, probíhám velkými prostory, míjím manga expozici, expozici Kida Paddla...
Venku zrovna probíhá slavnostní inaugurace Goscinnyho ulice a po červeném koberci kráčí průvod, v čele poskakují Asterix a Obelix, hrají jim k tomu svátečně vyšňoření Galové.
13,00 – Maison des auteurs, krásný dům u hradeb, který poskytuje tvůrčí stáže umělcům. Schůzka s ředitelkou Pili Muňoz, milou dámou, která si mě předběžně zapisuje na dvouměsíční pobyt od půlky října a vysvětluje mi podrobnosti, neumí anglicky, tak má francouzština prochází zkouškou ohněm... Když se mi podaří předložit nový projekt spolu s objednávkou od konkrétního nakladatele do začátku dubna, může pro mě navíc požádat o grant francouzského ministerstva kultury....(!!!) To by byla nádhera! Prohlížím si krásnou expo „Archéographie“ v přízemí, kde vystavují zdejší současní a bývalí rezidenti.
14,00 – Další podpisování. Už mi to jde líp, tolik se nestresuju. Mám hodinu a půl pauzu, kdy si konečně procházím všecky ty prostory a prohlížím produkci jednotlivých nakladatelství. Moje a jiná menší nakladatelství sídlí ve druhé hale, první halu zabírají výpravné expozice velkých nakladatelských domů jako Delcourt, Lombard, Dupuis atd. s postranním prostorem pro ta nejmenší alternativní nakladatelství. Všude se tísní neskutečné davy, teplota stoupá. Některá nakladatelství mají vysoko nahoře vyvěšená jména autorů, kteří právě podepisují, aby je bylo vidět už z dálky nad hlavami davů, někde je jich třeba osm najednou. U každého stánku vždycky někdo něco podepisuje, ne jako u nás, kdy se každá autogramiáda slavnostně vyvolává. Kupuju krásnou knížku Comics art v angličtině, sláva!
Vracím se k našemu stánku, ale tu uvidím u Éditions Cornélius podepisovat Mikuláše z Kresčaku, Nicolase de Crécyho, svého oblíbence. Jdu si koupit jeho úžasnou knížku skic Escales. Paní mě ale upozorňuje, že už mi ji autor nepodepíše, že končí, jestli si ji chci přesto koupit. Říkám, že jo a stoupnu si přes varování do fronty za dvě zbývající dámy. De Crécy mně ještě odsouhlasí a pak mi lehkou rukou do knížky vysmahne pěkný obrázek.
17,45 - Jdu zase na své místo a čekám na čtenáře. U mě se tedy davy netísní, u našeho stánku ne. Ale občas někdo chodí a kupuje, Thierry mě vychvaluje, já s úsměvem přikyvuju a snažím se zákazníky neodpudit, ale zas se moc nevtírat. Kreslím uhlem a fixama, je to príma. Dvě slečny ode mě chtějí nějaký obrázek na plakát pro děti na dobročinné účely, tak kreslím své milé Anču a Pepíka, když to vidí okolojdoucí holčička, deset minut se dívá a pak chce taky obrázek.
Další rozdíl proti třeba Světu knihy je, že nakladatelé tu nemají žádné slevy, vše v obvyklých cenách maloobchodních. Zato je tu početná sekce antikvářů a prodejců originálních stránek, kde můžete za 350 euro koupit třeba Rabatého Ibicuse. Je mi to divné, že se toho zbavuje, nebo snad udělal kopie na prodej? Už jsem si nevzpomněla někoho se na to zeptat.
19,00 – Končím u stánku a jedu shuttle busem do města, rychle se převlíknout na večer.
19,45 - Sraz s Marcem (Marc-Antoine Mathieu) a Fanny s Lucie Lom na Place New York, zavíráme kontejnery, jdeme na výbornou večeři do indické restaurace.
22,00 – Do divadla na „ilustrovaný koncert“ Brigitte Fontaine, starší extravagantní šansoniérky, trochu připomínající Hanu Hegerovou v drsnější a hrubší podobě. Ona zpívá za doprovodu kapely, zatímco na kraji jeviště stojí Blutch, známý komiksář a improvizovaně kreslí. Kamera mu kouká přes rameno a přenáší se na plátno. Drží tužku sice příšerným způsobem (jako ve Ferdově slabikáři ten špatný příklad), ale dívat se v přímém přenosu na to, jak svobodně a lehce vznikají jeho obrázky, je skutečným potěšením.
0,00 (asi?) – Vyrážíme na radnici, kde má být party pro všechny autory. Vítá nás opilecké povykování a davy tísnící se na schodišti, takže je zřejmé, že se organizace trochu vymkla z ruky a může tam kdekdo. Marco znechuceně obrací a jdeme radši někam do baru. A v baru, žádný div, na stolech jsou k dispozici fixy a archy papírů a hosté kreslí, kreslí a vyvěšuje se to ke stropu na prádelní šňůry.
4,00 – Jdu spát.
Neděle, 28. ledna
9,15 – Pracně vstávám, snídám, balím.
10,30 – 12,30 - Poslední podpisování, poslední nákupy, loučení, kafe. Zpátky do města, poslední procházka, focení, potkávám již sbaleného Jense, který jde na svou poslední šichtu.
14,00 – Lehký oběd s rodinou mých přívětivých domácích, jako mnozí jiní Angoulemané pronajímají pokoje po dobu festivalu. Pán mě pak veze na nádraží a
14,59 – nasedám do TGV, jedu do Paříže, metrem na letiště, letadlo letí včas, jde to jako po másle a ve dvanáct jsem doma.
Když jsem na festival jela, měla jsem obavy, abych se nevrátila zcela frustrovaná z toho množství a kvality, co tam uvidím. Dopadlo to dobře – ne že by množství a kvalita byly menší, než jsem očekávala, ale cítím se tím naopak povzbuzená, mám dobité baterky. Asi jako když se izolovaný indián ohroženého kmene na chvíli ocitne mezi svými a vidí, že není zdaleka tak sám, jak myslel.
. . .
. .
. .
. . .
. .
. .
