„Co máme dělat?“ vznáší jeden z karbaníků otázku. „Nahoře karty hrát nesmíme, aby se děti nebudily!“ Ale Foglar zapracoval ještě víc. Odstranil dokonce i úvodní zmínku paní domovníkové o „malé černé rakvi“, která se „jednou objevila ve sklepě, aby za dva dny na to zmizela právě tak záhadně, aniž by se vědělo, kdo ji tam dal a kdo ji odnesl…“ Proč to udělal? Pro kreslený seriál byla tato další rakev asi už moc.
.
Osm povídek Tábora smůly zpracovaných později do pěti epizod kreslených Rychlých šípů končí kapitolou Pan správce se zpovídá, ale už ve finále předchozí kapitoly se vysvětlí i záhada okna. Vedoucí říká: „Tvář, která se nám tehdy dívala ze zahrady do klubovny, patřila onomu zloději rakví… Díval se na nás tenkrát tak zlověstně jen proto, že nám záviděl naši útulnou světlou klubovnu. A to psaníčko nám také jen oni napsali, abychom se lekli, vystěhovali a oni by se pak scházeli zde místo ve sklepě…“ V komiksu má toto vysvětlení následující, o dost kratší pandán. Mirek Dušín říká: „Hrají dole karty – to jsou ty rány! Plíživé kroky za dveřmi patřily těm karbaníkům!“ Jindra Hojer: „Už vím, kde jsem viděl toho funebráka! Byla to ta tvář, kterou jsem viděl tehdy večer v okně!“ A Rychlonožka (se založenýma rukama) dodává: „Ano, záviděli nám klubovnu a chtěli nás z ní výhrůžným dopisem vypudit!“ Mimochodem, postřehli jste ten posun v Tomyho alias Jindrově bystrosti? Ne, nově už mu to nemusí vysvětlovat jeho bratr vedoucí!
V poslední kapitole věnované v Táboře smůly tomuto „detektivnímu případu“ pak Tomy (v komiksu ale všichni chlapci) už jen zpříma uhodí na domovníka. Jak je to? Ten se ušklíbne – a dí: „Jó – to tady po zahradě běhala ňáká cizí kočka, taková černá velká potvora, křičela celé večery i noci jako dítě. Tak jsem ji chytil a žena ji udělala na dvakrát k vobědu a večeři. To víte, mladej pane, časy jsou zlý… a kočka venkoncem vzato – dobrá…“ Inu, tak tohle v seriálu zůstat nemohlo, kdepak. Zde domovník Šípům jen odhaluje svou tajnou půdní králíkárnu. Už ve druhém pokračování jim přitom do podkroví zakázal přístup. Teď? Mat! A uloví Rychlonožku s Červenáčkem za uši a se smíchem povídá: „To křičící dítě byla mňoukavá kočka, králičí pečínka byla tou drahou zvěřinou – a pod bednou jsem pro naše schovával klíče.“
.
Co následovalo? V knížce tohle: „Nasmáli se všichni dost, nejvíc ovšem Mikádek.“ To ovšem podstatně koliduje s finálním Mirkovým výrokem v budoucím komiksu, totiž se slovy, která vyzařují spíše potupu: „To je ostuda! To je ostuda! Vícekrát po ničem nepátráme!“
