. Dále se dočítáme: „Také povídačka o šesti mrtvých nájemnících v domě, kteří zemřeli za posledních pět měsíců, nebyla pravdivá. To jen paní domovníková hochy strašila, když cítila ve vzduchu, že strkají nos do jejich králičího tajemství na půdě. Chtěla je tak tím vystrnadit z klubovny, aby králíci byli bezpečni před prozrazením městskému zdravotnímu úřadu.“ To v seriálu taky odpadá, neboť Foglar uhlazoval, jak mohl. Paní domovníková sice už na předposlední kresbičce prvního komiksového pokračování „straší“, ale nijak hochy z klubovny nevyhání. Říká jenom: „Tady se dějí v poslední době vůbec divné věci – ale co to mohlo být tam v zahradě, to nevím…“
Všimněme si především, že celé dobrodružství Dům hrůzy se vůbec nepřihodilo vlastním hrdinům Tábora smůly, ale hochům, o nichž hrdinům Tábora smůly pouze vypráví jejich vedoucí (zřejmě samotný Jestřáb). Začíná se strašidelný příběh, nazývá se 32. kapitola a podotkněme, že autor pracuje dokonce se složitějším proplétáním příběhů tří - což je typické i pro šíření tzv. městských legend, které nově známe třeba z knížky Petra Janečka Černá sanitka. Jestřáb tedy začíná v knize chlapcům vyprávět: „Bylo to kteréhosi pochmurného večera v pozdním podzimu, když přišel ke mně na návštěvu. Byl to můj dobrý známý skaut, ale dnes bych ho byl málem nepoznal, jak špatně vypadal… ´Dříve, než ti budu vyprávěti svůj neobyčejný příběh,´ rozhovořil se ten bledý hoch chvějícím se hlasem, ´musím ti říci něco o sobě. Tedy nejsem strašpytel… A přece za poslední měsíc jsem se v těchto věcech změnil. Neboť to, co současně prožívám, je tak děsivé a tajemné, že vyhnalo ze mne poslední kapku odvážné krve. Já, který se smával povídačkám o návštěvách ze záhrobí a nevěřil v nic nadpřirozeného, bojím se nyní jíti po setmělých schodech. Já, který chodíval v pozdních večerech kolem osamělého hřbitova cestou k domovu, třesu se teď při nejmenším šustotu a desetkrát za noc zkouším dveře, jsou-li dobře zamčeny. Ó – buď proklet ten den, kdy prvně jsme se šli podívati na naši novou klubovnu! Ten den byl začátkem všeho utrpení, které náš oddíl teď prožívá.´ Byl bledý jako stěna, když takto hovořil.“
Groteskní? Jistě. A všimněme si na tomto místě rovnou dvou věcí. Jednak zde Foglar doopravdy vypráví sám o sobě nebo, chcete-li, o svém alter egu, které ale současně vypráví to, co už mu předtím vyprávěl bledý hoch. Možná trochu klopotný úvod, ale určitě typický nejen pro výše zmíněné legendy, nýbrž i pro brakovou literaturu. Není totiž pochyby, že právě ta Foglara do značné míry odkojila. Sám to přiznal a kupříkladu výraz „ó – buď proklet ten den“ dokazuje, nakolik se od tohoto vlivu nedokázal ani při psaní chlapeckých příběhů oprostit. Mimochodem, má to společné s Vojtěchem Steklačem. Takhle, samozřejmě, děti nemluví - tak hovoří postavy z cliftonek.
