Červenáček sice – už v druhém pokračování komiksu – vysloví teorii, že domovník na půdě „přechovává uprchlého trestance“ (a již v próze to nadhazuje Mikádek, horlivý to čtenář detektivek), nicméně oproti próze se zde „dopředu“ vůbec nic nedovíme o hrncích potravin, které správce do podkroví nosí. Na ty v kreslené verzi sice také dojde, ale až úplně na konci, a tedy přímo před vlastním odhalením. Což je u detektivky – samozřejmě – nedostatek.
Krom tohoto opomenutí Foglar v seriálu předlohu redukoval, jak už řečeno, i jinak, a tak v něm kupříkladu přicházíme o „jako by nějaký vzdálený hukot“, který zaznívá ze sklepa spolu se známými už ranami. Dále chybí různé „nebezpečné“ prvky. Většina hochů vzala s sebou své nože, dočítáme se těsně před sobotní výpravou do sklepa v knize. Zmizelo to. Danny se navíc přiznal, že nechal doma dopis, v němž vybízí, aby je šli hledat do sklepa, nepřijdou-li hoši z výpravy do rána domů. To v seriálu také není.
Jen letmo tady připomenu, že pro Foglara zůstává typickým právě vnímání sklepa (či půdy) jako jakéhosi obrovského a samostatného světa, v kterém lze dokonale zabloudit, ba shnít (viz epizody s Maxmiliánem Drápem anebo smrt chlapce v koši v románu Tajemství Velkého Vonta…).
.
Přece to někdo ví…
Ale vraťme se opět k vlastnímu ději recyklovaného příběhu. „Nechci, aby kdokoli věděl, že jsme zde,“ vysvětlil hochům vedoucí své přání, aby bylo mluveno jen šeptem. „A přece to někdo ví,“ zahučel Tomy. „Přece to někdo ví…“ „Kdo? Kdo je to?“ sypaly se na Tomyho otázky. „Jest to ten, u něhož nám to může býti i osudné,“ zašeptal Tomy. „Je to… náš podezřelý správce domu…“ V seriálu je tento dialog zpracován v jediném obrázku na začátku třetího pokračování takto. Mirek: „Nechci, aby někdo věděl, že jsme tady!“ Rychlonožka: „A přece to někdo ví: Náš podezřelý pan domovník!“ Jarka Metelka: „To nám může být osudné!“ Co je lepší? To opět posuďte sami.
Ale vraťme se opět k vlastnímu ději recyklovaného příběhu. „Nechci, aby kdokoli věděl, že jsme zde,“ vysvětlil hochům vedoucí své přání, aby bylo mluveno jen šeptem. „A přece to někdo ví,“ zahučel Tomy. „Přece to někdo ví…“ „Kdo? Kdo je to?“ sypaly se na Tomyho otázky. „Jest to ten, u něhož nám to může býti i osudné,“ zašeptal Tomy. „Je to… náš podezřelý správce domu…“ V seriálu je tento dialog zpracován v jediném obrázku na začátku třetího pokračování takto. Mirek: „Nechci, aby někdo věděl, že jsme tady!“ Rychlonožka: „A přece to někdo ví: Náš podezřelý pan domovník!“ Jarka Metelka: „To nám může být osudné!“ Co je lepší? To opět posuďte sami.
V předloze jsou ovšem určitě lépe identifikovány některé dospělé postavy – a naopak hůře postavy chlapců (jen letmě jsou zmíněni Vilík anebo Kája). A tak zvíme i to, že umrlčí truhlu dovezl do domu na svém vozíku nájemník, který byl veřejným posluhou a „zanechal vozík v průjezdě“, zatímco jiný z nájemníků je zase zřízencem pohřebního ústavu…
Jsou tu i další detaily. Foglar třeba hovoří i o plynové lucerně na protějším chodníku před domem. Její plamen „se zmítal v divokém větru“. Opět odlesk brakové literatury? Dost možná! Foglar měl dále – a původně – i do jednoho spočítány schody do sklepa. Bylo jich přesně šestnáct – hned to vyrážím ověřit do domu na Korunní třídu v Praze, ale Staré Město platí současně. Ještě se k tomu dostaneme…A Foglar vytvářel atmosféru zručně a nutno dodat, že i když některé detaily v seriálu neponechal, on i Fischer nově vymyslili nové, které jsou v komiksu – nejspíš – ještě účinnějšími. Je ale bezesporu také pravdou, že pouze v původní próze a knize vnímá Foglar i pach plísně… a taky piva. V původní variantě totiž karbaníci pijí! I to seriál bohapustě (nebo právě že NEbohapustě) vyretušoval.
