Komiks.cz

. Vládce džungle (což je jedno z mnoha přízvisek, která slouží k pojmenování Tarzana např. v Itálii) je hrdina románu, který zplodila bohatá fantazie Edgara Rice Burroughse na přelomu let 1911 a 1912. Román měl brzy čtenářský úspěch a v krátké době se jej zmocnily nejrůznější sdělovací prostředky, které v té době dělaly své první nejisté krůčky. Velcí autoři amerických komiksů, kteří později psali dějiny tohoto žánru, hltali v raném věku s nadšením stripy, které vycházely v denících a které kreslil Hal Foster. Kubert vypráví, že v mládí se zájmem četl tyto příběhy, aniž by tušil, že je padesát let nato bude sám vytvářet. V úvodu k antologii Tor Vol. 1 doslova píše: „…Tarzan Hala Fostera patřil odjakživa k mým oblíbeným postavám. Tor je můj prehistorický Tarzan…“

Dalším autorem tarzanovských stripů byl po Fosterovi Burne Hogarth, který nesporně patří k nejvýznamnějším mistrům štětce, jež ztvárňovali Burroughsovo dílo. . Dvacet románů, které Burroughs napsal, tvořilo ve skutečnosti jen jakousi osnovu, na jejímž základě scénáristé vytvářeli další příběhy Pána opů, přičemž se snažili po svém tlumočit ducha původní předlohy tak, aby zaujali čtenáře alespoň do té míry jako Burroughsovy romány.

Třetím velkým komiksovým autorem, který zpracoval příhody Vládce džungle, je Russ Manning, na něhož později navazovali další autoři. Převáděl Burroughsovy romány do komiksů a do stripů až do roku 1979. Pro své skvělé schopnosti realizovat moderní, čitelnou a syntetickou kresbu se stal nenapodobitelným vzorem novátorského grafického ztvárnění pralesního prostředí. Jeho pojetí Tarzanových dobrodružství můžeme přirovnat k plynulému a čistému stylu Johna Romity (který se původně věnoval „zamilovaným“ komiksům), jak jej můžeme sledovat na stránkách série Spider-Man, jemuž předcházel „nervózní“ styl Steva Ditka.

Kubertův nástup
Dějiny tarzanovských komiksů, to je skutečná spleť prošlých autorských práv, neobnovovaných smluv, dotisků s nulovými náklady a nových sérií vydávaných novými nakladatelstvími. Po dočasném odchodu Russe Manninga klesla popularita pravidelně vydávané série, poklesl její prodej a vydavatel neobnovil smlouvu na autorská práva. Do jednoho z těchto nakladatelských zádrhelů, tj. do roku 1972, kdy National Periodical Publishing přepustil autorská práva na tuto postavu nakladatelství DC Comics, spadá kreslířské souznění Joea Kuberta s Lordem Greystokem (což je „civilní“ jméno „Bílé růže“, neboli Tar-zana, jak jej nazval kmen opic, kde vyrůstal). Řízením příslušného edičního projektu byl pověřen právě Kubert, který krátce předtím osvědčil své kreslířské schopnosti ohledně „tarzanovského“ mýtu na stránkách časopisu Tor v příběhu Archer St. John, což byl krátký a málo obvyklý ediční pokus o třírozměrný komiks.

. Zpočátku šlo o dvě série a číslování jejich epizod navazovalo na epizody, které předtím vydávalo nakladatelství Gold Key; vydavatelé doufali, že se nízké prodejní kvóty postupně zvýší. Kubert byl tedy nucen navázat na významné autory, kteří před ním kreslili Burroughsova hrdinu; vedl si přitom odpovědně a obětavě, nechal se vést vlastní senzitivností a vytvořil osobitou verzi, mnohem divočejší, než byly ty předchozí. Konkrétně a krajně zjednodušeně řečeno: značně (na pralesní poměry) nepravděpodobná kštice Manningova Tarzana kolem sebe šíří vůni vlasového šamponu, kdežto Kubertův Tarzan má mnohem realističtější zašpiněný účes, jehož dlouhé kadeře si uvazuje kolem hlavy.

Tarzan, kterého vydávalo nakladatelství DC, fungoval se střídavým štěstím od čísla 208 (z dubna roku 1972) po číslo 258 (z února 1977); Kubert pro něj nakreslil přes čtyřicet obálek a zhruba třicet epizod, pro něž často a rád upravoval Burroughsovy romány, které dodnes představují nevyčerpatelný pramen komiksové inspirace. Jsou to tyto romány:
Tarzan of the Apes (Tarzan č. 207 až 210)
Return of Tarzan (Tarzan č. 219 až 223)
Tarzan and the Lion Man (Tarzan č. 231 až 234)
Tarzan and the Castaways (Tarzan č. 240 až 243)
Jungle Murders (Tarzan č. 245 až 246)
Tarzan and the Champion (Tarzan č. 248 až 249)
Tarzan the Untamed (Tarzan č. 250 až 256)

. Druhá série, totiž Korak, Son of Tarzan, vycházela od č. 46 (květen – červen 1972) po č. 59 (září – říjen 1975), kdy byla přejmenována na The Tarzan Family a pod novým názvem vycházela ještě po č. 66 (listopad – prosinec 1976). V této sérii Kubert zčásti přetiskoval stripy Russe Manninga a Hala Fostera, a vytvořil tak neobvyklou tarzanovskou směs obrazových přístupů z různých historických období. Postava Koraka naproti tomu umožnila svým autorům odbočit od známých a mnohokrát převyprávěných tarzanovských dobrodružství; Korakovy příběhy jsou totiž zcela původní a vymýšleli je autoři, které Kubert přizval ke spolupráci; mezi nimi – kromě samotného Kuberta – vynikl zejména Len Wein, jeho spolupracovník na sérii Sgt. Rock, dále Robert Kanigher a Tony Isabella.

Kubertova výjimečnost
Přestože postava Tarzana představuje jeden z mýtů dvacátého století, nebyla celkem vzato v komiksech zpracovávána příliš často. Je tomu tak proto, že téměř vždy její komiksové příhody (právem) navazovaly na dobrodružství, která pro ni vymýšlel Burroughs a scénáristé pro ni nevytvářeli autonomní příběhy. Po řadu desetiletí jsme tak měli možnost prakticky porovnávat jednotlivé tarzanovské interpretace realizované různými scénáristy a kreslíři, kteří většinou jen znovu a znovu upravovali tytéž zápletky; po určitém časovém období o ně čtenáři postupně ztráceli zájem, série končila, načež některé nové nakladatelství znovu zkusilo štěstí a začalo znovu vydávat Tarzanova dobrodružství.

. I když se tarzanovským sériím věnoval omezený počet autorů, přesto mezi nimi najdeme čtyři jména, která se zapsala do dějin komiksů pro svůj talent, pro své kreslířské schopnosti a tím, že sloužila jako příklad pro řadu následovatelů. Jsou to Foster, Hogart, Manning a Kubert, nemluvě o Johnu Buscemovi, který se chopil tarzanovských otěží made in Marvel v období od června 1977 do října 1979 (29 čísel). Každý z nich se vyznačuje odlišným přístupem, každý z nich se něčím liší od ostatních a tato rozdílnost přispívá k výjimečnosti celého komiksu.

Zejména Joe Kubert se výrazně odlišuje od svých předchůdců. vzhledem k tomu, že se Tarzanovi věnoval nejenom jako kreslíř a autor obálek, ale také jako editor a scénárista, snažil se v prvé řadě podtrhnout divošskou stránku Tarzanova charakteru. Lord Greystoke, který vyrostl v džungli, byl odkojen opicemi a často musel neohroženě zápasit se lvy a krokodýly, si v rukách polského kreslíře, naturalizovaného v USA, zvykl zaujímat divošské pózy, dívat se úkosem, nosit účes přizpůsobený životu v divočině a pohybovat se v pralese tak, že mu k tomu již nestačí ani tři vodorovné stripy. Jeho autor nakládá s tužkou a s tuší zcela volně, aniž by se při realizaci daného příběhu ohlížel na editorská omezení. Boj s krokodýlem například nakreslí do obrázku o rozsahu jedné dvojstránky a vysoké stromy, které, jak všichni víme, používá Tarzan při přesunech z místa na místo, kreslí do úzkých záběrů na výšku jedné stránky. Avšak nejenom bojové scény, ale i scény z každodenního života muže, který se narodil a vyrostl jako zvíře v podstatě nelidských podmínkách, jsou v Kubertově verzi značně drsné. Prostorového dojmu dosahuje Kubert pomocí hojného šrafování a jen málokdy ukazuje Tarzana ve vzpřímené poloze s vypjatým hrudníkem, jak to dělali jeho předchůdci. Častěji ho kreslí na stromě, kde jej částečně zakrývá listí a kde shora pozoruje, co se děje. Když pak vtrhne na scénu, aby se pustil do boje proti místnímu kmeni nebo proti zvířatům, která nezaplaší ani jeho obávaný a strašlivý řev, nezaujímá výtvarně pojaté pózy, ale je nahlížen shora a v předklonu se sníženým těžištěm, připravený vrhnout se do boje jako šelma, jako zvíře, které v něm v tu chvíli potlačí člověka.

. Jde skutečně o novátorské pojetí Tarzana, které je v souladu s dobou svého vzniku (jde o sedmdesátá léta) a které umožňuje autorovi obohacovat svou kresbu o temné skvrny, aniž by přitom mohl být podezírán z nezkušenosti. V době, kdy vznikaly první tarzanovské stripy, byli jeho čtenáři zvyklí číst a obdivovat Kocoura Felixe, Bucka Rogerse či Dicka Tracyho a postava muže ve slipech, který se – i když značně přikrášleným způsobem – nenuceně pohyboval mezi lvy a opicemi, byla tenkrát sdostatek šokující, než aby bylo třeba k ní přidávat polozvířecí charakteristiky, jak to později dělal Kubert. Kubertův Tarzan není pochopitelně definitivním Tarzanem, ale jedna z nejlepších dosud realizovaných verzí. Věrnost původním příběhům a realismus kresby se staly předpokladem úspěchu, nevedly však ke zvýšení prodejů, které po několika letech jeho práce na postavě značně poklesly; nicméně se zapsaly do srdcí fanoušků i těch, kteří po třiceti letech mohli obdivovat reprodukce původních kreseb. Kubertův Tarzan není „první“, jak jej vytvořil Foster, ani klasicky pojatý, jak jej kreslil Hogart, ani módně vznosný jako u Manninga, ani neuvěřitelně, až schwarzenegrovsky svalnatý jako od Buscemy; je to prostě Tarzan značky Kubert. A pokud se o něm mluví i dnes po tolika letech, není to málo.

TARZAN – JEHO KOMIKSOVÉ PODOBY, ZVLÁŠTĚ KUBERTOVA