Kreslil ireálné stavby, které často připomínaly stylizované rostliny, jejichž nestvůrně zvětšené pupeny představovaly minarety; neměl představu o prostorových proporcích: k nim se dopracoval až za velmi dlouhou dobu. Stavby neměly pevné měřítko, krajiny byly dětinské, horské štíty konvenční a pozadí nikdy nevzbuzovalo dojem šíře či vzdálenosti. V té době měl Alex Raymond, tak jako mnoho jeho kolegů, jeden veliký vzor: Harolda Fostera. Z Tarzana obkreslil boj s opičími lidmi a také svržení obrovské modly ze schodů o několik stránek dále. Jsou to hříchy mládí. Dělal však rychlé pokroky a po červenci 1934 již bylo zřejmě, že Raymond není žádný začátečník.
Barokní období (1934 – konec roku 1937)
Začíná příchodem do Království supích lidí. V kresbách převažují závratné kompozice, pády, obrovská křídla, překonávání hradebních zdí, sestupy do podzemí osídlených draky a do ohnivých šachet. Raymond je fascinován kompozicí. Kromě statických uspořádání stojících postav umístěných do středu kresby – je to jeho oblíbený kompoziční přístup – kombinuje s mladistvým nadšením a s překvapujícím nadáním pyramidální, spirálovité i diagonální kompozice. Je to styl čistě barokní: gesta, vlající pláště, prohnutí těl jsou zakreslena ve vyvážených a komplexních kompozicích, které bychom v jiných komiksech marně hledali.
Začíná příchodem do Království supích lidí. V kresbách převažují závratné kompozice, pády, obrovská křídla, překonávání hradebních zdí, sestupy do podzemí osídlených draky a do ohnivých šachet. Raymond je fascinován kompozicí. Kromě statických uspořádání stojících postav umístěných do středu kresby – je to jeho oblíbený kompoziční přístup – kombinuje s mladistvým nadšením a s překvapujícím nadáním pyramidální, spirálovité i diagonální kompozice. Je to styl čistě barokní: gesta, vlající pláště, prohnutí těl jsou zakreslena ve vyvážených a komplexních kompozicích, které bychom v jiných komiksech marně hledali.
.
Po dobytí Jeskynního světa začíná Raymond místo lineárních obrysů ze svého počátečního období používat hustého, nesmírně plastického šrafování, které přivádí k dokonalosti v epizodě z Lesního království, ve které se z hustých vrstev křivek v pozadí obrázku vynořují bohaté textury ponurých stromů. Tato technika je poměrně obtížná, protože kreslíř při ní může snadno sklouznout ke slabým a nepřehledným záběrům. A nikdo ji nezvládl tak dokonale jako Raymond. Žádný jiný kreslíř si nevypracoval tak poddajnou a živou linku (žádného proto nemůže reprodukce jeho kreseb poškodit). Černobílé provedení Raymondových kreseb je soběstačné, barva se k jeho šrafování nehodí. Krajina je v tomto období ještě jednodušší než v Raymondových začátcích; prostorové uspořádání má již jednotné měřítko, je však značně zredukované (pozorujeme zde velký rozdíl od krajin ve Fosterově komiksu Princ Valiant). Postavy často vystupují před zjednodušeným nebo jednobarevným pozadím.
Idealismus (1937 – 1940)
Zajetí a poprava Flashe Gordona vymezují zřejmý, rychlý a úplný Raymondův rozchod s barokním stylem kresby. Jeho postavy jsou nyní dokonale krásné a vystupují v důstojných, vertikálně pojatých, klidných a velkolepě vyvážených kompozicích. Tváře protagonistů – Barina, Aury, Flashe, Minga – jsou pečlivě propracovány. Detaily Mingova obličeje tvoří pozoruhodný sled skvělých portrétů. Vše nasvědčuje tomu, že Raymond pracuje s modely a s fotkami herců. Tvář kapitána Sudina si zřejmě vypůjčil od Errola Flynna; Cl. Moliterni je přesvědčen o tom, že Mingova podoba odpovídá některým rolím Basila Rathbornea. Během Flashova pobytu u Barina mizí karikatury tváří s dlouhými nosy. Raymond se rovněž více věnuje oblekům – zejména uniformám, nábytku, zbraním i stavbám: významnou imaginativní úlohu napříště mají budovy města Mingo, Friiny a Barinovy paláce i císařské mauzoleum. Naivní rakety z prvních epizod se mění na aerodynamické vesmírné lodě, jejichž eleganci jim mohou současné rakety jen závidět. V tom všem se pochopitelně odráží i pojetí letadel, obytného prostoru a architektury třicátých let; věžovité budovy města Mingo připomínají utopické architektonické vize z té doby, Sant’Eliovými futuristickými městy počínaje a návrhy na paláce sovětů z roku 1937 (které nebyly nikdy realizovány) konče.
Zajetí a poprava Flashe Gordona vymezují zřejmý, rychlý a úplný Raymondův rozchod s barokním stylem kresby. Jeho postavy jsou nyní dokonale krásné a vystupují v důstojných, vertikálně pojatých, klidných a velkolepě vyvážených kompozicích. Tváře protagonistů – Barina, Aury, Flashe, Minga – jsou pečlivě propracovány. Detaily Mingova obličeje tvoří pozoruhodný sled skvělých portrétů. Vše nasvědčuje tomu, že Raymond pracuje s modely a s fotkami herců. Tvář kapitána Sudina si zřejmě vypůjčil od Errola Flynna; Cl. Moliterni je přesvědčen o tom, že Mingova podoba odpovídá některým rolím Basila Rathbornea. Během Flashova pobytu u Barina mizí karikatury tváří s dlouhými nosy. Raymond se rovněž více věnuje oblekům – zejména uniformám, nábytku, zbraním i stavbám: významnou imaginativní úlohu napříště mají budovy města Mingo, Friiny a Barinovy paláce i císařské mauzoleum. Naivní rakety z prvních epizod se mění na aerodynamické vesmírné lodě, jejichž eleganci jim mohou současné rakety jen závidět. V tom všem se pochopitelně odráží i pojetí letadel, obytného prostoru a architektury třicátých let; věžovité budovy města Mingo připomínají utopické architektonické vize z té doby, Sant’Eliovými futuristickými městy počínaje a návrhy na paláce sovětů z roku 1937 (které nebyly nikdy realizovány) konče.
.
Rok 1938 je rokem přelomovým. Po nesmělém počátečním pokusu, jímž se stal obraz pouště ve Flashi Gordonovi ze 14. října 1937, se konečně poprvé objevuje plně prokreslený obraz krajiny (stalo se tak 13. března 1938 v Jungle Jimovi a 9. října téhož roku ve Flashi Gordonovi, kdy spatříme horskou krajinu, ve které Mingova armáda pronásleduje vzbouřence); v epizodě z Frygie jsou již podobně záběry častější. Ve stejném roce (24. dubna 1938) se také objevuje velký detail; Raymond jej použil třikrát na třech po sobě jdoucích stránkách, načež se u něj až do roku 1941 prakticky neobjevil. Část lidského těla nebo část nějakého předmětu ve velmi velkém detailu na okraji záběru se objevuje poprvé 1. května 1938 (ruka, která míří dezintegrátorem do pozadí obrázku). Střídání pohledu a protipohledu se vyskytuje dvakrát až třikrát častěji než dříve.
Ve snaze o ničím nezkalenou krásu kresby mění Raymond i své grafické postupy. Přestává používat šrafované plochy a svou kresbu projasňuje: zvládá své řemeslo natolik, že dokáže prostor vyjádřit s mnohem větší úsporností pouze pomocí vhodně zakřivených obrysových čar. Poskytuje tak prostor barvě, která bude mít napříště význačnou úlohu v poetickém vyznění jeho kreseb, zejména v barevném provedení výbuchů při vzdušných soubojích, v nočních scénách, v krajinách za soumraku, v zachycení modravých odlesků na sněžných polích Frygie... Tento styl kresby poznamenal imaginaci předválečných francouzských kreslířů. V jednom rozhovoru z té doby Raymond přiznává, že nad jedinou stránkou tráví průměrně čtyři dny a čtyři noci; nejprve ji detailně prokreslí tužkou a pak vytahuje štětcem. Letráž prováděl jeho strýc Larry Crossley.
Příště: Raymondův manýrismus
Příště: Raymondův manýrismus
