Manýrismus (1940 – 1944)
Také exteriéry jsou čím dál četnější a poprvé překračují padesátiprocentní podíl všech obrázků; časté jsou i velké krajinné záběry. Autor se mnohdy vrací k baroknímu pojetí, jak je patrné z některých scenérií – spatříme například zámek, který se tyčí v dálce na strmé skále, nebo okřídleného netvora usazeného v popředí záběru – a z rozšklebených obličejů; znovu se objevují draci, gryfové, střemhlavé pády a podzemní prostory. Kresby žen prozrazují nostalgické vzpomínky na ilustrace v módních časopisech. Fyzické typy se mění. Ženské postavy jsou často neskutečně půvabné a Flash, ten se tváří chvílemi přímo blazeovaně. Toto období, ve kterém ani scénář není příliš vynalézavý, je obdobím, ve kterém převažuje manýrismus.
Také exteriéry jsou čím dál četnější a poprvé překračují padesátiprocentní podíl všech obrázků; časté jsou i velké krajinné záběry. Autor se mnohdy vrací k baroknímu pojetí, jak je patrné z některých scenérií – spatříme například zámek, který se tyčí v dálce na strmé skále, nebo okřídleného netvora usazeného v popředí záběru – a z rozšklebených obličejů; znovu se objevují draci, gryfové, střemhlavé pády a podzemní prostory. Kresby žen prozrazují nostalgické vzpomínky na ilustrace v módních časopisech. Fyzické typy se mění. Ženské postavy jsou často neskutečně půvabné a Flash, ten se tváří chvílemi přímo blazeovaně. Toto období, ve kterém ani scénář není příliš vynalézavý, je obdobím, ve kterém převažuje manýrismus.
Někteří kritikové, kteří viděli jednu či dvě komiksové stránky nekreslené Raymondem – i jemu se během deseti let stalo, že onemocněl – šířili legendu, že po roce 1940 kreslil Flashe Gordona Austin Briggs. To je nesmysl. Po prostudování celého díla zjistíme, že se s větší či menší rychlostí nepřetržitě vyvíjelo; nejrychlejší vývoj zaznamenáme kolem roku 1938, přičemž není pochyb, že se v něm obráží hledání stále stejného autora. Naopak, porovnáme-li Raymondovy komiksové stránky s denními stripy, které Briggs kreslil od roku 1940, a se stránkami, které vznikaly po Raymondově odchodu, shlédáme, že Briggs na rozdíl od svého mistra neuměl kreslit a že nedokázal svou kresbu zdokonalit ani po mnohaleté praxi. Podobně jak tomu bylo u Shakespeara, lze i u Raymonda tvrdit, že pokud nekreslil Flashe Gordona v letech 1941 a 1942, potom jej nekreslil nikdy a autor tohoto komiksu zůstává neznámý, ať už se jmenuje či nejmenuje Alex Raymond!
.
Naopak na podzim roku 1943, tedy na úplném konci, se již začínají objevovat nejrůznější variace v provedení kreseb, jejichž styl je však i nadále raymondovský: kresbu tužkou, kterou beze zbytku dělal Raymond, jenž se v té době již začínal se svým komiksem loučit, vytahoval tuší asistent, jímž byl patrně Briggs. Již dlouho předtím Raymond přestal kreslit stroje a stavby.
Raymondova narace
Raymondův narativní styl je nesmírně důvtipný a obratný, neboť si dokáže čtenáře podmanit nejprve pomocí obleků, zbraní, drobných předmětů a skvělé kompozice a pak u něj teprve vyprovokuje silný zážitek tím, že mu tu a tam ukáže celkový pohled na prostředí, v němž se děj odehrává. Jen stěží si uvědomíme, že planetu Mongo vlastně ve skutečnosti neznáme... Zcela opačně je tomu u Fostera, který kreslí množství krajinných záběrů, jako kdyby jimi přímo plýtval. Raymond navíc připomíná spíše tvůrce klasických ilustrací, protože vždy používal převážně celky a polocelky – to jest kreslil své postavy včetně nohou. V prvních epizodách Flashe Gordona patří 80 % záběrů k celkům a polocelkům, v roce 1942 je těchto záběrů téměř 60 %, načež jejich počet znovu stoupá (v té době jsou postavy kreslené i s nohama u Caniffa dosti vzácné). Raymond vždy dával přednost mírným nadhledům, protože mu umožňovaly zachytit postavy vcelku, komponovat je do skupin a snadno uzavřít prostor v pozadí. Navzdory několika zdařilým záběrům heroických siluet pozorovaných proti obloze, jsou protipohledy a záběry zdola nahoru celkem vzácné; o to jsou pak ovšem působivější. Způsob Raymondovy narace je obecně značně odlišný od filmového vyprávění; s výjimkou několika brilantně provedených sekvencí (patří k nim zejména některé přestřelky v Jungle Jimovi), dochází k řetězení záběrů jen zřídka – nesmírně vzácné je například střídání pohledu a protipohledu. Raymond se čím dál tím více zaměřuje na obsah vyprávění a na estetické provedení záběrů, takže se jeho kresby postupně blíží ilustracím.
Raymondův narativní styl je nesmírně důvtipný a obratný, neboť si dokáže čtenáře podmanit nejprve pomocí obleků, zbraní, drobných předmětů a skvělé kompozice a pak u něj teprve vyprovokuje silný zážitek tím, že mu tu a tam ukáže celkový pohled na prostředí, v němž se děj odehrává. Jen stěží si uvědomíme, že planetu Mongo vlastně ve skutečnosti neznáme... Zcela opačně je tomu u Fostera, který kreslí množství krajinných záběrů, jako kdyby jimi přímo plýtval. Raymond navíc připomíná spíše tvůrce klasických ilustrací, protože vždy používal převážně celky a polocelky – to jest kreslil své postavy včetně nohou. V prvních epizodách Flashe Gordona patří 80 % záběrů k celkům a polocelkům, v roce 1942 je těchto záběrů téměř 60 %, načež jejich počet znovu stoupá (v té době jsou postavy kreslené i s nohama u Caniffa dosti vzácné). Raymond vždy dával přednost mírným nadhledům, protože mu umožňovaly zachytit postavy vcelku, komponovat je do skupin a snadno uzavřít prostor v pozadí. Navzdory několika zdařilým záběrům heroických siluet pozorovaných proti obloze, jsou protipohledy a záběry zdola nahoru celkem vzácné; o to jsou pak ovšem působivější. Způsob Raymondovy narace je obecně značně odlišný od filmového vyprávění; s výjimkou několika brilantně provedených sekvencí (patří k nim zejména některé přestřelky v Jungle Jimovi), dochází k řetězení záběrů jen zřídka – nesmírně vzácné je například střídání pohledu a protipohledu. Raymond se čím dál tím více zaměřuje na obsah vyprávění a na estetické provedení záběrů, takže se jeho kresby postupně blíží ilustracím.
Všimněme si, že rostoucí důraz na jednotlivé obrázky se projevil shodně u tří velkých komiksových kreslířů. V prvních epizodách Flashe Gordona kreslil Raymond dvanáct obrázků na stránku, když končil, vešlo se mu jich na stránku jen osm a někdy jen šest; v komiksu Jungle Jim přešel z devíti obrázků na stránku k šesti a nakonec jen ke čtyřem. Foster začínal Prince Valianta s dvanácti obrázky na stránku a postupně se dopracoval k pouhým sedmi nebo osmi. Hogarth začal s dvanácti a skončil u čtyř! Teprve na základě analýzy a přesného porovnání pracovních metod jednotlivých kreslířů můžeme lépe odhalit – vědomé či neuvědomělé – komiksové narativní postupy. Nesmíme však přitom ztrácet ze zřetele, že dílo, na kterém autor pracuje deset, dvacet či třicet let, prodělává nezbytně určitý vývoj. Kontinuita Raymondova díla je stejně pozoruhodná jako jeho kvalita: podstatu stylu Ripa Kirbyho – černou siluetu – najdeme již v některých mondénních záběrech Jungle Jima i v postavě Zarkova, který se po návratu na Zemi obléká do černého.
Příště: Flash Gordon
Příště: Flash Gordon
