Flashovi souputníci
Vezmeme-li to po povrchu, můžeme se ptát, jaký vztah má Flash Gordon ke komiksům žánru science-fantasy a science-fiction roku 1934. V té době již pět let vycházel Buck Rogers Dicka Calkinse a Phila Nowlana. Nejprve se v něm cestovalo v čase, komiks se však brzy přeorientoval na meziplanetární dobrodružství. Před Flashem Gordonem tu byl také (od 21. srpna 1933) denní strip Brick Bradford, jehož barevné nedělní stránky však začaly vycházet až 24. listopadu 1934, to jest až po nedělních stránkách Flashe Gordona. Brick svá dobrodružství prožíval dlouho na Zemi, neboť zkoumal jednak podmořská města na dně Atlantiku, jednak vnitřní svět pod zemskou kůrou.
.
Teprve roku 1935 (6. října) dal úspěch Flashe Gordona popud ke vzniku konkurenčního komiksu – zpočátku to byl dokonce plagiát – Don Dixon and the Hidden Empire Boba Moora a Carla Pfeurera. V červenci 1941 byla tato série znovu obnovena. Ve Francii vycházela v časopisu L’Aventureux (Dobrodruh) pod názvem Donald Dixon et l’Empire caché (Donald Dixon a ukryté císařství). Flash Gordon však není meziplanetární komiks. Jeho hrdina se dostane na jinou planetu, která prolétá v blízkosti Země, a zůstane na ní, popřípadě se na ni po krátké nepřítomnosti znovu vrátí.
.
Meziplanetární ptáci
V roce 1934 byl příběh tohoto typu v žánru sci-fi naprostou novinkou. Lety z jedné planety na druhou byly v té době zcela běžné, mezihvězdných korábů od roku 1928 znatelně přibývalo. V tomto roce začal E. E. Smith psát ságu o vesmírné lodi Skylark (Skylark of Space) a E. Hamilton vydal knihu mezihvězdných dobrodružství Crashing Suns. Roku 1930 se k mezigalaktickým patrolám připojil také John W. Campbell. Takřka současně s Flashem Gordonem (v dubnu 1934) se vydala ke hvězdám Vesmírná Legie Jacka Williamsona. A tak, zatímco raketa inženýra Zarkova jen s obtížemi překonávala nepatrnou vzdálenost ze Země na Mongo, poletovala mezi hvězdami mračna pozemských vesmírných lodí. Vědeckofantastický žánr rozšiřoval a prohluboval svůj záběr (Na podzim 1933 vyšel román C. L. Mooreové Shambleau, v červenci 1934 se objevila A Martian Odyssey S. Weinbauma.), jeho klasikové, jako například Edgar Rice Burroughs, měnili charakter svých románů a vnášeli do nich vědecké prvky, které až dosud bohorovně ignorovali. Raymonda, který v tomto žánru debutoval, současný vývoj nijak neinspiroval, přiklonil se spíše k nespoutané a pohádkové science-fantasy desátých a dvacátých let.
.
Přichází Burroughs
Prvním autorem, který Raymonda ovlivnil, byl nesporně Burroughs. Jeho marťanský cyklus, který začal psát roku 1912, v té době již dospěl k sedmému dílu. Roku 1918 ukončil Burroughs cyklus o Caspaku, „Zemi, na kterou čas zapomněl“. Vyšel druhý díl jeho cyklu o Venuši. A právě ten, mnohem výrazněji než dobrodružství Johna Cartera na Marsu, přímo ovlivnil Flashe Gordona. Carterova marťanská kariéra byla velmi rychlá: oženil se s dcerou krále a stal se významným hodnostářem. Vyprahlé pouště na Marsu se navíc nijak nepodobají planetě Mongo. Naproti tomu, když Carson Napier ztroskotá na Venuši, musí dlouho těžce bojovat, tak jako Flash na Mongu. Raymond si od Burroughse (viz Pirate of Venus z roku 1932) vypůjčil obrovité stromy Arborie, které mohou unést celé město. Stejný nápad později použil Van Vogt v románu The World of Null-A (Svět A).
.
Od Burroughse (Caspak, Pellucidar) pochází také motiv světa, ve kterém se střetávají nejrůznější, lidské či humanoidní rasy, které jsou na odlišných stupních vývoje. Na planetě Mongo jsou nejzaostalejší opičí lidé Arborie, jimž ze zad vyrůstá dobře vyvinutý ocas, a dračí lidé, jejichž zadní končetiny připomínají tlapy ještěra (nebo ptáka). O něco výše jsou modří lidé z Arborie a trpaslíci všeho druhu. Vyvinutější jsou obři z Frýgie a ještěří lidé. Na nejvyšším stupni jsou pak civilizované populace: supí lidé krále Vultana, Frýžané, podmořský národ královny Ondiny, lví lidé a nakonec vládnoucí rasa Monga. Mongo není nic jiného než „ztracený svět“, inspirovaný notně zdeformovanou Darwinovou teorií, takový svět již popisoval Burroughs a před ním sir Arthur Conan Doyle (The Lost World z r. 1912, komiksově například česká Výprava do ztraceného světa). Tato tématika byla v té době velmi módní: řada vesmírných oper popisovala planety, na kterých současně žili dinosauři, lidoopi a obrovití savci. Raymond tato díla pravděpodobně rád čítával. Například roku 1933 vyšel Hamiltonův román Waldar, svět Antaresu, v němž popisoval planetu „Kaldar s jejími četnými nehumanoidními rasami, nekonečnými válkami a neobyčejnými monstry, planetu tajemnou, hrůzyplnou a nezemsky krásnou“. Kaldar se v mnohém podobá Mongu.
Vezmeme-li to po povrchu, můžeme se ptát, jaký vztah má Flash Gordon ke komiksům žánru science-fantasy a science-fiction roku 1934. V té době již pět let vycházel Buck Rogers Dicka Calkinse a Phila Nowlana. Nejprve se v něm cestovalo v čase, komiks se však brzy přeorientoval na meziplanetární dobrodružství. Před Flashem Gordonem tu byl také (od 21. srpna 1933) denní strip Brick Bradford, jehož barevné nedělní stránky však začaly vycházet až 24. listopadu 1934, to jest až po nedělních stránkách Flashe Gordona. Brick svá dobrodružství prožíval dlouho na Zemi, neboť zkoumal jednak podmořská města na dně Atlantiku, jednak vnitřní svět pod zemskou kůrou.
.
Teprve roku 1935 (6. října) dal úspěch Flashe Gordona popud ke vzniku konkurenčního komiksu – zpočátku to byl dokonce plagiát – Don Dixon and the Hidden Empire Boba Moora a Carla Pfeurera. V červenci 1941 byla tato série znovu obnovena. Ve Francii vycházela v časopisu L’Aventureux (Dobrodruh) pod názvem Donald Dixon et l’Empire caché (Donald Dixon a ukryté císařství). Flash Gordon však není meziplanetární komiks. Jeho hrdina se dostane na jinou planetu, která prolétá v blízkosti Země, a zůstane na ní, popřípadě se na ni po krátké nepřítomnosti znovu vrátí.
.
Meziplanetární ptáci
V roce 1934 byl příběh tohoto typu v žánru sci-fi naprostou novinkou. Lety z jedné planety na druhou byly v té době zcela běžné, mezihvězdných korábů od roku 1928 znatelně přibývalo. V tomto roce začal E. E. Smith psát ságu o vesmírné lodi Skylark (Skylark of Space) a E. Hamilton vydal knihu mezihvězdných dobrodružství Crashing Suns. Roku 1930 se k mezigalaktickým patrolám připojil také John W. Campbell. Takřka současně s Flashem Gordonem (v dubnu 1934) se vydala ke hvězdám Vesmírná Legie Jacka Williamsona. A tak, zatímco raketa inženýra Zarkova jen s obtížemi překonávala nepatrnou vzdálenost ze Země na Mongo, poletovala mezi hvězdami mračna pozemských vesmírných lodí. Vědeckofantastický žánr rozšiřoval a prohluboval svůj záběr (Na podzim 1933 vyšel román C. L. Mooreové Shambleau, v červenci 1934 se objevila A Martian Odyssey S. Weinbauma.), jeho klasikové, jako například Edgar Rice Burroughs, měnili charakter svých románů a vnášeli do nich vědecké prvky, které až dosud bohorovně ignorovali. Raymonda, který v tomto žánru debutoval, současný vývoj nijak neinspiroval, přiklonil se spíše k nespoutané a pohádkové science-fantasy desátých a dvacátých let.
.
Přichází Burroughs
Prvním autorem, který Raymonda ovlivnil, byl nesporně Burroughs. Jeho marťanský cyklus, který začal psát roku 1912, v té době již dospěl k sedmému dílu. Roku 1918 ukončil Burroughs cyklus o Caspaku, „Zemi, na kterou čas zapomněl“. Vyšel druhý díl jeho cyklu o Venuši. A právě ten, mnohem výrazněji než dobrodružství Johna Cartera na Marsu, přímo ovlivnil Flashe Gordona. Carterova marťanská kariéra byla velmi rychlá: oženil se s dcerou krále a stal se významným hodnostářem. Vyprahlé pouště na Marsu se navíc nijak nepodobají planetě Mongo. Naproti tomu, když Carson Napier ztroskotá na Venuši, musí dlouho těžce bojovat, tak jako Flash na Mongu. Raymond si od Burroughse (viz Pirate of Venus z roku 1932) vypůjčil obrovité stromy Arborie, které mohou unést celé město. Stejný nápad později použil Van Vogt v románu The World of Null-A (Svět A).
.
Od Burroughse (Caspak, Pellucidar) pochází také motiv světa, ve kterém se střetávají nejrůznější, lidské či humanoidní rasy, které jsou na odlišných stupních vývoje. Na planetě Mongo jsou nejzaostalejší opičí lidé Arborie, jimž ze zad vyrůstá dobře vyvinutý ocas, a dračí lidé, jejichž zadní končetiny připomínají tlapy ještěra (nebo ptáka). O něco výše jsou modří lidé z Arborie a trpaslíci všeho druhu. Vyvinutější jsou obři z Frýgie a ještěří lidé. Na nejvyšším stupni jsou pak civilizované populace: supí lidé krále Vultana, Frýžané, podmořský národ královny Ondiny, lví lidé a nakonec vládnoucí rasa Monga. Mongo není nic jiného než „ztracený svět“, inspirovaný notně zdeformovanou Darwinovou teorií, takový svět již popisoval Burroughs a před ním sir Arthur Conan Doyle (The Lost World z r. 1912, komiksově například česká Výprava do ztraceného světa). Tato tématika byla v té době velmi módní: řada vesmírných oper popisovala planety, na kterých současně žili dinosauři, lidoopi a obrovití savci. Raymond tato díla pravděpodobně rád čítával. Například roku 1933 vyšel Hamiltonův román Waldar, svět Antaresu, v němž popisoval planetu „Kaldar s jejími četnými nehumanoidními rasami, nekonečnými válkami a neobyčejnými monstry, planetu tajemnou, hrůzyplnou a nezemsky krásnou“. Kaldar se v mnohém podobá Mongu.
