Mingo, které se tyčí uprostřed pouště na planetě bez obdělávané půdy, není nijak výjimečné; také v rytířských eposech Chrétiena de Troyes, v románech o Lancelotovi apod. najdeme sice zámky, lesy a vřesoviště, ale žádné měšťany, obchodníky či města. Všiml si vůbec někdo, že z Barinova hlavního města Arborie je vidět jen zámek a nic víc? Totéž platí i pro Coralii. Jediným skutečným městem je Mingo. Také geografie planety Mongo připomíná rytířské romány; ti, kdo se pokusili vytvořit mapu planety, zjistili, že je zcela neskutečná, nemožná. Komiks nikde nespecifikuje vzájemnou polohu jednotlivých oblastí a tyto oblasti ani navzájem nesousedí, neboť je mezi nimi vždy určitý hluchý prostor. Hrdina je objevuje náhodou při leteckých neštěstích, k nimž dochází po nespecifikovaně dlouhém letu; letadla padají do lesů, do oceánu, do Frygie a Tropicy.
Vyprávění tohoto druhu jsou známá a velmi stará. Vznikla původně ve starém Irsku, kde se nazývala „imrama“ neboli navigace. A o to právě jde ve Flashi Gordonovi. Všechny země planety Mongo by mohly být, a ve skutečnosti také jsou, pohádkovými ostrovy. Stejně jako v irském eposu hrdina Maeldun připlouvá úplnou náhodou na ostrov obrovských mravenců, na ostrov obrovských ptáků, na ostrov obývaný neobyčejným zvířetem či na podmořský ostrov, tak také Flash objevuje podmořské město, zemi trpaslíků, létající lidi a jeskynní království. Svět Flashe Gordona je svět epický. Daleké hory na obzoru (pohoří Karakas, které obývají upíři) či nebezpečné země plné rozmanitých netvorů, jimiž naši hrdinové procházejí, se táhnou až k úpatí vysokých citadel, v nichž královský či císařský dvůr žije prakticky z ničeho.
Baroko nejen jen tak na oko
. Na závěr je třeba poznamenat, že barokní charakter prvních epizod Flashe Gordona a jeho estetismus let 1937-38 jsou naprostým ekvivalentem rytířských románů z konce středověku a ze 16. století, totiž románů generace Amadise de Gaulea (1508) a Ariostova Zuřivého Rolanda (1516-32). Najdeme v nich stejná, do nekonečna obměňovaná dobrodružství, neustálý pohyb, dobrodružné výpravy, stejné pánovité královny, stejnou magii, stejná vězení i stejně ohrožené milenecké svazky. Stačí citovat část eposu o Amadisovi: „Amadis přijíždí do království Sobradise, kde jej nadšeně přivítá královna Briolanie. Vnikne do hradu a osvobodí zajaté rytíře. Jeho milá Oriana, kterou přitom zachrání a která jej zachránila v předcházející epizodě, žárlí na Briolanii. Zakáže Amadisovi se s královnou stýkat, ale oba se nakonec usmíří...“ Flashova dobrodružství v jeskyních, a především ve Frygii, probíhají podle stejného schématu: Flash vítězí, osvobozuje zajatce v jeskyních obrů, Dale žárlí na Friu a rozchází se s Flashem. Šestý zpěv Zuřivého Rolanda, ve kterém Roger připlouvá na ostrov čarodějky Alciny, kde jej napadnou netvoři, kde získává náklonnost kouzelnice a na kterém se nakonec setkává se svou milou, která je bez sebe žárlivostí, připomíná znovu epizodu z jeskynního království. Resp. epizodu s čarodějkou Azurou, která má již nepokrytě středověký charakter, neboť v ní vystupují rytíři ve zbroji jezdící na jednorožcích tak jako dvořané královny Alciny.
Stejné opojení cizokrajnými jmény, které nám dalo všelijaké ty Alciny, Alzirdy, Ulanie a Galaory, vedlo Raymondovu imaginaci při vymýšlení jmen pro Friu, Barina a Brazora. Podobný přístup lze vysledovat i u tajemných pojmenování neznámých zemí: Barin je „Lesní král“ podobně jako je v artušovském cyklu Galehaut „Pánem Dalekých ostrovů“. Když se Ariosto (ve 32. zpěvu) zmiňuje o „ztraceném ostrově Ulanie, který leží kdesi za severním pólem“, okamžitě se nám vybaví ztracené království Frygie za polárními kraji, do něhož se lze dostat jen po nočním letu uprostřed bouře. Autor zde nenapodobuje literární vzory; jde tu jen o paralelu dvou stejných imaginativních postupů. Máme za to, že těmito literárními vzory nebyl Raymond nijak ovlivněn: anglické překlady eposu o Amadisovi a Zuřivém Orlandovi jistě existují, ale nejsou v Americe příliš běžné. To, že se Raymond nechal v prvních epizodách Flashe Gordona inspirovat barokním stylem vyprávění, potvrzuje takřka slovo od slova jeho definice: tento styl prosazuje kult hrdiny, má zalíbení v Orientu a v magii, značnou úlohu v něm hraje náhoda a zápletky se neřídí žádnými pravidly. Barokní výtvarný projev charakterizují spirály, křivky, nerovnováha (těžké pláště vlající ve větru, diagonální kompozice, postavy, které se nedotýkají země) a patos (přehnaná prosebná i velitelská gesta).
. Závěrem této rozsáhlé analýzy zbývá ještě upozornit na tématické bohatství komiksu Flash Gordon, který se ve srovnání s realistickým a racionálně pojatým Princem Valiantem Harolda Fostera mnohem více blíží tradičním rytířským románům a který je také mnohem víc rytířským románem než vědeckofantastickým vyprávěním. Nakonec bychom chtěli uvést ještě dvě poznámky obecnějšího charakteru: analýza dlouhodobě vycházejícího komiksu nemůže nikdy být povrchní ani nemůže být založená na apriorních představách. Komiksy – stejně jako film – navíc mohou zasahovat do žánrových oblastí a tendencí, které byly omylem pokládány za překonané, které však ve skutečnosti jen změnily svou formu. Ani epopej nepatří k žánrům vykázaným do minulosti: má se čile k světu, obléká však šat filmu, komiksu a vesmírné opery, kde ji tradiční kritika, ať již novinářská či univerzitní, není schopna rozpoznat.
Vyprávění tohoto druhu jsou známá a velmi stará. Vznikla původně ve starém Irsku, kde se nazývala „imrama“ neboli navigace. A o to právě jde ve Flashi Gordonovi. Všechny země planety Mongo by mohly být, a ve skutečnosti také jsou, pohádkovými ostrovy. Stejně jako v irském eposu hrdina Maeldun připlouvá úplnou náhodou na ostrov obrovských mravenců, na ostrov obrovských ptáků, na ostrov obývaný neobyčejným zvířetem či na podmořský ostrov, tak také Flash objevuje podmořské město, zemi trpaslíků, létající lidi a jeskynní království. Svět Flashe Gordona je svět epický. Daleké hory na obzoru (pohoří Karakas, které obývají upíři) či nebezpečné země plné rozmanitých netvorů, jimiž naši hrdinové procházejí, se táhnou až k úpatí vysokých citadel, v nichž královský či císařský dvůr žije prakticky z ničeho.
Baroko nejen jen tak na oko
. Na závěr je třeba poznamenat, že barokní charakter prvních epizod Flashe Gordona a jeho estetismus let 1937-38 jsou naprostým ekvivalentem rytířských románů z konce středověku a ze 16. století, totiž románů generace Amadise de Gaulea (1508) a Ariostova Zuřivého Rolanda (1516-32). Najdeme v nich stejná, do nekonečna obměňovaná dobrodružství, neustálý pohyb, dobrodružné výpravy, stejné pánovité královny, stejnou magii, stejná vězení i stejně ohrožené milenecké svazky. Stačí citovat část eposu o Amadisovi: „Amadis přijíždí do království Sobradise, kde jej nadšeně přivítá královna Briolanie. Vnikne do hradu a osvobodí zajaté rytíře. Jeho milá Oriana, kterou přitom zachrání a která jej zachránila v předcházející epizodě, žárlí na Briolanii. Zakáže Amadisovi se s královnou stýkat, ale oba se nakonec usmíří...“ Flashova dobrodružství v jeskyních, a především ve Frygii, probíhají podle stejného schématu: Flash vítězí, osvobozuje zajatce v jeskyních obrů, Dale žárlí na Friu a rozchází se s Flashem. Šestý zpěv Zuřivého Rolanda, ve kterém Roger připlouvá na ostrov čarodějky Alciny, kde jej napadnou netvoři, kde získává náklonnost kouzelnice a na kterém se nakonec setkává se svou milou, která je bez sebe žárlivostí, připomíná znovu epizodu z jeskynního království. Resp. epizodu s čarodějkou Azurou, která má již nepokrytě středověký charakter, neboť v ní vystupují rytíři ve zbroji jezdící na jednorožcích tak jako dvořané královny Alciny.
Stejné opojení cizokrajnými jmény, které nám dalo všelijaké ty Alciny, Alzirdy, Ulanie a Galaory, vedlo Raymondovu imaginaci při vymýšlení jmen pro Friu, Barina a Brazora. Podobný přístup lze vysledovat i u tajemných pojmenování neznámých zemí: Barin je „Lesní král“ podobně jako je v artušovském cyklu Galehaut „Pánem Dalekých ostrovů“. Když se Ariosto (ve 32. zpěvu) zmiňuje o „ztraceném ostrově Ulanie, který leží kdesi za severním pólem“, okamžitě se nám vybaví ztracené království Frygie za polárními kraji, do něhož se lze dostat jen po nočním letu uprostřed bouře. Autor zde nenapodobuje literární vzory; jde tu jen o paralelu dvou stejných imaginativních postupů. Máme za to, že těmito literárními vzory nebyl Raymond nijak ovlivněn: anglické překlady eposu o Amadisovi a Zuřivém Orlandovi jistě existují, ale nejsou v Americe příliš běžné. To, že se Raymond nechal v prvních epizodách Flashe Gordona inspirovat barokním stylem vyprávění, potvrzuje takřka slovo od slova jeho definice: tento styl prosazuje kult hrdiny, má zalíbení v Orientu a v magii, značnou úlohu v něm hraje náhoda a zápletky se neřídí žádnými pravidly. Barokní výtvarný projev charakterizují spirály, křivky, nerovnováha (těžké pláště vlající ve větru, diagonální kompozice, postavy, které se nedotýkají země) a patos (přehnaná prosebná i velitelská gesta).
. Závěrem této rozsáhlé analýzy zbývá ještě upozornit na tématické bohatství komiksu Flash Gordon, který se ve srovnání s realistickým a racionálně pojatým Princem Valiantem Harolda Fostera mnohem více blíží tradičním rytířským románům a který je také mnohem víc rytířským románem než vědeckofantastickým vyprávěním. Nakonec bychom chtěli uvést ještě dvě poznámky obecnějšího charakteru: analýza dlouhodobě vycházejícího komiksu nemůže nikdy být povrchní ani nemůže být založená na apriorních představách. Komiksy – stejně jako film – navíc mohou zasahovat do žánrových oblastí a tendencí, které byly omylem pokládány za překonané, které však ve skutečnosti jen změnily svou formu. Ani epopej nepatří k žánrům vykázaným do minulosti: má se čile k světu, obléká však šat filmu, komiksu a vesmírné opery, kde ji tradiční kritika, ať již novinářská či univerzitní, není schopna rozpoznat.
