K dílu Oidipus Rex jsem měl už od prvních zpráv o jeho kompletním vydání rozporuplný vztah. Mnoha věcí jsem se obával - jak autor pojme předlohu a zda nesklouzne k jejímu populistickému parodování, zda až příliš dokonalý počítačový coloring nenaruší původní fantaskní a přesto detailní Jerieho styl, nebo jak se autor postaví k mytickým prvkům (Sfinx, bohové...) v příběhu.
V mnoho věcí jsem také doufal a vkládal do nich své naděje. Na Oidipa od Jerieho jsem se těšil a držel mu palce mimo jiné i proto, že jsem kdysi Oidipa podle stejné dramatické předlohy hrál v rámci pokusů na škole. A také protože moc dobře vím, jak těžké je udržet v chodu občanské sdružení s velkými cíli a vizemi – Karel Jerie je zakládajícím členem o.s. Seqence, společně s dalšími významnými osobnostmi komiksové scény (Foret, Matějíček). Jsem rád, že se mé obavy nenaplnily a Oidipus se ukázal být hoden nadšeného očekávání.
Jak naložit s příběhem
. Oidipus Rex, antická Sofoklova tragédie z roku 428 před naším letopočtem, součást takzvané Thébské trilogie, se v průběhu věků stala inspirací mnoha autorům. Její klasická nadčasovost a mytičnost přilákaly jak autory oper a symfonií, tak filmaře, básníky, malíře i komiksové tvůrce.
Jerie si s příběhem o tom, jak věštba donutí krále přikázat zabití svého syna, jak se sluha rozhodne raději batole předat pastýřům, a jak se takto vychovaný syn nakonec přesto stává otcovrahem, poradil s mistrovstvím a pobavenou zlovůlí bohů v tragédii vystupujících.
Nejen že by od Jerieho byla drzost výrazně si s příběhem pohrát, ale navíc by to byla známka neomalenosti a nevyzrálosti. A těch se u tak zkušeného autora naštěstí nedočkáme. Zachovává si od předlohy (původní tragédií inspirované divadelní hry) odstup a s pokorou ji otesává do nejzákladnějšího tvaru. S tímto základem, hrubým obrysem, však čaruje a dělá divy.
Ona hrubá kostra začíná takto: Oidipus (Oidípous, neboli "opuchlá noha") je synem krále Laia a královny Jokasty. Král kdysi vyslechl věštbu, podle které "skoná rukou vlastního syna", a jak to tak v tragédiích bývá, rozhodne se novorozence zbavit. Není jej však schopen přímo usmrtit, a proto mu sváže končetiny řemeny a probodne chodidla hřeby... Načež nařídí sluhovi, aby dítě "pohodil v lese napospas divoké zvěři". Sluha se slituje a předá na hranicích Korintu dítě pastevci. Ten odnese dítě svému králi Polybovi a jeho ženě Meropé, kteří mu podle poraněných a opuchlých chodidel dají jméno a ujmou se ho...
V Jerieho podání je Oidipus netrpělivý, výbušný mladý muž, který se těžce vyrovnává s pomluvami a narážkami na svůj původ. I přes svou mladickou nerozvážnost je inteligentní a vnímavý, což se mu hned několikrát hodí.
. Kromě lidí figurují v příběhu i řečtí bohové, a to hned na první stránce. Zeus zde vystupuje jako bůh demonstrující na Oidipově osudu svou moc. Apollon dostane za úkol Oidipův osud sledovat a společně s Artemis jej také komentují. Příběhem také prochází Thanatos, bůh smrti, ačkoliv má většinou moc práce na to, aby se zabýval osudem jen jediného člověka...
Bohové tu vůbec hrají zvláštní roli. Jerie si s nimi poradil podobně jako s podstatou celého komiksu - vzal v potaz antropomorfní podstatu řeckých božstev, jejich blízkost člověku, a vtiskl jim proto zcela lidské výrazivo a pohled na věc. Dokonce šel tak daleko, že bohové mnohokrát mluví moderním, zcela nedramatickým jazykem, v ostrém kontrastu s často divadelní řečí smrtelníků. Navíc tragédii komentují vtipně a často s pubertální naivitou, aby skrze sledování Oidipova konce (především Apollon) přešli ve skutečné majestátní bohy, interpretující celý smysl děje. Apollon se tak zpočátku zdá být jen Diem nastrčený pozorovatel na úrovni čtenáře, aby později převzal roli vypravěče a najednou se k němu obrátil a v závěrečné monumentální scéně jej poučil, že je smrtelníkem a všechno kolem je jen divadelní hra.
Vraťme se však k jazyku komiksu, skrze nějž především je příběh vyprávěn. Zpočátku dialogy působí skoro banálně, aby postupem času těžknou a získávají na věcnosti a údernosti. Celek je podivnou kombinací posvátné úcty k předloze a jakéhosi postmileniálně modernistického vzdoru. Ano, žádný výrazný zásah do struktury děje tu nenajdeme, přesto je pocit z dění zvláštní a provokativní. Ano, sice postavy mluví jako na scéně, ale v jejich řeči probleskují moderní výrazy a spojení, až po výkřik "Oidipus na hrad!" kdesi v davu. Je složité si na tuto autorskou kličku zvyknout, ale není těžké ji pochopit: ukazuje nám totiž zčásti pravou podstatu starého Řecka a původní podstaty tragédie, má demytizační funkci a zároveň prohlubuje náš zážitek a dojem z nadčasových rozměrů díla. Kdyby Jerie zvolil dramatickou, přestylizovanou a klasicky čistou formu interpretace Sofoklovy tragédie, nepodařilo by se mu podchytit její podstatu. A pokud by naopak zcela propadl současné tendenci zkratky, pádivé dynamiky a drze neohrabaného šokování nebo vtipkování za každou cenu, nepodaří se mu ukázat, jak skutečné a pravdivé je poselství Oidipova boje proti osudu i dnes.
Samotné vyprávění antické tragédie skrze komiks je esencí Jerieho přístupu, konfrontace starobylého s novodobým, nepropadnutí ani jednomu a zároveň hledání jejich společných, nejspíš neměnných myšlenek.
Vkusné mistrovství
. Nejsilnější stránkou Jerieho komiksu je bezesporu ta obrazová. Nejvíce upoutá zcela typický způsob kresby, plný kombinací ostrých tvarů a rysů s těmi zaoblenými a zjemnělými v těch nejvýraznějších možných kombinacích. Lidská postava v Jerieho kresbě je směsicí zvýrazněných šlach, svalů, hran kostí, v určitých místech pohybem nahromaděné hmoty a složité hry světla a stínu mezi tím vším. Stejnou komplikovanost a zároveň pečlivou stylizaci vidíme ve všem.
Svět Jerieho podání se dá nejlépe přirovnat k sugestivně divoké a dynamické krajině obývané proměnlivými bytostmi nejvíce podobnými ohebným dřevěným pannám imitujícím ohebnost lidského těla a používaných jako předloha studentům.
Od začátku do konce komiksu Oidipus Rex můžeme vidět pomalý přechod od buclaté poklidnosti světa a postav k vychrtlé a hranaté agresivitě. Tento přechod, nejlépe pozorovatelný na hlavním hrdinovi a jeho královské koruně, která se společně s ním každou další stránkou zašpičaťuje, zvyšuje a zužuje, až je z ní jakýsi pohanský symbol zloby a šílenství, prostupuje celým komiksem.
Kromě cesty "od oblosti k ostrosti" ještě zhušťující se atmosféru podtrhává mizející barevnost. Pomalu ale jistě se z pečlivě a povedeně colorovaného díla stává černobílá kostra, promlouvající ke konci stále víc a víc k věci.
Obrazová stránka komiksu na jednu stranu lahodí oku, na stranu druhou jej provokuje a táhne do všech různých směrů, jakoby chtěl autor na některých místech čtenáře cíleně zadržet a donutit jej uvědomit si atmosféru scény (mně dostal zvláště u hrdinova setkání se Sfinx a při věštbě Pýthie). Myslím si, že autorovy kresby je na vizuálně tak jednoduché prostředí, jako je "dramaticky klasické" Řecko (ve smyslu jeho zobrazování na scéně, kdy jsou kulisy co nejjednodušší a nejčistší) trochu škoda. Nejraději bych Jerieho viděl jako autora nějakého psychologizujícího a napínavého hororu. V temné barevné škále a s ještě více zdůrazněnou technikou "rozrušení" povrchů a tvarů díky přehnanému zobrazování stínohry a buď výraznému nebo naopak potřenému vykreslování detailů...
Snad jsem dostatečně zdůraznil podstatu komiksu - jeho proměnlivosti od začátku do konce, jasně sledovatelné měňavé linky od první po poslední stranu. Pokud vás zaujal popis zajímavostí tohoto českého veledíla, stavějícího na tolika kontroverzních i pevně zakořeněných základech, vězte, že rozhodně nejde o jediná překvapení, která na vás při čtení čekají.
Oidipus Rex je komiks, který lze doporučit každému vyspělejšímu čtenáři. Donutí vás přemýšlet nad vlastním vkusem a chápáním komiksu, a navíc zaručeně pobaví, což je možná nakonec to nejdůležitější... nebo není? To záleží na tom, jak moc vás na konci Apollon osloví.
V mnoho věcí jsem také doufal a vkládal do nich své naděje. Na Oidipa od Jerieho jsem se těšil a držel mu palce mimo jiné i proto, že jsem kdysi Oidipa podle stejné dramatické předlohy hrál v rámci pokusů na škole. A také protože moc dobře vím, jak těžké je udržet v chodu občanské sdružení s velkými cíli a vizemi – Karel Jerie je zakládajícím členem o.s. Seqence, společně s dalšími významnými osobnostmi komiksové scény (Foret, Matějíček). Jsem rád, že se mé obavy nenaplnily a Oidipus se ukázal být hoden nadšeného očekávání.
Jak naložit s příběhem
. Oidipus Rex, antická Sofoklova tragédie z roku 428 před naším letopočtem, součást takzvané Thébské trilogie, se v průběhu věků stala inspirací mnoha autorům. Její klasická nadčasovost a mytičnost přilákaly jak autory oper a symfonií, tak filmaře, básníky, malíře i komiksové tvůrce.
Jerie si s příběhem o tom, jak věštba donutí krále přikázat zabití svého syna, jak se sluha rozhodne raději batole předat pastýřům, a jak se takto vychovaný syn nakonec přesto stává otcovrahem, poradil s mistrovstvím a pobavenou zlovůlí bohů v tragédii vystupujících.
Nejen že by od Jerieho byla drzost výrazně si s příběhem pohrát, ale navíc by to byla známka neomalenosti a nevyzrálosti. A těch se u tak zkušeného autora naštěstí nedočkáme. Zachovává si od předlohy (původní tragédií inspirované divadelní hry) odstup a s pokorou ji otesává do nejzákladnějšího tvaru. S tímto základem, hrubým obrysem, však čaruje a dělá divy.
Ona hrubá kostra začíná takto: Oidipus (Oidípous, neboli "opuchlá noha") je synem krále Laia a královny Jokasty. Král kdysi vyslechl věštbu, podle které "skoná rukou vlastního syna", a jak to tak v tragédiích bývá, rozhodne se novorozence zbavit. Není jej však schopen přímo usmrtit, a proto mu sváže končetiny řemeny a probodne chodidla hřeby... Načež nařídí sluhovi, aby dítě "pohodil v lese napospas divoké zvěři". Sluha se slituje a předá na hranicích Korintu dítě pastevci. Ten odnese dítě svému králi Polybovi a jeho ženě Meropé, kteří mu podle poraněných a opuchlých chodidel dají jméno a ujmou se ho...
V Jerieho podání je Oidipus netrpělivý, výbušný mladý muž, který se těžce vyrovnává s pomluvami a narážkami na svůj původ. I přes svou mladickou nerozvážnost je inteligentní a vnímavý, což se mu hned několikrát hodí.
. Kromě lidí figurují v příběhu i řečtí bohové, a to hned na první stránce. Zeus zde vystupuje jako bůh demonstrující na Oidipově osudu svou moc. Apollon dostane za úkol Oidipův osud sledovat a společně s Artemis jej také komentují. Příběhem také prochází Thanatos, bůh smrti, ačkoliv má většinou moc práce na to, aby se zabýval osudem jen jediného člověka...
Bohové tu vůbec hrají zvláštní roli. Jerie si s nimi poradil podobně jako s podstatou celého komiksu - vzal v potaz antropomorfní podstatu řeckých božstev, jejich blízkost člověku, a vtiskl jim proto zcela lidské výrazivo a pohled na věc. Dokonce šel tak daleko, že bohové mnohokrát mluví moderním, zcela nedramatickým jazykem, v ostrém kontrastu s často divadelní řečí smrtelníků. Navíc tragédii komentují vtipně a často s pubertální naivitou, aby skrze sledování Oidipova konce (především Apollon) přešli ve skutečné majestátní bohy, interpretující celý smysl děje. Apollon se tak zpočátku zdá být jen Diem nastrčený pozorovatel na úrovni čtenáře, aby později převzal roli vypravěče a najednou se k němu obrátil a v závěrečné monumentální scéně jej poučil, že je smrtelníkem a všechno kolem je jen divadelní hra.
Vraťme se však k jazyku komiksu, skrze nějž především je příběh vyprávěn. Zpočátku dialogy působí skoro banálně, aby postupem času těžknou a získávají na věcnosti a údernosti. Celek je podivnou kombinací posvátné úcty k předloze a jakéhosi postmileniálně modernistického vzdoru. Ano, žádný výrazný zásah do struktury děje tu nenajdeme, přesto je pocit z dění zvláštní a provokativní. Ano, sice postavy mluví jako na scéně, ale v jejich řeči probleskují moderní výrazy a spojení, až po výkřik "Oidipus na hrad!" kdesi v davu. Je složité si na tuto autorskou kličku zvyknout, ale není těžké ji pochopit: ukazuje nám totiž zčásti pravou podstatu starého Řecka a původní podstaty tragédie, má demytizační funkci a zároveň prohlubuje náš zážitek a dojem z nadčasových rozměrů díla. Kdyby Jerie zvolil dramatickou, přestylizovanou a klasicky čistou formu interpretace Sofoklovy tragédie, nepodařilo by se mu podchytit její podstatu. A pokud by naopak zcela propadl současné tendenci zkratky, pádivé dynamiky a drze neohrabaného šokování nebo vtipkování za každou cenu, nepodaří se mu ukázat, jak skutečné a pravdivé je poselství Oidipova boje proti osudu i dnes.
Samotné vyprávění antické tragédie skrze komiks je esencí Jerieho přístupu, konfrontace starobylého s novodobým, nepropadnutí ani jednomu a zároveň hledání jejich společných, nejspíš neměnných myšlenek.
Vkusné mistrovství
. Nejsilnější stránkou Jerieho komiksu je bezesporu ta obrazová. Nejvíce upoutá zcela typický způsob kresby, plný kombinací ostrých tvarů a rysů s těmi zaoblenými a zjemnělými v těch nejvýraznějších možných kombinacích. Lidská postava v Jerieho kresbě je směsicí zvýrazněných šlach, svalů, hran kostí, v určitých místech pohybem nahromaděné hmoty a složité hry světla a stínu mezi tím vším. Stejnou komplikovanost a zároveň pečlivou stylizaci vidíme ve všem.
Svět Jerieho podání se dá nejlépe přirovnat k sugestivně divoké a dynamické krajině obývané proměnlivými bytostmi nejvíce podobnými ohebným dřevěným pannám imitujícím ohebnost lidského těla a používaných jako předloha studentům.
Od začátku do konce komiksu Oidipus Rex můžeme vidět pomalý přechod od buclaté poklidnosti světa a postav k vychrtlé a hranaté agresivitě. Tento přechod, nejlépe pozorovatelný na hlavním hrdinovi a jeho královské koruně, která se společně s ním každou další stránkou zašpičaťuje, zvyšuje a zužuje, až je z ní jakýsi pohanský symbol zloby a šílenství, prostupuje celým komiksem.
Kromě cesty "od oblosti k ostrosti" ještě zhušťující se atmosféru podtrhává mizející barevnost. Pomalu ale jistě se z pečlivě a povedeně colorovaného díla stává černobílá kostra, promlouvající ke konci stále víc a víc k věci.
Obrazová stránka komiksu na jednu stranu lahodí oku, na stranu druhou jej provokuje a táhne do všech různých směrů, jakoby chtěl autor na některých místech čtenáře cíleně zadržet a donutit jej uvědomit si atmosféru scény (mně dostal zvláště u hrdinova setkání se Sfinx a při věštbě Pýthie). Myslím si, že autorovy kresby je na vizuálně tak jednoduché prostředí, jako je "dramaticky klasické" Řecko (ve smyslu jeho zobrazování na scéně, kdy jsou kulisy co nejjednodušší a nejčistší) trochu škoda. Nejraději bych Jerieho viděl jako autora nějakého psychologizujícího a napínavého hororu. V temné barevné škále a s ještě více zdůrazněnou technikou "rozrušení" povrchů a tvarů díky přehnanému zobrazování stínohry a buď výraznému nebo naopak potřenému vykreslování detailů...
Snad jsem dostatečně zdůraznil podstatu komiksu - jeho proměnlivosti od začátku do konce, jasně sledovatelné měňavé linky od první po poslední stranu. Pokud vás zaujal popis zajímavostí tohoto českého veledíla, stavějícího na tolika kontroverzních i pevně zakořeněných základech, vězte, že rozhodně nejde o jediná překvapení, která na vás při čtení čekají.
Oidipus Rex je komiks, který lze doporučit každému vyspělejšímu čtenáři. Donutí vás přemýšlet nad vlastním vkusem a chápáním komiksu, a navíc zaručeně pobaví, což je možná nakonec to nejdůležitější... nebo není? To záleží na tom, jak moc vás na konci Apollon osloví.
