. Komiksová kniha Anna chce skočit je příběhem dívky, kterou někdy v první půli 90. let nevinná návštěva bazénu v hotelu Uran (ve skutečnosti lehce cinknutá Axa v Praze Na Poříčí) změnila v urychlenou částici, která na dalších 76 stranách „běží o život“, tu po nohách, tu ve snech, tu ve vztazích. Děj, sám o sobě velmi akční a tudíž atraktivní, je nicméně ještě přitažlivější tím, jak oproštěnou „ligne claire“ citlivě ohledává fenomén češství.
Hlavní hrdinka jako Candide putuje českou kotlinou a zjišťuje, že Romové jsou, jak by taky ne, v jádru dobří a spravedliví, policajti blbí, bezdomovci vševědoucí, hlava státu osvícená a noviny Čechů hloupé a úplatné. A jako pohádková Anička je také odměňována, pokaždé, když pomůže – tu babičce-kartářce, tu mravencům-dětem.
Kuriózní geneze Anny byla již dostatečně popsána, a recenzenti se většinou shodovali, že výjimečná kniha byla nakreslena tak trochu „pro Francouze“. Zkusme to ale na chvíli nevědět – Lomová přeci psala také pro nás, a zcela jistě ji nemotivoval sebemrskačský či sebenenávistný komplex, velící vyprávět „těm lepším“ venku, jací že to jsou tady u nás doma hajzlové.
Když už přemýšlíme nad kořeny díla, nelze také nevidět (zcela jistě nedirektní) vliv spřízněné duše a generační souputnice, spisovatelky Ireny Douskové. Po Anně ostatně Lomová nakreslila podle jejího scénáře v mnohém ohledu podobnou Poslední večeři, v níž s mimořádnou přesností zachytila smutek vztahů i svátků žitých pod tlakem rodičů z „vyhlazovací generace“. Spisovatelčino oblíbené téma konfliktu mezi ideálem a skutečností navíc proklouzlo až do náčrtu prezidentského projevu. Dobře patrná je u Lomové také radost z možnosti zopakovat si se známou herečkou, že „komunisti a Rusáci jsou svině“. Rusové jsou koneckonců i zde za hlavní záporáky.
. Kreslířský majstrštych
Je zajímavé, že „čistou linku“ použil na léta komunistického útlaku v ulicích Prahy už Vittorio Giardino, v příbězích židovského chlapce Jonase Finka, to vše s velmi působivým účinkem. Také v případě Lomové jde o šťastnou volbu. Jakoby se chvílemi až dětsky průzračným viděním reality snažila dobrat kontrapunktu všeho zlého, s čím se musí vyrovnávat.
Ještě lepším nápadem bylo použití „samizdatové“ tužky a uhlu na retropasáže. Touto archaickou metodou přece za totáče podomácku vznikaly právě komiksy, psaly se deníky, a autorka navíc jen tak bokem potvrdila svou kreslířskou suverenitu, kterou šedé lavírování základní linie chvílemi nepatrně upozaďuje.
Lomová skvěle zvládá také jazyk symbolu. Smíchovský Železniční most se v příběhu zjevuje nejprve v noci jako místo, kde krize ženy středního věku vrcholí. Podruhé na něm Anna oznamuje už za bílého dne zpřetrhání vychladlého vztahu, připomínajícího prázdnotou kámasútrického sexu staršího Borce z Aarghu č. 6.9. Potřetí, již po Skoku, se vznáší v Boeingu bezpečně vysoko nad sebevražednou konstrukcí. Pramálo přitom záleží na tom, že jde o letecký pohled z vzdušného koridoru, kterým se na počátku 90. let z Frankfurtu naopak vracelo – čtenář spíše dumá, zda na obálce nevidí na nebi kočičí šlépěj.
Autorka také chová vytříbenou nechuť k rodinným srazům, obědům, a zejména návštěvám starých u mladých. Tohle trauma, symptomatické pro celou generaci, umí jako nikdo jiný. Její doutnající hněv se přetavil do geniální „jakešovské“ typologie tchána, který navěky stvrzuje zbabělost jako zdroj národního syndromu studu, přičemž jednou přijaté sebehodnocení nevyhnutelně ústí do začarovaného kruhu. Potvrdí to další děj.
. Síla matek
Nejpozitivnější silou je v podání Lomové ženství a mateřství s přesahem do dětského světa. Feminita, arciť svádějící marný boj s nadváhou, nákupy a nádobím, je hlavní „hrdinkou“ Anny, a spolu s ní vyhrávají také děti, míhající se co chvíli v zadním plánu, nadané schopností uvidět „mooreovského“ sněhuláka či „pohraničního“ draka. V této souvislosti je třeba zamhouřit oko nad jediným vážnějším scénáristickým pochybením – dětská paměť se formuje již kolem druhého roku života a není myslitelné, že by ségry „zapomněly“ na existenci svého alter ega, nota bene jde-li o dvojčata. Ale to opravdu jen na okraj.
Naopak o českých trubcích je nad slunce jasnější, že jsou necitliví, zrádní i zbabělí, a když už čirou náhodou za něco stojí, pak jsou nedostupní. Anna ovšem přes zdrcující kritiku maskulinního světa není nevyvážená, protože umí svůj hněv kontrolovat. Je to ale jenom o fous, neboť feminismus traktovaný výlučně na kontrastním pozadí „mužských debilů“ ztrácí na přesvědčivosti a stává se v zásadě čekáním na (jiného) chlapa. Jak jinak ostatně chápat kartářkou ohlášenou „samou lásku“ v budoucnosti? Nanicovatost chlapů ještě podtrhuje otcův osud za Velkou louží, připomínající ovšem tak trochu propagandistické reportáže Rudého práva o emigrantech. Mužskou bilanci vylepšuje jedině syn uprchlíků, vyzbrojený překvapivým vhledem do raně normalizační situace, kterou by ve skutečnosti chápal daleko hůře a zkresleněji. S ním je to ale všechno jinak, jak uvidíme, a tak potřebujeme ještě jednoho hrdinu.
. Václav V., Poslední
Ženský despekt k češství – aktuálnímu, krajanskému i nutričnímu – nakonec musí vyřešit, považte, mužský princip, a to ten „nejvyšší“. Václav Havel, Hosudar, je adorován stále ještě právě tak, jak byl na počátku 90. let; nekoná se zde žádná „tragédie v šesti dějstvích“, neušel žádné další kroky k propasti (které mu vyměřil zlý životopisec John Keane). Ďula po boku pak stvrzuje, že zde máme „The Best of President“, ještě před Dášenou, ostatně absence ženy (!), a to i na Hrádečku, je jedinou cestou k uchování intaktního image prezidenta. Pasáž o Havlovi, kterého Bohumil Hrabal kdysi u Tygra v hovoru se studenty nazval Václavem Pátým, řečeným Poslední, a vtěleným mystériem českých dějin, je zajímavá především jako podvědomé svědectví o autorčině hlubinné a zřejmě i nepřiznané důvěře v moc. Právě ona, maskulinní a metastazovaná z bolševika do „nových“ ozbrojených sil, zjednává nakonec pořádek. Vojsko jedná rázně a energicky, dokonce tak rychle, že si někteří zasahující vojáci zapomenou zbraně. Ale to nevadí, když přece i u nás došlo k Návratu krále. Mocnář a Obnovitel je opět na scéně, proto to státotvorné i mateřské zatrnutí, že by nám mohli Ferdinanda (nikoli d’Este, nýbrž Vaňka) zase zabít.
Skok ano, ale kam?
Zatím jen doutnající idealizaci závěrem rozdmýchá i odjezd herečky ze skvělé první republiky na Západ, vnímaný přinejmenším jedním závistivým Čechem jako „vyřešení“ celé její existence. Antiklimaxem „americké cesty“ je zase obratem naservírovaný závěrečný gag. Teprve tady Anna poprvé doopravdy skáče, do neznáma, bez opory, nesena jen nečekaně zjevivší se modří nebes. Nalezne na druhé straně bohatství a samou lásku? A s kým? Že by zadní vrátka pro pokračování příběhu? Byla by však Amerika Lomové stejně věrohodná? Nečekáme přece story o tom, jak Anna demonstruje proti Bushovi, spíše jsme zvědaví, jaká se vrátí.
Spokojme se ale pro tuto chvíli jen se zjištěním, že iniciačním bodem Anniny tolik potřebné životní změny nebyla kartářka, ta je jen kvazináboženský konstrukt, nýbrž okamžik, kdy v dobrém přestala brát ohledy a skrze svoji ségru skočila do všesměrné bezednosti existence extra nos pro nobis. Na židovsko-křesťanském hřbitově jí to ostatně už dříve zvěstoval okřídlený býčí Pegasus, bytost, která nelétá, a přesto vzlétla.
V Anně se dostal ke slovu polozapomenutý ročník ´64, skutečná generace Nula, tedy ti, kteří si trochu zjednodušeně řečeno „moc neužili“. Neměli čas vdechnout letmou svobodu konce 60. let, a procitli až do rudnutí dětských časopisů a skřípění normalizačních šroubů. Je dobře, že je tahle parta zpátky.
Hlavní hrdinka jako Candide putuje českou kotlinou a zjišťuje, že Romové jsou, jak by taky ne, v jádru dobří a spravedliví, policajti blbí, bezdomovci vševědoucí, hlava státu osvícená a noviny Čechů hloupé a úplatné. A jako pohádková Anička je také odměňována, pokaždé, když pomůže – tu babičce-kartářce, tu mravencům-dětem.
Kuriózní geneze Anny byla již dostatečně popsána, a recenzenti se většinou shodovali, že výjimečná kniha byla nakreslena tak trochu „pro Francouze“. Zkusme to ale na chvíli nevědět – Lomová přeci psala také pro nás, a zcela jistě ji nemotivoval sebemrskačský či sebenenávistný komplex, velící vyprávět „těm lepším“ venku, jací že to jsou tady u nás doma hajzlové.
Když už přemýšlíme nad kořeny díla, nelze také nevidět (zcela jistě nedirektní) vliv spřízněné duše a generační souputnice, spisovatelky Ireny Douskové. Po Anně ostatně Lomová nakreslila podle jejího scénáře v mnohém ohledu podobnou Poslední večeři, v níž s mimořádnou přesností zachytila smutek vztahů i svátků žitých pod tlakem rodičů z „vyhlazovací generace“. Spisovatelčino oblíbené téma konfliktu mezi ideálem a skutečností navíc proklouzlo až do náčrtu prezidentského projevu. Dobře patrná je u Lomové také radost z možnosti zopakovat si se známou herečkou, že „komunisti a Rusáci jsou svině“. Rusové jsou koneckonců i zde za hlavní záporáky.
. Kreslířský majstrštych
Je zajímavé, že „čistou linku“ použil na léta komunistického útlaku v ulicích Prahy už Vittorio Giardino, v příbězích židovského chlapce Jonase Finka, to vše s velmi působivým účinkem. Také v případě Lomové jde o šťastnou volbu. Jakoby se chvílemi až dětsky průzračným viděním reality snažila dobrat kontrapunktu všeho zlého, s čím se musí vyrovnávat.
Ještě lepším nápadem bylo použití „samizdatové“ tužky a uhlu na retropasáže. Touto archaickou metodou přece za totáče podomácku vznikaly právě komiksy, psaly se deníky, a autorka navíc jen tak bokem potvrdila svou kreslířskou suverenitu, kterou šedé lavírování základní linie chvílemi nepatrně upozaďuje.
Lomová skvěle zvládá také jazyk symbolu. Smíchovský Železniční most se v příběhu zjevuje nejprve v noci jako místo, kde krize ženy středního věku vrcholí. Podruhé na něm Anna oznamuje už za bílého dne zpřetrhání vychladlého vztahu, připomínajícího prázdnotou kámasútrického sexu staršího Borce z Aarghu č. 6.9. Potřetí, již po Skoku, se vznáší v Boeingu bezpečně vysoko nad sebevražednou konstrukcí. Pramálo přitom záleží na tom, že jde o letecký pohled z vzdušného koridoru, kterým se na počátku 90. let z Frankfurtu naopak vracelo – čtenář spíše dumá, zda na obálce nevidí na nebi kočičí šlépěj.
Autorka také chová vytříbenou nechuť k rodinným srazům, obědům, a zejména návštěvám starých u mladých. Tohle trauma, symptomatické pro celou generaci, umí jako nikdo jiný. Její doutnající hněv se přetavil do geniální „jakešovské“ typologie tchána, který navěky stvrzuje zbabělost jako zdroj národního syndromu studu, přičemž jednou přijaté sebehodnocení nevyhnutelně ústí do začarovaného kruhu. Potvrdí to další děj.
. Síla matek
Nejpozitivnější silou je v podání Lomové ženství a mateřství s přesahem do dětského světa. Feminita, arciť svádějící marný boj s nadváhou, nákupy a nádobím, je hlavní „hrdinkou“ Anny, a spolu s ní vyhrávají také děti, míhající se co chvíli v zadním plánu, nadané schopností uvidět „mooreovského“ sněhuláka či „pohraničního“ draka. V této souvislosti je třeba zamhouřit oko nad jediným vážnějším scénáristickým pochybením – dětská paměť se formuje již kolem druhého roku života a není myslitelné, že by ségry „zapomněly“ na existenci svého alter ega, nota bene jde-li o dvojčata. Ale to opravdu jen na okraj.
Naopak o českých trubcích je nad slunce jasnější, že jsou necitliví, zrádní i zbabělí, a když už čirou náhodou za něco stojí, pak jsou nedostupní. Anna ovšem přes zdrcující kritiku maskulinního světa není nevyvážená, protože umí svůj hněv kontrolovat. Je to ale jenom o fous, neboť feminismus traktovaný výlučně na kontrastním pozadí „mužských debilů“ ztrácí na přesvědčivosti a stává se v zásadě čekáním na (jiného) chlapa. Jak jinak ostatně chápat kartářkou ohlášenou „samou lásku“ v budoucnosti? Nanicovatost chlapů ještě podtrhuje otcův osud za Velkou louží, připomínající ovšem tak trochu propagandistické reportáže Rudého práva o emigrantech. Mužskou bilanci vylepšuje jedině syn uprchlíků, vyzbrojený překvapivým vhledem do raně normalizační situace, kterou by ve skutečnosti chápal daleko hůře a zkresleněji. S ním je to ale všechno jinak, jak uvidíme, a tak potřebujeme ještě jednoho hrdinu.
. Václav V., Poslední
Ženský despekt k češství – aktuálnímu, krajanskému i nutričnímu – nakonec musí vyřešit, považte, mužský princip, a to ten „nejvyšší“. Václav Havel, Hosudar, je adorován stále ještě právě tak, jak byl na počátku 90. let; nekoná se zde žádná „tragédie v šesti dějstvích“, neušel žádné další kroky k propasti (které mu vyměřil zlý životopisec John Keane). Ďula po boku pak stvrzuje, že zde máme „The Best of President“, ještě před Dášenou, ostatně absence ženy (!), a to i na Hrádečku, je jedinou cestou k uchování intaktního image prezidenta. Pasáž o Havlovi, kterého Bohumil Hrabal kdysi u Tygra v hovoru se studenty nazval Václavem Pátým, řečeným Poslední, a vtěleným mystériem českých dějin, je zajímavá především jako podvědomé svědectví o autorčině hlubinné a zřejmě i nepřiznané důvěře v moc. Právě ona, maskulinní a metastazovaná z bolševika do „nových“ ozbrojených sil, zjednává nakonec pořádek. Vojsko jedná rázně a energicky, dokonce tak rychle, že si někteří zasahující vojáci zapomenou zbraně. Ale to nevadí, když přece i u nás došlo k Návratu krále. Mocnář a Obnovitel je opět na scéně, proto to státotvorné i mateřské zatrnutí, že by nám mohli Ferdinanda (nikoli d’Este, nýbrž Vaňka) zase zabít.
Skok ano, ale kam?
Zatím jen doutnající idealizaci závěrem rozdmýchá i odjezd herečky ze skvělé první republiky na Západ, vnímaný přinejmenším jedním závistivým Čechem jako „vyřešení“ celé její existence. Antiklimaxem „americké cesty“ je zase obratem naservírovaný závěrečný gag. Teprve tady Anna poprvé doopravdy skáče, do neznáma, bez opory, nesena jen nečekaně zjevivší se modří nebes. Nalezne na druhé straně bohatství a samou lásku? A s kým? Že by zadní vrátka pro pokračování příběhu? Byla by však Amerika Lomové stejně věrohodná? Nečekáme přece story o tom, jak Anna demonstruje proti Bushovi, spíše jsme zvědaví, jaká se vrátí.
Spokojme se ale pro tuto chvíli jen se zjištěním, že iniciačním bodem Anniny tolik potřebné životní změny nebyla kartářka, ta je jen kvazináboženský konstrukt, nýbrž okamžik, kdy v dobrém přestala brát ohledy a skrze svoji ségru skočila do všesměrné bezednosti existence extra nos pro nobis. Na židovsko-křesťanském hřbitově jí to ostatně už dříve zvěstoval okřídlený býčí Pegasus, bytost, která nelétá, a přesto vzlétla.
V Anně se dostal ke slovu polozapomenutý ročník ´64, skutečná generace Nula, tedy ti, kteří si trochu zjednodušeně řečeno „moc neužili“. Neměli čas vdechnout letmou svobodu konce 60. let, a procitli až do rudnutí dětských časopisů a skřípění normalizačních šroubů. Je dobře, že je tahle parta zpátky.
