Všichni si zajisté vzpomínáme, jaké to bylo za našeho dětství o Vánocích. To jsme vždycky s očima velkýma jak bowlingové koule vyhlíželi příchod dárkonosného Ježíška s takovou nervozitou, až nám hlava cukala jako při technoparty. Byly to prostě krásné časy. Dnes nám ovšem vláčky a panenky ke štěstí nestačí a na Ježíška už většina z nás nevěří. Jak pak takovým lidem připomenout ty krásné, výtečnou atmosférou prodchnuté vánoční časy jinak, nežli dárkem, po kterém většina touží – pistolí a sty nevystopovatelnými náboji, jimiž můžeme spáchat beztrestnou vraždu…
. Chvíli to trvalo, ale nakonec je to tu. Po Franku Millerovi se nám představuje další autor, jenž se zaměřil na žánr známý jako noir. A kdože je tím odvážlivcem, jenž si troufl pozvednout Frankem vrženou rukavici? Nikdo jiný, nežli Brian Azzarello. Zajisté si někteří z vás říkáte: „To jméno je mi nějak povědomé, kde jsem ho jenom slyšel?“ Není lehčí odpovědi. Azzarello je u nás známý hlavně díky drsnému příběhu z lapáku, kam je zaslán náš starý známý mág Constantine. Ano, je to tak, Azzarello je tvůrcem scénáře pro comics Hellblazer – Těžké časy, jenž byl doprovázen kvalitní, ovšem kontroverzní kresbou Richarda Corbena. A to není všechno, dámy a pánové, ještě tu máme příběh o filozofujícím muži s velkým S na hrudi, ke kterému kresbu obstaral samotný Jim Lee: Superman – pro zítřek. Právě k těmto comicsům se nakladatelství BB Art a Crew rozhodly přidat i nejúspěšnější sérii tohoto vlasůprostého Američana.
Hříšní lidé z ghetta - příběh číslo 1
. Isabele “Dizzy“ Cordovou propouští z ženského nápravného zařízení (jinak řečeno z lapáku pro baby). Našinec by si zřejmě řekl: „Bezva, konečně se mohu dostat pryč z tohoto místa plného zoufalství, nenávisti a mýdla.“ Ne však Dizzy. Vrací se domů. Cože říkáte? Že by to byl další důvod k radosti? No já nevím. Jak by vám bylo, kdybyste měli vyměnit jedno peklo za druhé? Dizzy totiž nebydlí v žádném nóbl baráku s bazénem, služebnictvem a vodní postelí. Takový luxus si rozhodně dovolit nemůže. Její domov leží v chudinském mexickém ghettu, kde šance, že při procházce po ulici narazíte na prodavače zmrzliny, jenž by zároveň nedealoval heroin, je asi taková, jako potkat v pravé poledne vesele se tlemící velrybu na tříkolce. Domov, kde války na smrt znepřátelených gangů jsou něčím tak běžným, jako je ranní vyvenčení psa nebo nákup v supermarketu. Domov, kde jste staří již ve svých třiadvaceti letech. Tohle všechno na radosti nepřidá, že? A to si k tomu Dizzy vyčítá smrt svého manžela a dítěte, kteří byli zabiti během jejího pobytu za katrem. Pochmurné myšlenky by ji nejspíš sžíraly ještě hodně dlouho, nebýt toho podivného pána, jenž si vedle ní přisedl v nadzemce. Představil se jako agent Graves a řekl jí pravdu. Pravdu o skutečných vinících stojících za smrtí její rodiny… jo, a taky jí dal ten výše jmenovaný kufřík se zbraní. Co s ním však udělá je jen na ní.
Příběh číslo 2
. Lee Dolan měl dobrý život. Pěknou ženu, chytré děti a dobře prosperující restauraci. Prostě idylka, o které by si kdekdo nechal s radostí zdát. Jak to tak ovšem bývá, někdy věci nekončí stejně dobře, jako začaly. Lee se o tom mohl přesvědčit tehdy, když mu na dveře zaklepala FBI a obvinila ho z přechovávání dětské pornografie. A než byste řekli Uzbekistán, Lee byl všemi známými a blízkými zanechán na dlažbě, takže mu nezbylo nic jiného, nežli vzít místo barmana v tak špinavé knajpě, že čistý vzduch se tam dostával jen tehdy, když do města vtrhlo tornádo. Jak zajisté tušíte, právě toto místo poctí svojí přítomností agent Graves, aby Leemu řekl kdože mu to dal ty fotky nahejch dětiček do počítače a kdo mu tím pádem zničil celý život. Lee kufřík příjme a rozhodne se jednat…
Příběh číslo 3
Blížící se Vánoce dělají s lidmi divy. Někdy až takové, že se přijdete přiznat na policejní stanici k vraždě, která není v záznamech. Podobně jako stará paní Buffová.
První kniha comicsu 100 nábojů je opravdu temná a drsná kriminálka, které by se měli lidé milující příběhy plné lásky a porozumění zdaleka vyhnout. Azzarello se tu se svými postavami rozhodně nemazlí a nechává je prožívat ty nejhorší možné osudy co jdou. Navíc nezasadil svůj děj do oblíbených 40. a 50. let minulého století, ale do současného světa (tudíž nečekejte lidi v baloňácích) plného drog, pouličních šlapek a gangsterů, kteří vás zavraždí pouze kvůli špatně vybrané barvě oblečení. Je vskutku zajímavé jak moc toho o podsvětí současnosti nastudoval (a to mi věřte, nastudoval toho hodně!).
Teď již však dost o Azzarellovi a raději se zaměřme na druhou osobu stojící za tímto comicsem. Kresbu tu obstaral Argentinec Eduardo Risso (Video Noire), který temnou atmosféru Azzarellova scénáře dotáhl ještě o stupínek výše. Jeho styl kresby je rozhodně nezaměnitelný. Nejenom, že umí výtečně využít stínů, ona mu jde dobře i mimika, tudíž si emocí cloumajících s lidmi užijete dosyta… a jako bonus tu jsou Rissovy milované zuby blýskající se kdy mohou, dodávajíce tak na ještě větší démoničnosti. Problém ovšem trochu je, že jeho postavy si jsou dosti podobné, takže si je občas popletete, ale až budete 100 nábojů číst podruhé (a to zajisté budete, už jen proto, abyste se přesvědčili, že vám nic z příběhu neuniklo, neboť je tu mnoho detailů, kterých si prostě napoprvé nevšimnete), neměl by s tím být už žádný problém. Johnsonova obálka se povedla a kupujícího rozhodně zaujme. Co se ovšem překladu týče, tak ten sice není špatný, ale nemáte z něho takový ten pocit „ghettovitosti“ jako z originálu, kde se opravdu mluvilo mexicko-anglickou hatmatilkou. V české verzi se s takovým slovíčkem setkáme jen občas, což však na navození gangsta atmosféry nestačí. A ještě bych snad vytkl občas mimo stránku odcházející bubliny s větami.
100 nábojů je zkrátka čtivo, které zajisté potěší všechny, jimž se například líbil film Training day či seriál The Shield. Ale zaujme i ty, kteří mají rádi propracovaný a nepředvídatelný scénář, jenž byl dokonce oceněn cenami Willa Eisnera a Harveyho Kurtzmana. Takže neleňte a rychle si tento comics sežeňte, neboť druhý díl by se na nás měl vyvalit během příštího roku. A takového pozdního Ježíška si zajisté po přečtení 100 nábojů 1 – První výstřel, poslední šance určitě nenecháte ujít.
Příští týden: Profil scenáristy Briana Azzarella.
. Chvíli to trvalo, ale nakonec je to tu. Po Franku Millerovi se nám představuje další autor, jenž se zaměřil na žánr známý jako noir. A kdože je tím odvážlivcem, jenž si troufl pozvednout Frankem vrženou rukavici? Nikdo jiný, nežli Brian Azzarello. Zajisté si někteří z vás říkáte: „To jméno je mi nějak povědomé, kde jsem ho jenom slyšel?“ Není lehčí odpovědi. Azzarello je u nás známý hlavně díky drsnému příběhu z lapáku, kam je zaslán náš starý známý mág Constantine. Ano, je to tak, Azzarello je tvůrcem scénáře pro comics Hellblazer – Těžké časy, jenž byl doprovázen kvalitní, ovšem kontroverzní kresbou Richarda Corbena. A to není všechno, dámy a pánové, ještě tu máme příběh o filozofujícím muži s velkým S na hrudi, ke kterému kresbu obstaral samotný Jim Lee: Superman – pro zítřek. Právě k těmto comicsům se nakladatelství BB Art a Crew rozhodly přidat i nejúspěšnější sérii tohoto vlasůprostého Američana.
Hříšní lidé z ghetta - příběh číslo 1
. Isabele “Dizzy“ Cordovou propouští z ženského nápravného zařízení (jinak řečeno z lapáku pro baby). Našinec by si zřejmě řekl: „Bezva, konečně se mohu dostat pryč z tohoto místa plného zoufalství, nenávisti a mýdla.“ Ne však Dizzy. Vrací se domů. Cože říkáte? Že by to byl další důvod k radosti? No já nevím. Jak by vám bylo, kdybyste měli vyměnit jedno peklo za druhé? Dizzy totiž nebydlí v žádném nóbl baráku s bazénem, služebnictvem a vodní postelí. Takový luxus si rozhodně dovolit nemůže. Její domov leží v chudinském mexickém ghettu, kde šance, že při procházce po ulici narazíte na prodavače zmrzliny, jenž by zároveň nedealoval heroin, je asi taková, jako potkat v pravé poledne vesele se tlemící velrybu na tříkolce. Domov, kde války na smrt znepřátelených gangů jsou něčím tak běžným, jako je ranní vyvenčení psa nebo nákup v supermarketu. Domov, kde jste staří již ve svých třiadvaceti letech. Tohle všechno na radosti nepřidá, že? A to si k tomu Dizzy vyčítá smrt svého manžela a dítěte, kteří byli zabiti během jejího pobytu za katrem. Pochmurné myšlenky by ji nejspíš sžíraly ještě hodně dlouho, nebýt toho podivného pána, jenž si vedle ní přisedl v nadzemce. Představil se jako agent Graves a řekl jí pravdu. Pravdu o skutečných vinících stojících za smrtí její rodiny… jo, a taky jí dal ten výše jmenovaný kufřík se zbraní. Co s ním však udělá je jen na ní.
Příběh číslo 2
. Lee Dolan měl dobrý život. Pěknou ženu, chytré děti a dobře prosperující restauraci. Prostě idylka, o které by si kdekdo nechal s radostí zdát. Jak to tak ovšem bývá, někdy věci nekončí stejně dobře, jako začaly. Lee se o tom mohl přesvědčit tehdy, když mu na dveře zaklepala FBI a obvinila ho z přechovávání dětské pornografie. A než byste řekli Uzbekistán, Lee byl všemi známými a blízkými zanechán na dlažbě, takže mu nezbylo nic jiného, nežli vzít místo barmana v tak špinavé knajpě, že čistý vzduch se tam dostával jen tehdy, když do města vtrhlo tornádo. Jak zajisté tušíte, právě toto místo poctí svojí přítomností agent Graves, aby Leemu řekl kdože mu to dal ty fotky nahejch dětiček do počítače a kdo mu tím pádem zničil celý život. Lee kufřík příjme a rozhodne se jednat…
Příběh číslo 3
Blížící se Vánoce dělají s lidmi divy. Někdy až takové, že se přijdete přiznat na policejní stanici k vraždě, která není v záznamech. Podobně jako stará paní Buffová.
První kniha comicsu 100 nábojů je opravdu temná a drsná kriminálka, které by se měli lidé milující příběhy plné lásky a porozumění zdaleka vyhnout. Azzarello se tu se svými postavami rozhodně nemazlí a nechává je prožívat ty nejhorší možné osudy co jdou. Navíc nezasadil svůj děj do oblíbených 40. a 50. let minulého století, ale do současného světa (tudíž nečekejte lidi v baloňácích) plného drog, pouličních šlapek a gangsterů, kteří vás zavraždí pouze kvůli špatně vybrané barvě oblečení. Je vskutku zajímavé jak moc toho o podsvětí současnosti nastudoval (a to mi věřte, nastudoval toho hodně!).
Teď již však dost o Azzarellovi a raději se zaměřme na druhou osobu stojící za tímto comicsem. Kresbu tu obstaral Argentinec Eduardo Risso (Video Noire), který temnou atmosféru Azzarellova scénáře dotáhl ještě o stupínek výše. Jeho styl kresby je rozhodně nezaměnitelný. Nejenom, že umí výtečně využít stínů, ona mu jde dobře i mimika, tudíž si emocí cloumajících s lidmi užijete dosyta… a jako bonus tu jsou Rissovy milované zuby blýskající se kdy mohou, dodávajíce tak na ještě větší démoničnosti. Problém ovšem trochu je, že jeho postavy si jsou dosti podobné, takže si je občas popletete, ale až budete 100 nábojů číst podruhé (a to zajisté budete, už jen proto, abyste se přesvědčili, že vám nic z příběhu neuniklo, neboť je tu mnoho detailů, kterých si prostě napoprvé nevšimnete), neměl by s tím být už žádný problém. Johnsonova obálka se povedla a kupujícího rozhodně zaujme. Co se ovšem překladu týče, tak ten sice není špatný, ale nemáte z něho takový ten pocit „ghettovitosti“ jako z originálu, kde se opravdu mluvilo mexicko-anglickou hatmatilkou. V české verzi se s takovým slovíčkem setkáme jen občas, což však na navození gangsta atmosféry nestačí. A ještě bych snad vytkl občas mimo stránku odcházející bubliny s větami.
100 nábojů je zkrátka čtivo, které zajisté potěší všechny, jimž se například líbil film Training day či seriál The Shield. Ale zaujme i ty, kteří mají rádi propracovaný a nepředvídatelný scénář, jenž byl dokonce oceněn cenami Willa Eisnera a Harveyho Kurtzmana. Takže neleňte a rychle si tento comics sežeňte, neboť druhý díl by se na nás měl vyvalit během příštího roku. A takového pozdního Ježíška si zajisté po přečtení 100 nábojů 1 – První výstřel, poslední šance určitě nenecháte ujít.
Příští týden: Profil scenáristy Briana Azzarella.
