Během ní (příběh Rychlé šípy na výpravě, strana 21 souborného vydání) dojdou Rychlé šípy až do skal. Dostáváme se tu i na obrázek, kde se dříve vyskytoval známý omyl (např. Václavem Noskem-Windym samozřejmě už podrobně komentovaný – viz Zpravodaj Bobří stopou), jehož následkem (tzn. kvůli překotnosti malíře Fischera) mával Červenáček z vrcholu skály svou čapkou, ačkoli ji měl současně i na hlavě. Až později byla tato překreslena na červený kapesník. Co z toho vyplývá? Samozřejmě i to, že jsme tady inkriminovaného hrdinu ještě bez čapky neuviděli. Pohlédněme ale na další stránky, prožijme další chvíle a zjistěme, kdy se tedy Červenáček objevil poprvé a kdy naposled prostovlasý…
. V příběhu Rychlé šípy se vozí (strana 23) k tomu ještě nedošlo, respektive ano, ale na sto procent až „vteřinu po posledním obrázku“. Ani v historce Rychlé šípy trestají piráty (strana 31) stále ne, ačkoli tu všichni hoši pěkně zostra plavou. Červenáček se ale, jak náhle zjišťujeme, ve své milované čapce i koupe, ba sjíždí v ní vodní skluzavky v dílech Rychlé šípy se předstihují (strana 36) i Rychlé šípy na vodní skluzavce (strana 185). Inu, a se samozřejmostí v této lodičce navštěvuje i biograf! Zrovna tak Červenáček odmítá čapku sejmout v přestrojení za čerta (Rychlé šípy nadělují, strana 51), ale jelikož je zároveň hezky pekelně červená, naprosto to nevadí. A přestrojování za Tři krále (strana 55) se Červenáček neúčastní!
. Zda mu čapka spadla po Honbě za pašíkem (strana 143) nevíme, protože ho Jan Fischer na posledním obrázku nezachytil. Čapku tento hoch nepozbyl v divokým vlnách během povodně způsobené protržením hráze Havelského rybníka, kdy se ocitly „Rychlé šípy v nebezpečí smrti“ (strana 145). Nespadla mu dokonce ani po strašném pádu ze saní do propasti v příběhu Rychlé šípy na nebezpečné sanici (strana 274), tedy letu inspirovaném Foglarovou vlastní nebezpečnou nehodou, která ho zřejmě navždycky poznamenala.
V ochotnickém kusu Rychlé šípy hrají divadlo (strana 47) se pro změnu Červenáček převlékne za matku Mirka Dušína a natáhne si zezadu přes hlavu tradiční šátek. Přesto a i pod tímto šátkem ZASE vidíme čepičku! To se opakuje i v horroru Rychlé šípy se odvažují znovu do sklepa, kde se Červenáček pro změnu převlékne za „paní vrchní podřiditelovou“, jak ho alespoň nazývá Jindra, a ač má zelený čepec, tak Marko Čermák ani jednou nezapomněl dokreslit právě zpod čepce vykukující čapku.
Konečně bez čapky!!!
Ta zkrátka chybí jenom tehdy, když se Červenáček chystá spát. A také ve třídě, jak víme ze stínadelské trilogie, ale v té jej tvůrci seriálu nikdy neukázali… Vraťme se však do noci, protože naše úvodní „ať je noc anebo den“ vskutku neplatí, jak aspoň dokazují příběhy Rychlé šípy mají neklidnou noc a Rychlé šípy chytají zloděje (strany 24 a 25). Červenáček se tedy poprvé bez čapky vyskytl dne 22. dubna 1939, a to ve chvíli, kdy spal, ale téhož dne je hned na následujícím obrázku vidět bez pokrývky hlavy znovu – bdělý. Nové souborné vydání oplývá přitom jen tím nedostatkem, že z něj udělalo z nějaké příčiny blonďáka, následkem čehož je na příští stránce fakticky k nepoznání!!!
. Pokračujme však. S tou největší pravděpodobností uvidíme Červenáčka podruhé bez čapky až v příběhu Rychlé šípy v redakci (strana 48). Hnědě oděný „muž“ na sedmém obrázku uprostřed musí totiž mít, aspoň podle mého názoru, Červenáčkovu hlavu, i když ji má následkem přestrojení za dospěláka pokrytou kloboukem. Ona trochu podivná bytost je tu, jak víme, tvořena hned dvěma chlapci, ale zdá se mi jen málo pravděpodobné, že by starší Jarka Metelka v této chvíli seděl za krkem mladšímu a – jak odjinud víme – i nejlehčímu Červenáčkovi. Takže je tomu prakticky na sto procent právě naopak, i když nepochybuji, že na případnou testovou otázku „tak kdy se, prosím, vyskytuje Červenáček bez čepice podruhé?“, bude i každý druhý odpovídat slovy: Došlo k tomu až po válce, v příběhu Rychlé šípy na pouti (21. května 1946, strana 134), a to na obrázku pět, kde se Červenáček dotčeně ohrazuje: „Ale paní, pozor, shodila jste mi čapku do láku!“ A kde slyší zpupné: „I mlč, kluku drzý, aspoň se ti tam vypere!“
V jednom z dalších pokračování Rychlé šípy staví chatu (strana 144) pak vidíme Červenáčka přikrytého až od hlavy hnědým pláštěm. Nepochybuji ale, že měl čapku i pod ním. Prakticky určitě bez čepice je na jednom z posledních obrázků v příběhu Rychlé šípy pronásledovány vrátným (strana 150) a soudě podle barvy krátkých kalhot, jde zde podle mého názoru o chlapce sedícího nejblíže k běsnícímu vrátnému (ovšem zády k nám).
. „Zabrán“ bez čepice bude pak Červenáček i na prvním obrázku příběhu Rychlé šípy v boji s nočními můrami (strana 151), ale tady už jde skutečně pouze o následek onoho „záběru“ a charakteristická čapka je nepochybně jen zakryta lůžkem, pod kterým hoši leží. Podobně mohl být Červenáček „bez čapky“ vidět i na předchozí stránce pod pytli, ale tady to není jisté.
V příběhu Potápníci vyzývají k boji (strana 178) pak vidíme Rychlé šípy znovu usínat, ale Červenáček leží příliš vpravo a už mimo obrázek, takže ho na jeho lůžku (a tedy prostovlasého) neuvidíme. V pokračování Rychlé šípy jdou za most pro své věci (strana 289) jsou potom VŠICHNI chlapci Rychlých šípů na jednom z obrázků vidět jenom jako černé siluety, přičemž čapka není patrna, ale to již sem snad ani přímo nepatří. A podotkněme jenom závěrem, že jakýmisi spřízněnci Červenáčkovými mohli být nazváni i čtyři Veselí filištínové z příběhu Rychlé šípy na strágule (strana 52), byť členové tohoto klubu svorně nenosí červené lodičky, nýbrž červené rádiovky.
. V příběhu Rychlé šípy se vozí (strana 23) k tomu ještě nedošlo, respektive ano, ale na sto procent až „vteřinu po posledním obrázku“. Ani v historce Rychlé šípy trestají piráty (strana 31) stále ne, ačkoli tu všichni hoši pěkně zostra plavou. Červenáček se ale, jak náhle zjišťujeme, ve své milované čapce i koupe, ba sjíždí v ní vodní skluzavky v dílech Rychlé šípy se předstihují (strana 36) i Rychlé šípy na vodní skluzavce (strana 185). Inu, a se samozřejmostí v této lodičce navštěvuje i biograf! Zrovna tak Červenáček odmítá čapku sejmout v přestrojení za čerta (Rychlé šípy nadělují, strana 51), ale jelikož je zároveň hezky pekelně červená, naprosto to nevadí. A přestrojování za Tři krále (strana 55) se Červenáček neúčastní!
. Zda mu čapka spadla po Honbě za pašíkem (strana 143) nevíme, protože ho Jan Fischer na posledním obrázku nezachytil. Čapku tento hoch nepozbyl v divokým vlnách během povodně způsobené protržením hráze Havelského rybníka, kdy se ocitly „Rychlé šípy v nebezpečí smrti“ (strana 145). Nespadla mu dokonce ani po strašném pádu ze saní do propasti v příběhu Rychlé šípy na nebezpečné sanici (strana 274), tedy letu inspirovaném Foglarovou vlastní nebezpečnou nehodou, která ho zřejmě navždycky poznamenala.
V ochotnickém kusu Rychlé šípy hrají divadlo (strana 47) se pro změnu Červenáček převlékne za matku Mirka Dušína a natáhne si zezadu přes hlavu tradiční šátek. Přesto a i pod tímto šátkem ZASE vidíme čepičku! To se opakuje i v horroru Rychlé šípy se odvažují znovu do sklepa, kde se Červenáček pro změnu převlékne za „paní vrchní podřiditelovou“, jak ho alespoň nazývá Jindra, a ač má zelený čepec, tak Marko Čermák ani jednou nezapomněl dokreslit právě zpod čepce vykukující čapku.
Konečně bez čapky!!!
Ta zkrátka chybí jenom tehdy, když se Červenáček chystá spát. A také ve třídě, jak víme ze stínadelské trilogie, ale v té jej tvůrci seriálu nikdy neukázali… Vraťme se však do noci, protože naše úvodní „ať je noc anebo den“ vskutku neplatí, jak aspoň dokazují příběhy Rychlé šípy mají neklidnou noc a Rychlé šípy chytají zloděje (strany 24 a 25). Červenáček se tedy poprvé bez čapky vyskytl dne 22. dubna 1939, a to ve chvíli, kdy spal, ale téhož dne je hned na následujícím obrázku vidět bez pokrývky hlavy znovu – bdělý. Nové souborné vydání oplývá přitom jen tím nedostatkem, že z něj udělalo z nějaké příčiny blonďáka, následkem čehož je na příští stránce fakticky k nepoznání!!!
. Pokračujme však. S tou největší pravděpodobností uvidíme Červenáčka podruhé bez čapky až v příběhu Rychlé šípy v redakci (strana 48). Hnědě oděný „muž“ na sedmém obrázku uprostřed musí totiž mít, aspoň podle mého názoru, Červenáčkovu hlavu, i když ji má následkem přestrojení za dospěláka pokrytou kloboukem. Ona trochu podivná bytost je tu, jak víme, tvořena hned dvěma chlapci, ale zdá se mi jen málo pravděpodobné, že by starší Jarka Metelka v této chvíli seděl za krkem mladšímu a – jak odjinud víme – i nejlehčímu Červenáčkovi. Takže je tomu prakticky na sto procent právě naopak, i když nepochybuji, že na případnou testovou otázku „tak kdy se, prosím, vyskytuje Červenáček bez čepice podruhé?“, bude i každý druhý odpovídat slovy: Došlo k tomu až po válce, v příběhu Rychlé šípy na pouti (21. května 1946, strana 134), a to na obrázku pět, kde se Červenáček dotčeně ohrazuje: „Ale paní, pozor, shodila jste mi čapku do láku!“ A kde slyší zpupné: „I mlč, kluku drzý, aspoň se ti tam vypere!“
V jednom z dalších pokračování Rychlé šípy staví chatu (strana 144) pak vidíme Červenáčka přikrytého až od hlavy hnědým pláštěm. Nepochybuji ale, že měl čapku i pod ním. Prakticky určitě bez čepice je na jednom z posledních obrázků v příběhu Rychlé šípy pronásledovány vrátným (strana 150) a soudě podle barvy krátkých kalhot, jde zde podle mého názoru o chlapce sedícího nejblíže k běsnícímu vrátnému (ovšem zády k nám).
. „Zabrán“ bez čepice bude pak Červenáček i na prvním obrázku příběhu Rychlé šípy v boji s nočními můrami (strana 151), ale tady už jde skutečně pouze o následek onoho „záběru“ a charakteristická čapka je nepochybně jen zakryta lůžkem, pod kterým hoši leží. Podobně mohl být Červenáček „bez čapky“ vidět i na předchozí stránce pod pytli, ale tady to není jisté.
V příběhu Potápníci vyzývají k boji (strana 178) pak vidíme Rychlé šípy znovu usínat, ale Červenáček leží příliš vpravo a už mimo obrázek, takže ho na jeho lůžku (a tedy prostovlasého) neuvidíme. V pokračování Rychlé šípy jdou za most pro své věci (strana 289) jsou potom VŠICHNI chlapci Rychlých šípů na jednom z obrázků vidět jenom jako černé siluety, přičemž čapka není patrna, ale to již sem snad ani přímo nepatří. A podotkněme jenom závěrem, že jakýmisi spřízněnci Červenáčkovými mohli být nazváni i čtyři Veselí filištínové z příběhu Rychlé šípy na strágule (strana 52), byť členové tohoto klubu svorně nenosí červené lodičky, nýbrž červené rádiovky.
