Českých komiksových alb utěšeně přibývá. Po ambiciózním, krví a potem vykoupeném Inseminátorovi a „hyperúspěšném“ Nebelovi, se v poslední době objevili třeba téměř samizdatoví Pán času a Voleman, ale také crwácké Nitro těžkne glycerínem, Anna chce skočit z Meanderu, Oidipus Rex z Garamondu a další. Stojí za to zaznamenat, že vydávání komiksů se začínají ujímat i nekomiksoví nakladatelé, kteří sice nepřekypují fanouškovským nadšením, ale naopak zkušenostmi, pragmatičností a hlavně schopností (a nutností) pečlivé ekonomické rozvahy. Vydaným komiksům proto mohou dát jistotu základní propagace a zároveň nemusí trnout z představy nižších projektů (o tom, že to automaticky neznamená úspěch, se již ovšem někteří nakladatelé hořce přesvědčili).
. Je tedy více než symbolické, že Šifru vydává právě Garamond – původně nekomiksový nakladatel, který však už za sebou má sborníkovou Kytici a šuplíkového Oidipa. To Šifra Mistra Hanky je ryze novinková záležitost, stvořená v podstatě na zakázku a za slušné finanční ohodnocení (hurá – další důkaz tuzemské komiksové profesionalizace). Pokud bude prodejnost dobrá, Garamond se již nechal slyšet, že ve vydávání českých komiksů bude pokračovat. Sám pro úspěch udělal maximum - nebýt češtiny, album je úpravou a zpracováním nerozeznatelné od frankofonního standardu: 46 barevných stran formátu 215 x 305 mm na lesklé křídě a v šité vazbě je ukryto v pevné obálce.
Na misi za rukopisy
Vnitřek publikace ukrývá příběh dějem i zpracováním stejně fascinující jako rozporuplný. Zápletka je přitom docela prostá. Rukopisy, objevené v roce 1817 (datum je v albu dvakrát chybně uvedeno), jsou opravdu padělky, ale jenom proto, aby národu připomínaly ty pravé, které se dostaly do držení rakouských úřadů. Václav Hanka zakládá Řád pohrobků Jaroslavových, jehož cílem je získat rukopisy zpět a boje s říšskou jednotkou na potírání zárodků národnostní rebelie Vipera Arborea pak protínají celou českou historii až do současnosti. Tu se má stát novým Mistrem Pohrobků mladík jménem Jaroslav a před čtenářem postupně odhaluje pravdu, o které sám doposud neměl ani tušení.
Pokud na příběh nepohlížíme v očekávání zběsilé pátračky a la Šifra Mistra Leonarda, rozhodně nebudeme zklamáni. Má to, navzdory občasným zádrhelům (děj místy trochu tápe a ve výsledku vlastně člověk není ani nějak moc napjatý, jak to celé dopadne), spád a každému, kdo má alespoň základní povědomí o české historii, se to musí líbit. V jednotlivých obrázcích defilují nejen objevitel rukopisů, ale i takoví velikáni jako Dobrovský, Palacký či Masaryk. Scenárista Tomáš Hibi Matějíček do příběhu navíc vpašoval řadu roztomilých odkazů a tak se součástí boje o literární památky nakonec stává dokonce samotný Pérák. Ke zvýšení věrohodnosti nás autor zavádí na reálná místa, která na předsádce dokumentuje fotografiemi (náměstí ve Dvoře Králové, Národní muzeum, Goetheho institut atd.), připomíná dějinné události z bojů o rukopisy a předkládá skutečné dokumenty (knihy i novinové články). Pohybuje se ve třech vyprávěcích rovinách – prostřídává realitu s fikcí a s legendou: Jaromírovo pátrání se prolíná s jeho sny, v nichž coby středověký rek bojuje v symbolickém souboji proti nepřátelům rukopisů, a s ukázkami z rukopisů. Tomu odpovídá i používaný jazyk, takže Matějíček musel zvládnout češtinu spisovnou, mluvenou, obrozeneckou, středověkou, lámanou s německým přízvukem i jakýsi parodický mišmaš česko-německý užívaný legendárními bytostmi.
. Tento pouhý výčet jednotlivých poloh a nálad, jimiž je Šifra prodchnuta, jasně naznačuje, jak zajímavý a nelehký úkol spočíval před Karlem Jeriem, který se ujal kresby. Úlohu měl zdánlivě usnadněnou tím, že na stranách 5 až 11 použil část svého staršího dílka Jaroslav. Což je bohužel v rámci celku hodně vidět, paradoxně ovšem tahle pasáž kresebně patří k tomu nejlepšímu. Se záludnostmi scénáře si poradil velmi dobře, střídá různá zabarvení stránek podle historického období, čemuž přizpůsobuje i (ruční) lettering. Zrovna ten však odhaluje občasný spěch a odbývání (vrcholem je titulní stránka vypadající jakoby vznikala na poslední chvíli). U některých obrázků se příliš neobtěžuje s pozadím, na jiných zase neřeší obličeje a akční scény se snaží ořezávat až na hranici zkratkovitosti. Nedá se svítit, Šifra je o známku horší než Oidipus. Nejedná se sice o žádný propadák, Jerie už je natolik zkušený a kvalitní kreslíř, že výsledek je stále na hranici snesitelnosti, jenže jeho standard leží o trochu výše.
Tak, co to tady máme. Nový komiks podepsaný autory generace nula. Čímž nezatracujeme sborníky (jako např. Czekomiks nebo O (ne)mrtvých jen dobré) plnící především úlohu prezentační (méně známým tvůrcům dávají možnost předvést svou tvorbu širší veřejnosti) a propagační. Je zkrátka jen dobře, že tu máme další plnohodnotné komiksové album. Navíc od tvůrců vyrostlých z čistě komiksového prostředí, jejichž uměleckou činností je z velké části právě komiks a nikoliv naopak, jako tomu bylo zrovna v případě Aloise Nebela (Rudiš – Švejdík). Vydané nekomiksovým nakladatelem ve standardním frankofonním formátu. Zajímavý děj na mimořádně výživné téma a slušnou kresbu. A řadu náznaků v příběhu, které signalizují druhý díl. Že by se blýskalo na plnohodnotnou českou komiksovou sérii?
Připravujeme: Průvodce Šifrou aneb vysvětlivky a doplnění
. Je tedy více než symbolické, že Šifru vydává právě Garamond – původně nekomiksový nakladatel, který však už za sebou má sborníkovou Kytici a šuplíkového Oidipa. To Šifra Mistra Hanky je ryze novinková záležitost, stvořená v podstatě na zakázku a za slušné finanční ohodnocení (hurá – další důkaz tuzemské komiksové profesionalizace). Pokud bude prodejnost dobrá, Garamond se již nechal slyšet, že ve vydávání českých komiksů bude pokračovat. Sám pro úspěch udělal maximum - nebýt češtiny, album je úpravou a zpracováním nerozeznatelné od frankofonního standardu: 46 barevných stran formátu 215 x 305 mm na lesklé křídě a v šité vazbě je ukryto v pevné obálce.
Na misi za rukopisy
Vnitřek publikace ukrývá příběh dějem i zpracováním stejně fascinující jako rozporuplný. Zápletka je přitom docela prostá. Rukopisy, objevené v roce 1817 (datum je v albu dvakrát chybně uvedeno), jsou opravdu padělky, ale jenom proto, aby národu připomínaly ty pravé, které se dostaly do držení rakouských úřadů. Václav Hanka zakládá Řád pohrobků Jaroslavových, jehož cílem je získat rukopisy zpět a boje s říšskou jednotkou na potírání zárodků národnostní rebelie Vipera Arborea pak protínají celou českou historii až do současnosti. Tu se má stát novým Mistrem Pohrobků mladík jménem Jaroslav a před čtenářem postupně odhaluje pravdu, o které sám doposud neměl ani tušení.
Pokud na příběh nepohlížíme v očekávání zběsilé pátračky a la Šifra Mistra Leonarda, rozhodně nebudeme zklamáni. Má to, navzdory občasným zádrhelům (děj místy trochu tápe a ve výsledku vlastně člověk není ani nějak moc napjatý, jak to celé dopadne), spád a každému, kdo má alespoň základní povědomí o české historii, se to musí líbit. V jednotlivých obrázcích defilují nejen objevitel rukopisů, ale i takoví velikáni jako Dobrovský, Palacký či Masaryk. Scenárista Tomáš Hibi Matějíček do příběhu navíc vpašoval řadu roztomilých odkazů a tak se součástí boje o literární památky nakonec stává dokonce samotný Pérák. Ke zvýšení věrohodnosti nás autor zavádí na reálná místa, která na předsádce dokumentuje fotografiemi (náměstí ve Dvoře Králové, Národní muzeum, Goetheho institut atd.), připomíná dějinné události z bojů o rukopisy a předkládá skutečné dokumenty (knihy i novinové články). Pohybuje se ve třech vyprávěcích rovinách – prostřídává realitu s fikcí a s legendou: Jaromírovo pátrání se prolíná s jeho sny, v nichž coby středověký rek bojuje v symbolickém souboji proti nepřátelům rukopisů, a s ukázkami z rukopisů. Tomu odpovídá i používaný jazyk, takže Matějíček musel zvládnout češtinu spisovnou, mluvenou, obrozeneckou, středověkou, lámanou s německým přízvukem i jakýsi parodický mišmaš česko-německý užívaný legendárními bytostmi.
. Tento pouhý výčet jednotlivých poloh a nálad, jimiž je Šifra prodchnuta, jasně naznačuje, jak zajímavý a nelehký úkol spočíval před Karlem Jeriem, který se ujal kresby. Úlohu měl zdánlivě usnadněnou tím, že na stranách 5 až 11 použil část svého staršího dílka Jaroslav. Což je bohužel v rámci celku hodně vidět, paradoxně ovšem tahle pasáž kresebně patří k tomu nejlepšímu. Se záludnostmi scénáře si poradil velmi dobře, střídá různá zabarvení stránek podle historického období, čemuž přizpůsobuje i (ruční) lettering. Zrovna ten však odhaluje občasný spěch a odbývání (vrcholem je titulní stránka vypadající jakoby vznikala na poslední chvíli). U některých obrázků se příliš neobtěžuje s pozadím, na jiných zase neřeší obličeje a akční scény se snaží ořezávat až na hranici zkratkovitosti. Nedá se svítit, Šifra je o známku horší než Oidipus. Nejedná se sice o žádný propadák, Jerie už je natolik zkušený a kvalitní kreslíř, že výsledek je stále na hranici snesitelnosti, jenže jeho standard leží o trochu výše.
Tak, co to tady máme. Nový komiks podepsaný autory generace nula. Čímž nezatracujeme sborníky (jako např. Czekomiks nebo O (ne)mrtvých jen dobré) plnící především úlohu prezentační (méně známým tvůrcům dávají možnost předvést svou tvorbu širší veřejnosti) a propagační. Je zkrátka jen dobře, že tu máme další plnohodnotné komiksové album. Navíc od tvůrců vyrostlých z čistě komiksového prostředí, jejichž uměleckou činností je z velké části právě komiks a nikoliv naopak, jako tomu bylo zrovna v případě Aloise Nebela (Rudiš – Švejdík). Vydané nekomiksovým nakladatelem ve standardním frankofonním formátu. Zajímavý děj na mimořádně výživné téma a slušnou kresbu. A řadu náznaků v příběhu, které signalizují druhý díl. Že by se blýskalo na plnohodnotnou českou komiksovou sérii?
Připravujeme: Průvodce Šifrou aneb vysvětlivky a doplnění
