Na konci příběhu Rychlé šípy zvou Tlouštíka (strana 130) vidíme alespoň domácího „rafíka“ Tlouštíkovy rodiny (předposlední obrázek), který dělá na nezdárníka, jenž se příliš pozdě vrací domů: „Buf! Raf! Huf! Huf!! Huf!!!“ Tentýž pes ovládá už druhý obrázek příběhu Pískloun a Tlouštík jdou za příhodami (strana 124), nicméně sám Bublina v poválečných příbězích zprvu chybí. V průběhu románu Stínadla se bouří vydávaného poprvé na pokračování ve Vpředu v letech 1946-1947 totiž uhyne ve spárech Vontů.
. Ale ještě předtím, v dílu Rychlonožka v říši snů (Vpřed 2. 7. 1946, strana 140), poklidně sní u Rychlonožkovy postele o věnci vuřtů a vyskytuje se i na dalších třech obrázcích. A hned 9. června pak tvůrci vrátili do děje dokonce i (stále stejnou) bedničku na předku Mirkova kola, tu, ve které se pejsek nechával přepravovat očividně i ve velkých rychlostech.
Následující „honby za pašíkem“ se však už šelma psovitá opět nezúčastnila a nadlouho mizí z děje. Vrací ji až Trampoty s Metráčkem (strana 163) a (opět) Bohumír Čermák ve vymykajícím se příběhu Rychlé šípy cvičí (18. 3. 1947), přičemž ta podstatná otázka tady zní: Byl už v tu chvíli v próze Stínadla se bouří Bublina mrtev? Ponechávám tuto časově srovnávací hádanku pro čtenáře. Ať už je to, jak chce, cvičební díl Bohumíra Čermáka rozhodně stojí za to. Tvůrce tady Bublinu každopádně nakreslil na naprosto všech obrázcích (je jich opět rovný tucet), což psa od části s „přijímáním nováčka“ (taky měla tucet obrázků) nepotkalo. Dodávám jen už jako zajímavost, že zdaleka ne všichni „znalci“ Rychlých šípů si hned všimli, nakolik v tomto Čermákově příběhu Bublina chlapce napodobuje při cvičení – až dosti neuvěřitelně, pohádkově. Tento příběh měl už ovšem Čermák připraven z dřívějška.
. Dál však Bublina absentuje a už to tak zůstane. V příběhu Rychlé šípy za naříkajícím hlasem (18. 11. 1947) potom hrdinové potkávají na posledním obrázku poprvé Kuliferdu (strana 197), který je nakreslen už v záhlaví. Hezčeji ovšem vypadá až v záhlaví dalších dvou pokračování, což mělo určitě i svůj účel. V prvním dílu měl totiž Kuliferda ještě strašit! V tom druhém se objevuje celkem devětkrát, aniž by měl „podstatnější“ úlohu, než náležet staré a nemocné paní a být věnován hochům! Byť jí patřil teprve týden: „Však s ním beztak nemohu chodit!“ říká, „nechtěli byste ho? Je bez pána…“ Rychlé šípy jsou samozřejmě pro, a když psa cestou do sklepa pro uhlí Rychlonožka spontánně osloví Kuliferdo, Mirek ihned reaguje památnými slovy: „Víš, že toho PEJSU přijmeme do klubu za nešťastného Bublinu? A budeme mu říkat tak, jak jsi ho teď oslovil…“
V dalším dílu, tedy Rychlé šípy utíkají s Kuliferdou (strana 198), získal potom pejsek od autorů pěknou roličku: Jarka Metelka ho podává z vysoké zdi mezi dvorky do Mirkovy náruče, aby pak všechno šťastně skončilo v klubovně a Mirkovými slovy: „Jen jsme tě, Kuliferdo, přijali do klubu – a už jsi zažil s námi dobrodružství! Kéž bys všechna další přečkal šťastněji než nešťastný Bublina, který zahynul ve Stínadlech!“
Je ale otázkou, byl-li tento Kuliferda dostatečně využit. Odpovědi se zprvu nedočkáme, anebo spíše záporné, až to vzbuzuje podezření, že Foglar napsal příběhy o získání Kuliferdy jenom proto, aby udělal reklamu svému románu Stínadla se bouří. Slova o smrti Bubliny ve Stínadlech jsou totiž působivá… Teprve v příbězích Rychlé šípy na správné stopě a Rychlé šípy vracejí uprchlíky (březen až duben 1948) se Kuliferda poprvé řádně „uplatňuje“, a to už v záhlaví. Zatímco v předchozí, první části této trilogie (připomínající, aniž je to přiznáno, první emigranty po „Vítězném únoru“) autor na psa ještě zapomněl, teď ho už vidíme hned na deseti obrázcích. Slintá, když se Rychlonožka zakusuje do šňůry špekáčků, vytahuje mu tyto nenápadně z torny, staví se na zadní při pohledu na „dlouhé bidlo“, čenichá na uzounké skalní stezce atd…
Ale důležitou roli potom Kuliferda získal i v dílu Rychlé šípy mají svátek (20. 4. 1948, strana 219), kde došlo k „pamětní schůzce u Šmejkalovy ohrady“, a to podle Jarkova návrhu. Foglar už možná tušil (anebo věděl), že bude teď, za socialismu, s Rychlými šípy konec, a tak tento konec aspoň oslavil. Samozřejmě prostřednictvím Rychlonožky, který přistrojil Kuliferdu (celkem je tady pes na pěti obrázcích) velikou a poněkud „holčičí“ mašlí…
. Ale ještě předtím, v dílu Rychlonožka v říši snů (Vpřed 2. 7. 1946, strana 140), poklidně sní u Rychlonožkovy postele o věnci vuřtů a vyskytuje se i na dalších třech obrázcích. A hned 9. června pak tvůrci vrátili do děje dokonce i (stále stejnou) bedničku na předku Mirkova kola, tu, ve které se pejsek nechával přepravovat očividně i ve velkých rychlostech.
Následující „honby za pašíkem“ se však už šelma psovitá opět nezúčastnila a nadlouho mizí z děje. Vrací ji až Trampoty s Metráčkem (strana 163) a (opět) Bohumír Čermák ve vymykajícím se příběhu Rychlé šípy cvičí (18. 3. 1947), přičemž ta podstatná otázka tady zní: Byl už v tu chvíli v próze Stínadla se bouří Bublina mrtev? Ponechávám tuto časově srovnávací hádanku pro čtenáře. Ať už je to, jak chce, cvičební díl Bohumíra Čermáka rozhodně stojí za to. Tvůrce tady Bublinu každopádně nakreslil na naprosto všech obrázcích (je jich opět rovný tucet), což psa od části s „přijímáním nováčka“ (taky měla tucet obrázků) nepotkalo. Dodávám jen už jako zajímavost, že zdaleka ne všichni „znalci“ Rychlých šípů si hned všimli, nakolik v tomto Čermákově příběhu Bublina chlapce napodobuje při cvičení – až dosti neuvěřitelně, pohádkově. Tento příběh měl už ovšem Čermák připraven z dřívějška.
. Dál však Bublina absentuje a už to tak zůstane. V příběhu Rychlé šípy za naříkajícím hlasem (18. 11. 1947) potom hrdinové potkávají na posledním obrázku poprvé Kuliferdu (strana 197), který je nakreslen už v záhlaví. Hezčeji ovšem vypadá až v záhlaví dalších dvou pokračování, což mělo určitě i svůj účel. V prvním dílu měl totiž Kuliferda ještě strašit! V tom druhém se objevuje celkem devětkrát, aniž by měl „podstatnější“ úlohu, než náležet staré a nemocné paní a být věnován hochům! Byť jí patřil teprve týden: „Však s ním beztak nemohu chodit!“ říká, „nechtěli byste ho? Je bez pána…“ Rychlé šípy jsou samozřejmě pro, a když psa cestou do sklepa pro uhlí Rychlonožka spontánně osloví Kuliferdo, Mirek ihned reaguje památnými slovy: „Víš, že toho PEJSU přijmeme do klubu za nešťastného Bublinu? A budeme mu říkat tak, jak jsi ho teď oslovil…“
V dalším dílu, tedy Rychlé šípy utíkají s Kuliferdou (strana 198), získal potom pejsek od autorů pěknou roličku: Jarka Metelka ho podává z vysoké zdi mezi dvorky do Mirkovy náruče, aby pak všechno šťastně skončilo v klubovně a Mirkovými slovy: „Jen jsme tě, Kuliferdo, přijali do klubu – a už jsi zažil s námi dobrodružství! Kéž bys všechna další přečkal šťastněji než nešťastný Bublina, který zahynul ve Stínadlech!“
Je ale otázkou, byl-li tento Kuliferda dostatečně využit. Odpovědi se zprvu nedočkáme, anebo spíše záporné, až to vzbuzuje podezření, že Foglar napsal příběhy o získání Kuliferdy jenom proto, aby udělal reklamu svému románu Stínadla se bouří. Slova o smrti Bubliny ve Stínadlech jsou totiž působivá… Teprve v příbězích Rychlé šípy na správné stopě a Rychlé šípy vracejí uprchlíky (březen až duben 1948) se Kuliferda poprvé řádně „uplatňuje“, a to už v záhlaví. Zatímco v předchozí, první části této trilogie (připomínající, aniž je to přiznáno, první emigranty po „Vítězném únoru“) autor na psa ještě zapomněl, teď ho už vidíme hned na deseti obrázcích. Slintá, když se Rychlonožka zakusuje do šňůry špekáčků, vytahuje mu tyto nenápadně z torny, staví se na zadní při pohledu na „dlouhé bidlo“, čenichá na uzounké skalní stezce atd…
Ale důležitou roli potom Kuliferda získal i v dílu Rychlé šípy mají svátek (20. 4. 1948, strana 219), kde došlo k „pamětní schůzce u Šmejkalovy ohrady“, a to podle Jarkova návrhu. Foglar už možná tušil (anebo věděl), že bude teď, za socialismu, s Rychlými šípy konec, a tak tento konec aspoň oslavil. Samozřejmě prostřednictvím Rychlonožky, který přistrojil Kuliferdu (celkem je tady pes na pěti obrázcích) velikou a poněkud „holčičí“ mašlí…
