Ne za tak dlouho! Dojde k tomu v příběhu Dlouhé Bidlo hledá kočičí pracku (strana 66). Jenže dotyčnou spatříme už mrtvou na stole. Je to bílá Lízinka paní Zavadilové, které Štětináč vzápětí uřízne přední nožičku. Přímo to nevidíme, takže dodnes nevíme kterou, ale protože Líza ležela na levém boku, když se k ní myšomilný chlapec blížil se svým nožíkem, vsadil bych na pravou pracku. Ano, ta měla být oním maskotem!
O magické síle kočičí pracky hovoří poprvé Bohouš v dopise Dlouhému Bidlu na téže straně (obrázek č. 1) a dvakrát hned vzápětí i Dlouhé Bidlo. Úplně naposledy tlapku spatříme v Rychlonožkově ruce, když ji - po úniku Štětináčově kryse - podává staré Zavadilce. Ta mu klidně oznámí: „Zahrabu ji k hrobečku ubohé Lízinky, aby měla po smrti klid.“
Právě tato malebná eskapáda o vzniku Bratrstva kočičí pracky publikovaná původně během čtyř týdnů v Mladém hlasateli je nepochybně i tím vůbec nejpověstnějším „využitím“ kočky v celém Foglarově díle a rád bych jenom upozornil, že Štětináč Lízinku nezabil. Podle všeho pošla přirozenou smrtí.
Za pozornost dále stojí, že prakticky ihned po ukončení „kočičí historie“ (pracku najdeme namalovanou i v záhlaví hned tří jejích epizod) vymyslil Foglar i vůbec první příběh se psem Bublinou. Zatímco ten symbolizuje věrnost a oddanost Rychlých šípů, kočka jako by značila celkovou faleš Bratrstva…
Pes i kočka dohromady? Ne, to dohromady nejde. Přesto se v seriálu vzápětí objevují spolu, a to v příběhu Rychlé šípy maminkám (strana 73), kde se rovněž poprvé dovídáme, že Jarka Metelka má doma kočku. Ta je na rozdíl od Lízinky celá černá a schovává se pod postelí – kdo ví, zda ne právě za tou Jarkovou. Bublina ji pochopitelně stejně zvětří a strhne za sebou pomocí vodítka Rychlonožku a zatímco kočka mistrně uniká mohutným skokem, povalený chlapec se pokusí vstát - a demoluje lůžko. „Tohle složil Rychlonožka,“ ukazuje trosky postele Jarka své sympatické mamince.
Další kočky se vyskytují v ponurém činžáku staré Jeremiášky. Jsou minimálně tři. Černá patří dotyčné bábě a věrně sedí na jejím stole, když se tu „vaří kouzelné lektvary“. Vidíme to aspoň klíčovou dírkou v příběhu Rychlé šípy pozorují Jeremiášku (strana 93). Dvě světlé kočky už předtím vystrašily Rychlonožku na chodbě, když je pokládal za „zelená světýlka! Magické kouzlo!“ Celé je pak vidíme až na posledním obrázku tohoto dílu nazvaného Rychlé šípy v objetí kouzel (strana 92), zatímco Jeremiáščinu kočku poprvé spatříme už z pavlače na sedmém obrázku téhož pokračování – a naposled si jí nejspíše všimnete na bábiných zádech uprostřed dílu Rychlé šípy se prozrazují (strana 94). Kočka se ovšem na pravém Jeremiáščině rameni vychloubá, už když stará čarodějka ke konci předchozího pokračování otevírá zloději, a úplně naposled registrujeme kočičí hlavu během vykládání karet Rychlonožkovi. Všimněme si, že se přitom boží tvor nedívá na karty, nýbrž přímo na chlapce. Asi jako by jeho přestrojení prokoukl ještě před svou paní! Přítomnost kočky v tomtéž příběhu hezky vyvažuje i přítomnost Štětináčových krys v klecích na posledním obrázku.
Foglar byl městský člověk. Tak se v jeho příbězích mnoho zvířat nevyskytuje a první i poslední venkovskou kočku potkáme až v příběhu Rychlé šípy pomáhají Tondovi Pírků (strana 103). Je to nebohý kocour z hospody, kterého hostinský nazývá “fousáčem“. Za Rychlonožkou nechtěně roztříštěné talíře nedostane sice od pána večeři, obdrží ji ale (ta „chudinka fousatá“) od skutečného pachatele – Rychlonožky! Jan Fischer nás na posledním obrázku toho příběhu ale lenivě seznámil pouze s jeho hlavou…
Další významnou roli pak kočka získala až v příbězích Rychlé šípy pronásledují Bambuse a Rychlé šípy zachraňují kočku (strana 117 a 118). Bratrstvo kočičí pracky tu zachrání před Šípy tlustého chlapce, který mu za to poví o černé kočce s bílými tlapkami, „kterou sháníte jako talisman“. Rychlé šípy to zaslechnou a Bratrstvo téhož dne večer sledují. Tentokrát se Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš opravdu chystají němou tvář zabít. Poprvé tady kočku spatříme v záři úplňku na střeše jedné kůlny. „Tumáš myšku! Koukej, myška!“ láká tvora bodře i záludně mizera Štětináč, ale zvíře se nahoře jenom nahrbí a jinak se „ani nehne“. Bratrstvo za ním tedy leze po žebříku na střechu, nicméně kočka odsud seskočí na nižší stříšku a zároveň domovník odstaví vrahům žebřík. Tento příběh existuje ve dvou kresebných verzích, a tak můžeme konstatovat, že si foglarovskou kočku vedle Fischera vyzkoušeli i Václav Junek a Marko Čermák.
Potom dlouho vládlo ticho na kočičí pěšině, nicméně v dílu Rychlé šípy pomáhají starým lidem (strana 232) se kočka poprvé dostala i do záhlaví. Ano, a do zcela hlavní role i zaživa. Spadla tu totiž na římsu nad prvním patrem činžovního domu a kupodivu se neodvažovala seskočit na ulici. Je ovšem otázkou, proč vlastně Rychlé šípy nezaťukali na dveře spodního bytu, na horní římse jehož okna kočka seděla, a nenechali ji třeba seskočit do nějaké krabice, kterou by pod římsu prostě zdvihli. Vidím to tak, že buď nebyl majitel onoho bytu doma, anebo patřily místnosti té povahově horší ze dvou sousedek na čtvrtém obrázku. „Kdyby se ta ženská starala radši o ňáký dítě než o kočku!“ říká starší dáma. „Ale prosím vás, taková stará osoba se nepostará už ani o sebe!“ odpovídá ta mladší.
Je to jedno, Rychlé šípy už každopádně pracují směrem shora a Micce nakonec spustí její vlastní bedničku s miskou mléka. Všimněte si ale, že dole vedle průjezdu najednou přibyly dvě římsy. Snad tedy i okna? A akce tím pádem probíhá až ve třetím patře? Kdož ví…
„Buéénos Aires, kabaléros, čili česky: chytré hlavy se neztratí!“ loučí se s dole shromážděným českým lidem Rychlonožka. Ono spouštění krabičky zároveň trochu připomíná pozdější komunikaci s Jindrou Hojerem, který má domácí vězení v příběhu Rychlé šípy ztrácejí člena (strana 302), ale to sem, ježkovy oči, nepleťme a konstatujme už raději, že právě akcí v činžáku Foglarovi „kočičí nápady“ došly. Což nám ale nijak nevadí, a to ani ze „zvířecího hlediska“. I psích nápadů mu přece zůstalo dost, jak už bylo připomenuto v článku o Bublinovi, Kuliferdovi a dalších psech z Rychlých šípů.
O magické síle kočičí pracky hovoří poprvé Bohouš v dopise Dlouhému Bidlu na téže straně (obrázek č. 1) a dvakrát hned vzápětí i Dlouhé Bidlo. Úplně naposledy tlapku spatříme v Rychlonožkově ruce, když ji - po úniku Štětináčově kryse - podává staré Zavadilce. Ta mu klidně oznámí: „Zahrabu ji k hrobečku ubohé Lízinky, aby měla po smrti klid.“ Právě tato malebná eskapáda o vzniku Bratrstva kočičí pracky publikovaná původně během čtyř týdnů v Mladém hlasateli je nepochybně i tím vůbec nejpověstnějším „využitím“ kočky v celém Foglarově díle a rád bych jenom upozornil, že Štětináč Lízinku nezabil. Podle všeho pošla přirozenou smrtí.
Za pozornost dále stojí, že prakticky ihned po ukončení „kočičí historie“ (pracku najdeme namalovanou i v záhlaví hned tří jejích epizod) vymyslil Foglar i vůbec první příběh se psem Bublinou. Zatímco ten symbolizuje věrnost a oddanost Rychlých šípů, kočka jako by značila celkovou faleš Bratrstva…
Pes i kočka dohromady? Ne, to dohromady nejde. Přesto se v seriálu vzápětí objevují spolu, a to v příběhu Rychlé šípy maminkám (strana 73), kde se rovněž poprvé dovídáme, že Jarka Metelka má doma kočku. Ta je na rozdíl od Lízinky celá černá a schovává se pod postelí – kdo ví, zda ne právě za tou Jarkovou. Bublina ji pochopitelně stejně zvětří a strhne za sebou pomocí vodítka Rychlonožku a zatímco kočka mistrně uniká mohutným skokem, povalený chlapec se pokusí vstát - a demoluje lůžko. „Tohle složil Rychlonožka,“ ukazuje trosky postele Jarka své sympatické mamince.
Další kočky se vyskytují v ponurém činžáku staré Jeremiášky. Jsou minimálně tři. Černá patří dotyčné bábě a věrně sedí na jejím stole, když se tu „vaří kouzelné lektvary“. Vidíme to aspoň klíčovou dírkou v příběhu Rychlé šípy pozorují Jeremiášku (strana 93). Dvě světlé kočky už předtím vystrašily Rychlonožku na chodbě, když je pokládal za „zelená světýlka! Magické kouzlo!“ Celé je pak vidíme až na posledním obrázku tohoto dílu nazvaného Rychlé šípy v objetí kouzel (strana 92), zatímco Jeremiáščinu kočku poprvé spatříme už z pavlače na sedmém obrázku téhož pokračování – a naposled si jí nejspíše všimnete na bábiných zádech uprostřed dílu Rychlé šípy se prozrazují (strana 94). Kočka se ovšem na pravém Jeremiáščině rameni vychloubá, už když stará čarodějka ke konci předchozího pokračování otevírá zloději, a úplně naposled registrujeme kočičí hlavu během vykládání karet Rychlonožkovi. Všimněme si, že se přitom boží tvor nedívá na karty, nýbrž přímo na chlapce. Asi jako by jeho přestrojení prokoukl ještě před svou paní! Přítomnost kočky v tomtéž příběhu hezky vyvažuje i přítomnost Štětináčových krys v klecích na posledním obrázku. Foglar byl městský člověk. Tak se v jeho příbězích mnoho zvířat nevyskytuje a první i poslední venkovskou kočku potkáme až v příběhu Rychlé šípy pomáhají Tondovi Pírků (strana 103). Je to nebohý kocour z hospody, kterého hostinský nazývá “fousáčem“. Za Rychlonožkou nechtěně roztříštěné talíře nedostane sice od pána večeři, obdrží ji ale (ta „chudinka fousatá“) od skutečného pachatele – Rychlonožky! Jan Fischer nás na posledním obrázku toho příběhu ale lenivě seznámil pouze s jeho hlavou…
Další významnou roli pak kočka získala až v příbězích Rychlé šípy pronásledují Bambuse a Rychlé šípy zachraňují kočku (strana 117 a 118). Bratrstvo kočičí pracky tu zachrání před Šípy tlustého chlapce, který mu za to poví o černé kočce s bílými tlapkami, „kterou sháníte jako talisman“. Rychlé šípy to zaslechnou a Bratrstvo téhož dne večer sledují. Tentokrát se Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš opravdu chystají němou tvář zabít. Poprvé tady kočku spatříme v záři úplňku na střeše jedné kůlny. „Tumáš myšku! Koukej, myška!“ láká tvora bodře i záludně mizera Štětináč, ale zvíře se nahoře jenom nahrbí a jinak se „ani nehne“. Bratrstvo za ním tedy leze po žebříku na střechu, nicméně kočka odsud seskočí na nižší stříšku a zároveň domovník odstaví vrahům žebřík. Tento příběh existuje ve dvou kresebných verzích, a tak můžeme konstatovat, že si foglarovskou kočku vedle Fischera vyzkoušeli i Václav Junek a Marko Čermák. Potom dlouho vládlo ticho na kočičí pěšině, nicméně v dílu Rychlé šípy pomáhají starým lidem (strana 232) se kočka poprvé dostala i do záhlaví. Ano, a do zcela hlavní role i zaživa. Spadla tu totiž na římsu nad prvním patrem činžovního domu a kupodivu se neodvažovala seskočit na ulici. Je ovšem otázkou, proč vlastně Rychlé šípy nezaťukali na dveře spodního bytu, na horní římse jehož okna kočka seděla, a nenechali ji třeba seskočit do nějaké krabice, kterou by pod římsu prostě zdvihli. Vidím to tak, že buď nebyl majitel onoho bytu doma, anebo patřily místnosti té povahově horší ze dvou sousedek na čtvrtém obrázku. „Kdyby se ta ženská starala radši o ňáký dítě než o kočku!“ říká starší dáma. „Ale prosím vás, taková stará osoba se nepostará už ani o sebe!“ odpovídá ta mladší.
Je to jedno, Rychlé šípy už každopádně pracují směrem shora a Micce nakonec spustí její vlastní bedničku s miskou mléka. Všimněte si ale, že dole vedle průjezdu najednou přibyly dvě římsy. Snad tedy i okna? A akce tím pádem probíhá až ve třetím patře? Kdož ví… „Buéénos Aires, kabaléros, čili česky: chytré hlavy se neztratí!“ loučí se s dole shromážděným českým lidem Rychlonožka. Ono spouštění krabičky zároveň trochu připomíná pozdější komunikaci s Jindrou Hojerem, který má domácí vězení v příběhu Rychlé šípy ztrácejí člena (strana 302), ale to sem, ježkovy oči, nepleťme a konstatujme už raději, že právě akcí v činžáku Foglarovi „kočičí nápady“ došly. Což nám ale nijak nevadí, a to ani ze „zvířecího hlediska“. I psích nápadů mu přece zůstalo dost, jak už bylo připomenuto v článku o Bublinovi, Kuliferdovi a dalších psech z Rychlých šípů.
