Ano, tak jsme se po téměř roce konečně dočkali v pořadí čtvrtého, ale v časové posloupnosti prvního comicsbooku řady, která je z česky vydaných comicsů pokládána za nejlepší a nejkvalitnější, o čemž vypovídá i to, že Sin City u nás čtou i lidé, kteří jinak s comicsem záměrně nemají nic společného. Už to by stačilo, aby se tato recenze stala zbytečnou, ale zvyk a hrozba hodinového vyhazovu mě nutí, abych popsal ještě pár stránek pergamenu, takže poražte pár pralesů a já se do toho dám.
Poraženy? Dobře, v pořádku, jede se dál. Jak už jsem tu zmínil, tak další book ze Sin City s názvem Ten žlutej parchant který právě teď vyšel u vydavatelství Calibre začíná plných 12 let před tím, než se odehrávají první tři booky Sin City. Hlavním hrdinou je John Hartigan, jeden z posledních nezkorumpovaných policajtů ve městě. On je „Pan právo a pořádek a všechno podle pravidel“, muž řídící se zákonem, prostě takový ten klasický správňácký tvrďák jaké znáte z detektivek, až na to, že tohle je Frank Miller a tak je Hartigan ještě tvrdší než je obvyklé a hlavně za určité zločiny by podle něj měli být speciální tresty, a tak není divu, že…
To by asi ve zkratce k příběhu Toho žlutého parchanta (v originále That yellow bastard) stačilo. Jak se celý příběh poté bude dále rozvíjet, snad ani není nutné nijak dopodrobna rozpitvávat, snad jen, že je jasné, že postavit se nejmocnějšímu muži ze Sin City rozhodně nebude snadné a tak Johna Hartigana čeká dlouhý a trpký zápas s celým světem. Hodně dlouhý. A hodně trpký. Největší zápas jeho života.
Z čehož pro ty z vás, co už nějaké Sin City nebo i jiného Millera četli, jasně vyplývá, že tohle je další klasická Millerovka, další boj jednoho osamělého člověka proti celému světu, ve kterém jsou vyhlídky na vítězství, ať už jakékoliv, pranepatrné (Poznámka pro ty z vás co ještě nečetli článek Štěpána Kopřivy v Crwi 8: nečtěte ho! Ten článek je sice klasicky dokonalý, ale ty minirecenze jednotlivých dílů, mají jednu zásadní chybu: prozradí vám všechny důležité zvraty, které v tom kterém booku jsou. Takže si nejdřív přečtěte booky a pak teprve článek).
Ale to jsem dost odbočil, takže zpět. Jak jsme si už řekli, Ten žlutej parchant je námětem klasická Millerovka, ale každý autor se vyvíjí a proměňuje a toho nebyl „ušetřen“ ani Frank Miller. A tak se v příběhu, kresbě a celkovém podání dočkáme (vzhledem ke starším příběhům) určitých změn. Přestože je tento book nejdelší ze všech, příběhová linka není rozhodně nijak supersložitá a řítí se od razantního začátku k stejně nezadržitelnému konci. Ne že by to tolik vadilo. Jediné, co může narušit její hladký pád gravitační studnou Země, jsou pořádná skaliska velkých dějových zvratů strmě čnící ze svahu.
Teď něco ke kresbě. Frank Miller se posunul do dalšího vývojového stádia. Nejen, že se stala ještě preciznější, kompaktnější, celistvější a celkově kvalitnější, že dál postoupila ve využívání všech těch triků se světlem a stínem, ale hlavně podstatně přibylo jednostránkových a dvoustránkových kompozic (tedy jedno comicsové okénko na jednu nebo dokonce dvě stránky). Tento nový styl (a že to není jenom přechodný stav, se můžeme přesvědčit na podstatně novější 300) sice neuvěřitelně pohlcuje stránky (a tak vyvolává tu umělou „tloušťku“ celého booku), ale rozhodně to není na škodu, protože tímto způsobem se neuvěřitelně naboostruje a urychlí celý spád děje, který vás pak dokonale vtáhne do celého příběhu.
Na druhou stranu jsou zde části přímo přehuštěné textem, paradoxně ale jde jen o druhou polovinu tohoto optického prodlužování příběhu (zvyšování počtu stránek). V zásadě se totiž jedná o to, že Frank podstatně zesílil důraz na dialogovou (lépe snad monologovou) stránku věci (naposledy ji použil u Dámy, pro kterou se zabíjí). Tím mám na mysli ty stále se opakující pohledy na tvář nějaké postavy, když má nějaký dlouhý proslov (u hlavního hrdiny je přitom stále používán klasický sloupec textu na boku stránky). Ale stejně jako u toho zdánlivého plýtvání celými dvoustranami, je i tento trik ku prospěchu příběhu. Tyto monology jsou totiž typicky Millerovské, rozhodně stojí za to a hlavně vás opět svou rychlostí a silou nemilosrdně vtahují do děje. Jen tak dál Franku!
Teď k překladu. U něj sice opět narazíme na nevyhnutelné srovnání se Štěpánem Kopřivou (překládal první dva booky), ale po zvážení všech pro a proti, musím uznat, že i když to není Štěpán Kopřiva (tedy přeloženo v jeho stylu), tak se to na kvalitě překladu nijak přílišně neprojevilo. V textu jsem sice párkrát narazil na obraty a tvary slov, které se mi zdály trochu zvláštní, ale je to jen můj osobní názor a je nutno si přiznat, že v té valící se lavině příběhu si jich pravděpodobně ani nevšimnete.
Zde jen na okraj malá poznámka k speciálnímu překladu dvojky zabijáků Prcka a Tlusťocha, kteří se z laciných nájemných vrahů vystupujících v Dívce v červeném (Crew č.8) změnili na stejné laciné zabijáky, ale hovořící neuvěřitelně vyšroubovanou mluvou umělecké akademie (čímž se zařadili na čelní místo nejoriginálnějších Millerových vedlejších postav). Proč se o tom ale zmiňuji. K tomuto překladu bylo nutno přizvat hned dva konzultanty a je nutno říci, že v převážné většině působí opravdu věrohodně (i když o srozumitelnosti raději pomlčím).
Za co si ale Calibre rozhodně zaslouží pochvalu, je lettering. Jsou u něj totiž použita originální Frankova písmena (ta samá jako u 300) a tak book vypadá jako letterovaný jím samotným. K tomu si navíc připočtěte zvýrazňování jednotlivých slov v textu a kvalitní korektury (všiml jsem si jen jednoho překlepu a dvou slov dopsaných zjevně později fixou).
Stejně tak tisk je v pořádku, obálka ze stejného materiálu jako u předchozích booků (obrázek na obálce mě osobně sice tolik nesedne, ale na druhou stranu se svou barevností dosti liší od obálek na předchozích třech knihách a tak je možno doufat, že se na pultech knihkupectví neztratí). Jediná změna v technickém provedení publikace tak spočívá v poněkud tenčím a o trochu průsvitnějším papíru, ale myslím, že si toho ani moc nevšimnete. A book pak není tak tlustý, což šetří vazbu a tak by snad měla (i díky odlišné struktuře papíru) být podstatně odolnější než ty minulé.
Navíc zde najdete ještě šest černobílých Millerových obálek a upoutávek (byť ty jsou v originálních boocích barevné (ale to by zase asi vzrostla cena)) a čtyřstránkovou galerii od čtyř různých kreslířů.
Poraženy? Dobře, v pořádku, jede se dál. Jak už jsem tu zmínil, tak další book ze Sin City s názvem Ten žlutej parchant který právě teď vyšel u vydavatelství Calibre začíná plných 12 let před tím, než se odehrávají první tři booky Sin City. Hlavním hrdinou je John Hartigan, jeden z posledních nezkorumpovaných policajtů ve městě. On je „Pan právo a pořádek a všechno podle pravidel“, muž řídící se zákonem, prostě takový ten klasický správňácký tvrďák jaké znáte z detektivek, až na to, že tohle je Frank Miller a tak je Hartigan ještě tvrdší než je obvyklé a hlavně za určité zločiny by podle něj měli být speciální tresty, a tak není divu, že…
„Tohle je můj poslední den ve službě, poslední hodina do důchodu, ale je tady ještě poslední případ, poslední věc nutná k vyřešení, poslední nevinná oběť kterou je třeba zachránit. Nancy Callahanová, jedenáct let, která je zrovna teď tam někde ve městě v rukou pedofilního synáčka senátora Roarka, nejmocnějšího muže v Sin City a vůbec v celém státě. A mě už zbývá jenom jedna poslední hodina a právě teď jsem dostal hlášku od svého informátora. Vyrážím dokončit poslední případ ve své kariéře. Nancy Callahanová, jedenáct let“.
To by asi ve zkratce k příběhu Toho žlutého parchanta (v originále That yellow bastard) stačilo. Jak se celý příběh poté bude dále rozvíjet, snad ani není nutné nijak dopodrobna rozpitvávat, snad jen, že je jasné, že postavit se nejmocnějšímu muži ze Sin City rozhodně nebude snadné a tak Johna Hartigana čeká dlouhý a trpký zápas s celým světem. Hodně dlouhý. A hodně trpký. Největší zápas jeho života.
Z čehož pro ty z vás, co už nějaké Sin City nebo i jiného Millera četli, jasně vyplývá, že tohle je další klasická Millerovka, další boj jednoho osamělého člověka proti celému světu, ve kterém jsou vyhlídky na vítězství, ať už jakékoliv, pranepatrné (Poznámka pro ty z vás co ještě nečetli článek Štěpána Kopřivy v Crwi 8: nečtěte ho! Ten článek je sice klasicky dokonalý, ale ty minirecenze jednotlivých dílů, mají jednu zásadní chybu: prozradí vám všechny důležité zvraty, které v tom kterém booku jsou. Takže si nejdřív přečtěte booky a pak teprve článek).
Ale to jsem dost odbočil, takže zpět. Jak jsme si už řekli, Ten žlutej parchant je námětem klasická Millerovka, ale každý autor se vyvíjí a proměňuje a toho nebyl „ušetřen“ ani Frank Miller. A tak se v příběhu, kresbě a celkovém podání dočkáme (vzhledem ke starším příběhům) určitých změn. Přestože je tento book nejdelší ze všech, příběhová linka není rozhodně nijak supersložitá a řítí se od razantního začátku k stejně nezadržitelnému konci. Ne že by to tolik vadilo. Jediné, co může narušit její hladký pád gravitační studnou Země, jsou pořádná skaliska velkých dějových zvratů strmě čnící ze svahu.
Teď něco ke kresbě. Frank Miller se posunul do dalšího vývojového stádia. Nejen, že se stala ještě preciznější, kompaktnější, celistvější a celkově kvalitnější, že dál postoupila ve využívání všech těch triků se světlem a stínem, ale hlavně podstatně přibylo jednostránkových a dvoustránkových kompozic (tedy jedno comicsové okénko na jednu nebo dokonce dvě stránky). Tento nový styl (a že to není jenom přechodný stav, se můžeme přesvědčit na podstatně novější 300) sice neuvěřitelně pohlcuje stránky (a tak vyvolává tu umělou „tloušťku“ celého booku), ale rozhodně to není na škodu, protože tímto způsobem se neuvěřitelně naboostruje a urychlí celý spád děje, který vás pak dokonale vtáhne do celého příběhu.
Na druhou stranu jsou zde části přímo přehuštěné textem, paradoxně ale jde jen o druhou polovinu tohoto optického prodlužování příběhu (zvyšování počtu stránek). V zásadě se totiž jedná o to, že Frank podstatně zesílil důraz na dialogovou (lépe snad monologovou) stránku věci (naposledy ji použil u Dámy, pro kterou se zabíjí). Tím mám na mysli ty stále se opakující pohledy na tvář nějaké postavy, když má nějaký dlouhý proslov (u hlavního hrdiny je přitom stále používán klasický sloupec textu na boku stránky). Ale stejně jako u toho zdánlivého plýtvání celými dvoustranami, je i tento trik ku prospěchu příběhu. Tyto monology jsou totiž typicky Millerovské, rozhodně stojí za to a hlavně vás opět svou rychlostí a silou nemilosrdně vtahují do děje. Jen tak dál Franku!
Teď k překladu. U něj sice opět narazíme na nevyhnutelné srovnání se Štěpánem Kopřivou (překládal první dva booky), ale po zvážení všech pro a proti, musím uznat, že i když to není Štěpán Kopřiva (tedy přeloženo v jeho stylu), tak se to na kvalitě překladu nijak přílišně neprojevilo. V textu jsem sice párkrát narazil na obraty a tvary slov, které se mi zdály trochu zvláštní, ale je to jen můj osobní názor a je nutno si přiznat, že v té valící se lavině příběhu si jich pravděpodobně ani nevšimnete.
Zde jen na okraj malá poznámka k speciálnímu překladu dvojky zabijáků Prcka a Tlusťocha, kteří se z laciných nájemných vrahů vystupujících v Dívce v červeném (Crew č.8) změnili na stejné laciné zabijáky, ale hovořící neuvěřitelně vyšroubovanou mluvou umělecké akademie (čímž se zařadili na čelní místo nejoriginálnějších Millerových vedlejších postav). Proč se o tom ale zmiňuji. K tomuto překladu bylo nutno přizvat hned dva konzultanty a je nutno říci, že v převážné většině působí opravdu věrohodně (i když o srozumitelnosti raději pomlčím).
Za co si ale Calibre rozhodně zaslouží pochvalu, je lettering. Jsou u něj totiž použita originální Frankova písmena (ta samá jako u 300) a tak book vypadá jako letterovaný jím samotným. K tomu si navíc připočtěte zvýrazňování jednotlivých slov v textu a kvalitní korektury (všiml jsem si jen jednoho překlepu a dvou slov dopsaných zjevně později fixou).
Stejně tak tisk je v pořádku, obálka ze stejného materiálu jako u předchozích booků (obrázek na obálce mě osobně sice tolik nesedne, ale na druhou stranu se svou barevností dosti liší od obálek na předchozích třech knihách a tak je možno doufat, že se na pultech knihkupectví neztratí). Jediná změna v technickém provedení publikace tak spočívá v poněkud tenčím a o trochu průsvitnějším papíru, ale myslím, že si toho ani moc nevšimnete. A book pak není tak tlustý, což šetří vazbu a tak by snad měla (i díky odlišné struktuře papíru) být podstatně odolnější než ty minulé.
Navíc zde najdete ještě šest černobílých Millerových obálek a upoutávek (byť ty jsou v originálních boocích barevné (ale to by zase asi vzrostla cena)) a čtyřstránkovou galerii od čtyř různých kreslířů.
