V jiném příběhu Rychlé šípy pod vlivem kočičí pracky (strana 67) spadne Rychlonožka z kola, a to zdaleka ne naposled. Příběh Rychlé šípy cvičí sebeovládání (strana 72) zase poprvé pojednává o cyklovýpravě (tak, jak už jsme sledovali mnohé pěší výpravy) a poprvé tu (vpředu na Mirkově kole) uvidíme bedýnku, v které se poslušně nechává přepravovat věrný Bublina Bublina. V pokračování Rychlé šípy zkoušejí nového člena si bicykl třikrát nakreslil i Václav Junek (a po něm Marko Čermák). Poprvé se tady také dovídáme, že každý člen Rychlých šípů „musí umět na kole jezdit“. A co tlustý Bambus, který se chce stát členem klubu? Půjčí si kolo od jednoho zevlujícího hocha, ale jeho těžkotonážní snaha končí v prkenné ohradě. Již druhou kolektivní cyklojízdu Rychlých šípů zhlížíme v pokračování, kde budou „svědky neštěstí“ (strana 141). Bublina má opět bedničku a na první pohled sedí znovu před Mirkem, jenže se podívejme lépe a bedýnka je ve skutečnosti nad zadním blatníkem Jindrova či Jarkova kola. Na druhém obrázku příběhu Rychlonožka opět padá s kola, ale u vody role bicyklů končí a naposled jeden vidíme na čtvrtém obrázku.
Šlapohyby na entou
Rychlé šípy se přesunuly na venkov. „Na honbě za pašíkem“ (strana 143) využije bicyklu Jarka Metelka, na něj nezvykle divoce (jako z řetězu puštěný kaskadér). Bohužel se nevyhne oji jinak neobrněného žebřiňáku.
Dost klasickým cyklopříběhem je i díl Nebezpečný sport (ze zimy 1947, vyšel 11. února a dnes obývá stranu 164). Jan Dedků (anebo Dedek?) zde chce zlepšit výkon na zamrzlé louži, kterou pošetile objíždí. Rekord 75 vteřin hodlá i navzdory varování Mirka Dušína (a předtím vlastně i Rychlonožky) „stáhnout“ na pouhou minutu. „Jděte si radši na Kašpárka, strašpytlové,“ ohrazuje se (jediná zmínka o tomto hrdinovi v Rychlých šípech, sotva ale v celém Foglarově díle). Fischer tu – po sklouznutí pneumatiky a po pádu – nakreslil ležící Jendovo tělo opravdu v dost nepravděpodobné poloze. Je to chyba, na kterou už bylo vícekrát poukazováno…
Uprostřed příběhu Honba za odcizenou knihou (strana 175) hodí jistí zlolajní kluci titulní knihu do korby nákladního vozu „obchodu zeleninou“ pana V. Melichara, který se právě rozjíždí. Mirek neváhá! Způsobně si půjčí bicykl („musím dohnat tamhleto auto“), ale zdrží ho křižovatka řízená strážníkem. (Mimochodem, do kterého roku se asi tohle pravidelněji provozovalo?) Zřejmě teprve při čekání na „volno“ napadne Dušína, že by do dotyčné firmy mohl zatelefonovat z budky, což také udělá a dojde k happy-endu. „Velmi jsi nám pomohl, žes mi kolo půjčil! Vracím ti je s díky a v pořádku!“ Tak historie končí a podíváte-li se do tváře onoho naivního hocha, napadne vás možná: To byl ale vůl! Trochu tak totiž jeho výraz působí.
Už v Rychlonožkově snu si na straně 240 všimneme alespoň koloběžky, na které se indiánským táborem prohání jeho tatínek – tedy v jedné z mnoha svých podob (té nejdobráčtější). Znovu se však bicykl objevuje až v titulku dílu Rychlé šípy hledají hocha se žlutým kolem (strana 256).
Pětikolo!
To už jsme ve světě Marka Čermáka. Samo žluté kolo se pak objeví na pavlači v dílu Rychlé šípy se vzdávají odměny (strana 257) a tím už se dostáváme k dalšímu památnému cyklopříběhu Rychlé šípy jezdí na pětikolu (strana 306), který poprvé vyšel v dubnu 1971 v časopise Rychlé šípy. Ono pětikolo čekalo celou věčnost (jistě od zrodu klubu) v kumbálu po panu Tvrdíkovi u Jarky Metelky na dvoře. Nyní ho kluci při úklidu našli a vyndali na sluníčko. Týden na něm cvičili „brilantní“ spanilou jízdu a Rychlonožka sedával jako poslední a div zase nepadal na zem (jindy dělá dlouhý nos na Dlouhé Bidlo a Bratrstvo kočičí pracky). Konečně nácvik končí a k předvedení kola dojde jedno odpoledne na tržišti. Mirek však Rychlonožku neměl nechat řídit. Neměl nasedat až za něj. Dodnes zcela jistě nevíme, co se vlastně stalo… Zda opravdu něco „ruplo v řídítkách“ anebo jestli „Ježoun“ kecal. Už za vůbec nic však nemohla ona babka ve žlutém šátku, kterou Rychlonožka objímá v pádu kol krku za volání: „Kilo jablek, ale ať v nich nejsou červi! A rychle, máme fofr!“ A bohorovně dodává: „Klucííí, vždyť vy jste mi vzali draka…, to jste nemohli chvilku počkat??“ Nemohli. Jsou „rozbiti“ na tržišti. Tato Rychlonožkova tehdejší bujará rozvernost i lhostejnost ke kolektivní katastrofě připadá mi až trochu v rozporu s celkovým duchem Rychlých šípů.
Jsme v závěru bicyklování. Kola se objevují už pouze na dvou obrázcích v příběhu Rychlé šípy jedou na přehradu (strana 307) z června 1971. Druhý z nich napravuje dávnou scénu ze silničního závodu, asi jako bylo už jinde „napraveno“ vylíčení pádu sněhu se střechy. Mirek totiž pokárá Rychlonožku slovy: „Hele – koukej zapadnout do řady, víš, že dvě kola vedle sebe nesmějí jet!“
A kolo v Rychlých šípech úplně naposledy? Spatříme zase to Rychlonožkovo v příběhu Rychlé šípy vidí tajemné světlo (strana 310, poprvé vyšel v červnu 1971 v časopise Rychlé šípy číslo 9). Rychlonožka tu dostává od Mirka za úkol nakoupit ve vsi a po cestě se zastaví u cvičících děvčat, čímž, zdá se mi, jako by končilo nejen zacházení s bicykly „uvnitř“ Šípů, ale do jisté míry i ono tradiční chlapecké pojetí příběhů…
Šlapohyby na entou
Rychlé šípy se přesunuly na venkov. „Na honbě za pašíkem“ (strana 143) využije bicyklu Jarka Metelka, na něj nezvykle divoce (jako z řetězu puštěný kaskadér). Bohužel se nevyhne oji jinak neobrněného žebřiňáku.
Dost klasickým cyklopříběhem je i díl Nebezpečný sport (ze zimy 1947, vyšel 11. února a dnes obývá stranu 164). Jan Dedků (anebo Dedek?) zde chce zlepšit výkon na zamrzlé louži, kterou pošetile objíždí. Rekord 75 vteřin hodlá i navzdory varování Mirka Dušína (a předtím vlastně i Rychlonožky) „stáhnout“ na pouhou minutu. „Jděte si radši na Kašpárka, strašpytlové,“ ohrazuje se (jediná zmínka o tomto hrdinovi v Rychlých šípech, sotva ale v celém Foglarově díle). Fischer tu – po sklouznutí pneumatiky a po pádu – nakreslil ležící Jendovo tělo opravdu v dost nepravděpodobné poloze. Je to chyba, na kterou už bylo vícekrát poukazováno…
Uprostřed příběhu Honba za odcizenou knihou (strana 175) hodí jistí zlolajní kluci titulní knihu do korby nákladního vozu „obchodu zeleninou“ pana V. Melichara, který se právě rozjíždí. Mirek neváhá! Způsobně si půjčí bicykl („musím dohnat tamhleto auto“), ale zdrží ho křižovatka řízená strážníkem. (Mimochodem, do kterého roku se asi tohle pravidelněji provozovalo?) Zřejmě teprve při čekání na „volno“ napadne Dušína, že by do dotyčné firmy mohl zatelefonovat z budky, což také udělá a dojde k happy-endu. „Velmi jsi nám pomohl, žes mi kolo půjčil! Vracím ti je s díky a v pořádku!“ Tak historie končí a podíváte-li se do tváře onoho naivního hocha, napadne vás možná: To byl ale vůl! Trochu tak totiž jeho výraz působí.
Už v Rychlonožkově snu si na straně 240 všimneme alespoň koloběžky, na které se indiánským táborem prohání jeho tatínek – tedy v jedné z mnoha svých podob (té nejdobráčtější). Znovu se však bicykl objevuje až v titulku dílu Rychlé šípy hledají hocha se žlutým kolem (strana 256).
Pětikolo!
To už jsme ve světě Marka Čermáka. Samo žluté kolo se pak objeví na pavlači v dílu Rychlé šípy se vzdávají odměny (strana 257) a tím už se dostáváme k dalšímu památnému cyklopříběhu Rychlé šípy jezdí na pětikolu (strana 306), který poprvé vyšel v dubnu 1971 v časopise Rychlé šípy. Ono pětikolo čekalo celou věčnost (jistě od zrodu klubu) v kumbálu po panu Tvrdíkovi u Jarky Metelky na dvoře. Nyní ho kluci při úklidu našli a vyndali na sluníčko. Týden na něm cvičili „brilantní“ spanilou jízdu a Rychlonožka sedával jako poslední a div zase nepadal na zem (jindy dělá dlouhý nos na Dlouhé Bidlo a Bratrstvo kočičí pracky). Konečně nácvik končí a k předvedení kola dojde jedno odpoledne na tržišti. Mirek však Rychlonožku neměl nechat řídit. Neměl nasedat až za něj. Dodnes zcela jistě nevíme, co se vlastně stalo… Zda opravdu něco „ruplo v řídítkách“ anebo jestli „Ježoun“ kecal. Už za vůbec nic však nemohla ona babka ve žlutém šátku, kterou Rychlonožka objímá v pádu kol krku za volání: „Kilo jablek, ale ať v nich nejsou červi! A rychle, máme fofr!“ A bohorovně dodává: „Klucííí, vždyť vy jste mi vzali draka…, to jste nemohli chvilku počkat??“ Nemohli. Jsou „rozbiti“ na tržišti. Tato Rychlonožkova tehdejší bujará rozvernost i lhostejnost ke kolektivní katastrofě připadá mi až trochu v rozporu s celkovým duchem Rychlých šípů.
Jsme v závěru bicyklování. Kola se objevují už pouze na dvou obrázcích v příběhu Rychlé šípy jedou na přehradu (strana 307) z června 1971. Druhý z nich napravuje dávnou scénu ze silničního závodu, asi jako bylo už jinde „napraveno“ vylíčení pádu sněhu se střechy. Mirek totiž pokárá Rychlonožku slovy: „Hele – koukej zapadnout do řady, víš, že dvě kola vedle sebe nesmějí jet!“
A kolo v Rychlých šípech úplně naposledy? Spatříme zase to Rychlonožkovo v příběhu Rychlé šípy vidí tajemné světlo (strana 310, poprvé vyšel v červnu 1971 v časopise Rychlé šípy číslo 9). Rychlonožka tu dostává od Mirka za úkol nakoupit ve vsi a po cestě se zastaví u cvičících děvčat, čímž, zdá se mi, jako by končilo nejen zacházení s bicykly „uvnitř“ Šípů, ale do jisté míry i ono tradiční chlapecké pojetí příběhů…
