Grafickým románem z roku 2003 podnikl Eisner frontální útok na opakované stereotypy Židů v klasické literatuře. Fiktivní Fagin byl totiž Dickensem vykreslen jako bezohledný překupník kradeného zboží, který kolem sebe shromáždil tlupu dětí z ulice, nabídl jim primitivní útulek a vyučil je v kapsářském řemesle. Velký spisovatel sice na jedné straně Fagina označuje za „milého staříka“ se značným smyslem pro humor, na druhé straně ale neskrývá, že se o zlepšení údělu sirotků nijak zvlášť nesnažil. Místo toho jim na důkaz předčasně nabyté dospělosti umožňoval pít gin a kouřit dýmky, občas je zpráskal a hlavně dělal všechno pro to, aby ho jeho „ratolesti“ nepráskly policii. Nepřímo také zavinil smrt prostitutky Nancy, když mylně informoval zloducha Sikese, že jej zradila. Zkrátka nic moc. I vyrazil Will Eisner do angažované polemiky.
Na stopě Ikeye Solomona
Předně zjistil, že Dickens vycházel při vytváření postavy Fagina z osudů skutečného šéfa dětského gangu, londýnského delikventa židovského původu Ikeye Solomona. Jeho kauzu proslavil a patřičně zveličil tisk, protože Ikey dokázal prchnout z vězení a doputovat přes Dánsko až do USA. Když na něj rameno spravedlnosti nedosáhlo, zabásli mu aspoň ženu a poslali ji do žaláře v tasmánském Hobartu. Ikey to nesl těžce. V roce 1829 nevydržel, vydal se za famílií a – skončil za mřížemi. Po šesti letech ho pustili a dovolili mu žít v blízké trestanecké kolonii. Manželku prý ale mlátil, a jeho zase mlátili dospívající synové, takže se rodina dohromady už nikdy nedala. V roce 1844 dostal Ikey generální pardon, a když o šest let později zemřel, zanechal po sobě skromné jmění v hodnotě 70 liber šterlinků. Dickens si o případu pečlivě pořizoval výstřižky z novin, dumal a dumal, a nakonec vymyslel Fagina. Upřímně věřil, že jeho antihrdina je pravdivou postavou. Když mu po vydání Olivera Twista napsala jedna čtenářka, že nestvořil nic jiného než negativní antisemitský stereotyp, odpověděl: „Žid Fagin je naneštěstí postava pravdivá, protože v dobách, o nichž v románu píšu, byli všichni kriminálníci v Londýně téměř bez výjimky Židé.“ Později šel ale do sebe, a z dalších vydání řadu zmínek o Faginově židovství vypustil. V posledním románu Náš společný případ učinil jedním z hrdinou naveskrz kladného Hebreje, pana Riaha.
Pozdní pokání
Leč zpátky ke komiksu. Eisner v něm mimo jiné účtuje s vlastními hříchy mládí. Když totiž ve 40. letech pracoval na příbězích superhrdiny Spirita, doplnil děj komickou postavou černocha Ebony Whitea (jehož jméno by s trochou licence a dynamického ekvivalentu šlo přeložit jako Černota Bílek). Žertíky byly dosti jednoduché – Eisner se trefoval hlavně do špatné výslovnosti NEGRamotného dějového statisty. Za války ale poznal umělec v armádě Afroameričany zblízka, a začal šlapat na brzdu. Humoru na adresu Ebonyho ubylo. I tak ale musel Eisner celá léta čelit výtkám, že se sám podílel na vzniku rasistického stereotypu.
„Ebony mluvil klasickým negerským dialektem a jeho projev se vyznačoval jemným humorem, který svou laskavostí vyvažoval chlad kriminálních příběhů. Ve své dychtivosti zavděčit se čtenářům jsem si myslel, že dělám dobrou věc,“ brání se Eisner v předmluvě k Faginovi. Teprve později prý pochopil, že existují „dobré“ a „špatné“ stereotypy, přičemž stereotyp sám o sobě je podle něj neodmyslitelným nástrojem jazyka kreslených příběhů. „Je třeba citlivě reagovat na neférové stereotypy, uniknout jim ale nelze,“ soudí umělec. I když prý kvůli svým rasistickým špílcům nikdy netrpěl pocitem viny, nedlouho po válce nahradil Ebonyho eskymáckým mladíkem a poté bělošským chlapcem Sammym. Pro jistotu.
Nedospělost starce
To vše je jistě chvályhodné. Eisner ostatně zvedal v posledních letech života jedno vážné téma za druhým. Zkusil demontovat lež o Protokolech siónských mudrců, a jemným sépiovým tónem svých kreseb vykouzlil iluzi časů dávno minulých. Potíž je, že jeho kresba zůstala i v tomto období zvláštním způsobem nedospělá. Vykulené oči postaviček s dětskými kebulemi chvílemi sklouzávají ke karikaturám. Připomínají tak trochu pifovského piráta Surploufa od Jeana Cézarda, u něj šlo ale o naprostou legraci a lá strašidlo Arthur.
Problematičtější ovšem je, že Eisner ve Faginovi stvořil v mnohém ohledu přesný negativ antisemitského stereotypu. Většina Gójů v příběhu připomíná upíry a lotrasy, a konvertita Josef Frey zase tak trochu pedofila. Nejlépe z toho vychází, jak jinak, sám Fagin. Vypadá jako Santa Klaus s bříškem, plnovousem a milým kukučem. Na poslední stránce se ve snové vzpomínce dokonce zjevuje s tak přelaskavým pohledem, až jeden zapochybuje, že by se na něm celý život strávený v podsvětí a bídě nepodepsal byť jen částečným zhrubnutím rysů. Dobrák, který každého oslovoval „drahoušku“, vypadá ostatně i na obálce knihy jako kouzelný dědeček, který vede do bezpečí výrostky z ulice. A kdyby nezabrala ani tato prvoplánová ilustrační advokacie, má pro nás Eisner v zásobě ještě jeden kotrmelcový argument.
Bílý Žid?
V doslovu filosofuje o tom, že vzhledem ke svému aškenázskému původu se Židé Faginova somatotypu vyznačovali „fyziognomií odkazující na jejich německý původ“. V důsledku znásilňování při pogromech se totiž narodilo mnoho světlovlasých Židů, kteří vlastně vůbec židovské rysy neměli. A co víc, sefardští Židé, kteří typické semitské rysy mají, je zase získali „v důsledku čtyřsetletého pobytu mezi národy středomořského původu“.
Jinými slovy, Fagin je podle Eisnera Žid, který vypadá jako Němec. Autor chce prostě zabít dvě mouchy jednou ranou. Semité podle něj vypadají úplně jinak, a „jeho Žid“ obviněný ze zločinu je vlastně Pologermán. Jakoby tu chtěl autor podvědomě namočit do temných faktů Faginova životního příběhu i strůjce jeho utrpení. Fagin vypadá jako Germán, takže zločinní jsou i Germáni (v tomto případě Anglosasové).
Dickens, který se objevuje na okrajích příběhu jako Rozparovač pravdy, tak nakonec se svou pokroucenou verzí o Faginovi svým způsobem tak trochu vítězí. I Eisnera poděsil antisemitským stereotypem natolik, že mu nešťastný tvůrce podvědomě „uvěřil“ a začal na stará kolena negovat negaci na způsob starouše Hegela. Jistěže v mnohém uspěl – ke konci četby cítíte zármutek nad obrovskou životní křivou jako sůl v ráně.
Jenomže Eisner nasadil do boje všechny páky, včetně těch nepovolených. K nim patří zejména Předmluva a Doslov. Žádný vážný autor by neměl vysvětlovat své dílo, to stojí a padá vlastní vahou a kvalitou a přesností vyjádření. Mohl si je odpustit, výsledek by byl kompaktnější a méně pamfletický.
Žida Fagina každopádně stojí za to číst, zejména strhující příběh jeho mládí, deportace někam do Karibiku a návratu do Londýna. Eisner svým dílem posunul hranice grafického románu; už jsme ostatně řekli, že bourání stereotypů zasluhuje jenom chválu. Za vytváření stereotypů nových mu ale žádné body nenáleží.
Na stopě Ikeye Solomona
Předně zjistil, že Dickens vycházel při vytváření postavy Fagina z osudů skutečného šéfa dětského gangu, londýnského delikventa židovského původu Ikeye Solomona. Jeho kauzu proslavil a patřičně zveličil tisk, protože Ikey dokázal prchnout z vězení a doputovat přes Dánsko až do USA. Když na něj rameno spravedlnosti nedosáhlo, zabásli mu aspoň ženu a poslali ji do žaláře v tasmánském Hobartu. Ikey to nesl těžce. V roce 1829 nevydržel, vydal se za famílií a – skončil za mřížemi. Po šesti letech ho pustili a dovolili mu žít v blízké trestanecké kolonii. Manželku prý ale mlátil, a jeho zase mlátili dospívající synové, takže se rodina dohromady už nikdy nedala. V roce 1844 dostal Ikey generální pardon, a když o šest let později zemřel, zanechal po sobě skromné jmění v hodnotě 70 liber šterlinků. Dickens si o případu pečlivě pořizoval výstřižky z novin, dumal a dumal, a nakonec vymyslel Fagina. Upřímně věřil, že jeho antihrdina je pravdivou postavou. Když mu po vydání Olivera Twista napsala jedna čtenářka, že nestvořil nic jiného než negativní antisemitský stereotyp, odpověděl: „Žid Fagin je naneštěstí postava pravdivá, protože v dobách, o nichž v románu píšu, byli všichni kriminálníci v Londýně téměř bez výjimky Židé.“ Později šel ale do sebe, a z dalších vydání řadu zmínek o Faginově židovství vypustil. V posledním románu Náš společný případ učinil jedním z hrdinou naveskrz kladného Hebreje, pana Riaha. Pozdní pokání
Leč zpátky ke komiksu. Eisner v něm mimo jiné účtuje s vlastními hříchy mládí. Když totiž ve 40. letech pracoval na příbězích superhrdiny Spirita, doplnil děj komickou postavou černocha Ebony Whitea (jehož jméno by s trochou licence a dynamického ekvivalentu šlo přeložit jako Černota Bílek). Žertíky byly dosti jednoduché – Eisner se trefoval hlavně do špatné výslovnosti NEGRamotného dějového statisty. Za války ale poznal umělec v armádě Afroameričany zblízka, a začal šlapat na brzdu. Humoru na adresu Ebonyho ubylo. I tak ale musel Eisner celá léta čelit výtkám, že se sám podílel na vzniku rasistického stereotypu. „Ebony mluvil klasickým negerským dialektem a jeho projev se vyznačoval jemným humorem, který svou laskavostí vyvažoval chlad kriminálních příběhů. Ve své dychtivosti zavděčit se čtenářům jsem si myslel, že dělám dobrou věc,“ brání se Eisner v předmluvě k Faginovi. Teprve později prý pochopil, že existují „dobré“ a „špatné“ stereotypy, přičemž stereotyp sám o sobě je podle něj neodmyslitelným nástrojem jazyka kreslených příběhů. „Je třeba citlivě reagovat na neférové stereotypy, uniknout jim ale nelze,“ soudí umělec. I když prý kvůli svým rasistickým špílcům nikdy netrpěl pocitem viny, nedlouho po válce nahradil Ebonyho eskymáckým mladíkem a poté bělošským chlapcem Sammym. Pro jistotu.
Nedospělost starce
To vše je jistě chvályhodné. Eisner ostatně zvedal v posledních letech života jedno vážné téma za druhým. Zkusil demontovat lež o Protokolech siónských mudrců, a jemným sépiovým tónem svých kreseb vykouzlil iluzi časů dávno minulých. Potíž je, že jeho kresba zůstala i v tomto období zvláštním způsobem nedospělá. Vykulené oči postaviček s dětskými kebulemi chvílemi sklouzávají ke karikaturám. Připomínají tak trochu pifovského piráta Surploufa od Jeana Cézarda, u něj šlo ale o naprostou legraci a lá strašidlo Arthur. Problematičtější ovšem je, že Eisner ve Faginovi stvořil v mnohém ohledu přesný negativ antisemitského stereotypu. Většina Gójů v příběhu připomíná upíry a lotrasy, a konvertita Josef Frey zase tak trochu pedofila. Nejlépe z toho vychází, jak jinak, sám Fagin. Vypadá jako Santa Klaus s bříškem, plnovousem a milým kukučem. Na poslední stránce se ve snové vzpomínce dokonce zjevuje s tak přelaskavým pohledem, až jeden zapochybuje, že by se na něm celý život strávený v podsvětí a bídě nepodepsal byť jen částečným zhrubnutím rysů. Dobrák, který každého oslovoval „drahoušku“, vypadá ostatně i na obálce knihy jako kouzelný dědeček, který vede do bezpečí výrostky z ulice. A kdyby nezabrala ani tato prvoplánová ilustrační advokacie, má pro nás Eisner v zásobě ještě jeden kotrmelcový argument.
Bílý Žid?
V doslovu filosofuje o tom, že vzhledem ke svému aškenázskému původu se Židé Faginova somatotypu vyznačovali „fyziognomií odkazující na jejich německý původ“. V důsledku znásilňování při pogromech se totiž narodilo mnoho světlovlasých Židů, kteří vlastně vůbec židovské rysy neměli. A co víc, sefardští Židé, kteří typické semitské rysy mají, je zase získali „v důsledku čtyřsetletého pobytu mezi národy středomořského původu“. Jinými slovy, Fagin je podle Eisnera Žid, který vypadá jako Němec. Autor chce prostě zabít dvě mouchy jednou ranou. Semité podle něj vypadají úplně jinak, a „jeho Žid“ obviněný ze zločinu je vlastně Pologermán. Jakoby tu chtěl autor podvědomě namočit do temných faktů Faginova životního příběhu i strůjce jeho utrpení. Fagin vypadá jako Germán, takže zločinní jsou i Germáni (v tomto případě Anglosasové).
Dickens, který se objevuje na okrajích příběhu jako Rozparovač pravdy, tak nakonec se svou pokroucenou verzí o Faginovi svým způsobem tak trochu vítězí. I Eisnera poděsil antisemitským stereotypem natolik, že mu nešťastný tvůrce podvědomě „uvěřil“ a začal na stará kolena negovat negaci na způsob starouše Hegela. Jistěže v mnohém uspěl – ke konci četby cítíte zármutek nad obrovskou životní křivou jako sůl v ráně.
Jenomže Eisner nasadil do boje všechny páky, včetně těch nepovolených. K nim patří zejména Předmluva a Doslov. Žádný vážný autor by neměl vysvětlovat své dílo, to stojí a padá vlastní vahou a kvalitou a přesností vyjádření. Mohl si je odpustit, výsledek by byl kompaktnější a méně pamfletický.
Žida Fagina každopádně stojí za to číst, zejména strhující příběh jeho mládí, deportace někam do Karibiku a návratu do Londýna. Eisner svým dílem posunul hranice grafického románu; už jsme ostatně řekli, že bourání stereotypů zasluhuje jenom chválu. Za vytváření stereotypů nových mu ale žádné body nenáleží.
