A nepochybuji, že si najde své fanoušky a obdivovatele, protože jde o tvorbu, která za oceánem způsobila obrovský poprask. A Brubaker za ni dostal cenu Willa Eisnera (takový komiksový Oscar či Hugo).
Důvod, proč tomu tak je, by se dal shrnout dvěma slovy - "Zimní voják". Proč?
Dlouhá léta platil v Marvelu nezrušitelný zákon "tří mrtvých" - ať už se mrtví vracejí z hrobů v jakýchkoliv kvantitách (což je v komiksu docela běžným zjevem), ve světě Marvelu (tedy alespoň v kontinuitě Earth-616, do které nepatří např. série Ultimate, 2099 a další) jsou tři lidé, kteří se nikdy, nikdy, NIKDY nesmí vrátit: strejda Ben, Gwen Stacy a Bucky Barnes. Ale stanovte si axiom a jen počkejte, kdy ho bude chtít někdo porušit.Nespoileruji snad příliš, když řeknu, že se skoro vše bude točit kolem Buckyho - vždyť to jsem o Zimním vojákovi věděl sám dávno předtím, než se mi vůbec tento příběh dostal do pracek, ano, takový rozruch Brubaker tehdy před šesti lety vyvolal.
Nejde však pouze o něj, setkáme se s Red Skullem i Alexandrem Lukinem (že vám jméno druhého zmiňovaného nic neříká? Není divu, tuto postavu Brubaker s Eptingem vymysleli právě pro tento příběh, ale nebojte - dozvíte se o něm dost), zažijete i výlety zpět do druhé světové, a to jak ty skutečné, tak v podobě zkreslených vzpomínek. Stále se něco děje a nudit se rozhodně nebudete.
Příběh samotný je opravdu velmi dobře rozfázovaný a vypointovaný. Umně vyvažuje dialogy a akci, ale hlavně nádherně dávkuje podstatné informace tak, že je čtenář chycen od prvního sešitu a není spokojen, dokud není na konci. V tom je Ed Brubaker skutečně mistr a i leckterý můj komiksový oblíbenec (např. J. M. DeMatteis) by se od něj v tomto rozvrhování děje mohl učit.
Jak jsem již naznačil, dost důležitou část tvoří dialogy a komorní scény (akce je zde přeci jen trochu míň) a v té Brubakerovi není co vyčíst. Rozhovory jsou velmi přirozené a navíc dobře podepřené psychologií postav - hlavními klaďasy i záporáky jsou komplexní a trojrozměrné charaktery, které vás leckdy svým rozhodnutím překvapí, ale vždy v rámci charakteru - nejde o ona "překvapení pro překvapení" které vezme 30 let kontinuity charakteru a spláchne je do záchoda.
Ovšem ve zvratech, překvapování čtenáře a v mistrném využívání Čechovových zbraní (Čechovova zbraň - předmět/člověk, uvedený na začátku, mající velký význam později, kdy už na něj divák/čtenář zapomene - pojmenováno podle Antona Čechova a jeho výroku, že pokud je v prvním dějství na krbu pistole, musí z ní ve třetím dějství někdo vypálit a naopak, jinak to vypadá jako prachsprostý deus ex machina; více na: wiki - pozn. ed.) neexcelují pouze postavy, ale i scénárista samotný - mezi největší překvapení pro mě osobně patří chvíle, kdy si čtenář uvědomí, čeho se vlastně týkala celá první scéna a pak to zcela závěrečné - poslední stránka mi svou pointou, geniální ve své jednoduchosti a jednoduché ve své genialitě, vzala dech, protože i když jde o situaci ve fikci často popisovanou, zde by mě skutečně nenapadla.
Příjemně zároveň působí i jisté intermezzo Osamělá smrt Jacka Monroea, které… je přesně o tom, co se píše v názvu a vypráví opravdu smutný až depresivní příběh muže, který se v podstatě připravuje na smrt - a zemře zcela jinak, než plánoval. Samotná marnost jeho snažení by se snad dala označit za skoro Kafkovský černý humor, ovšem to by s ním čtenář nesměl tak soucítit. Jde o jemnou, citlivou pauzu, která kupodivu nepůsobí rušivě ani v takto čtivé, dynamické a strhující knize. Navíc, myšlenka neschopnosti odlišení reality od fikce (byť sama o sobě ohraná) je zde podána tak stroze (a o to mrazivěji), že kromě výše zmíněné lítosti by vám zároveň mohl trochu běhat mráz po zádech.
Na druhou stranu si musíme uvědomit, že u nás komiks Captaina do této chvíle v podstatě nevycházel a pokud pomineme jeho "práci" v Avengers, pochází tedy i lidé Steva Rogerse znalí primárně z řad čtenářů zahraničních řad (anebo alespoň internetových aktualit) nebo z řad návštěvníků filmu, který nedávno prosvištěl našimi kiny. Pokud vás tedy zajímá, zda po závěrečných titulcích můžete sáhnout po komiksové verzi a nebudete zmateni komplikovanými vztahy, ještě komplikovanějším dějem a hlavně autory, kteří předpokládají znalost snad všech sešitů alespoň posledních deset let (jak se to stalo za Boba Harrase s X-Meny v době, kdy vyšel první film, což byl mimo jiné nejspíš i jeden z důvodů, proč "byl odejit" a nahrazen Joem Quesadou), nemusíte se bát a směle do toho. Přechod mezi filmovou a komiksovou kontinuitou jistě není bezešvý, některé události proběhly trochu jinak, na druhou stranu se vše dá pochopit a téměř vše si můžete zpětně dosadit.
Prakticky jediné, co totiž musíte vědět je, že Cap byl po určitou dobu zmražený, že Bucky umřel (tentokrát kanonicky - na raketě), že Red Skull je Capův úhlavní nepřítel, a že v průběhu let (a v době Capovy nepřítomnosti) se vyskytli i jiní hrdinové, kteří vystupovali jako Cap, případně Bucky (ale technicky vzato nemusíte ani vědět kteří) - vše ostatní vám kniha ráda vysvětlí.
Kresba není špatná. Zpočátku je třeba si zvyknout na velice tmavý coloring Franka D Armaty, který ale na druhou stranu vypadá přirozeně a realisticky. Z kreslířů jsem měl asi největší problém s nejvíce zastoupeným Stevem Eptingem, který (až na výjimky) sám obstaral skoro celou první půlku knihy - přestože akci zachycuje vynikajícím způsobem, dynamicky a přitom přehledně, v detailech má místy trochu nejistou ruku - komorní scény, kterých je zde dost, mu jdou hůře. Jako příklad bych uvedl agentku Sharon Carterovou, která se na stranách 16 a 17 vyskytne celkem v osmi panelech a v každém vypadá jinak - postupně se její tvář mění od podoby s Menou Suvari, přes Renée Zellweger až po blonďatou dvojnici Megan Fox. Jakoby ho ale spolupráce s Mikem Perkinsem vybičovala, ve druhé půlce knihy jde jeho práce drasticky nahoru a všechno, opravdu všechno vypadá skvěle.
Zvláštní zmínku bych ještě rád věnoval Michaelu Larkovi - ten zde kreslil retrospektivní scény a to opravdu výtečně, mírně stylizovaně a "hladce", přesně tak, jak bych si retrospektivní scény do doby Capovy největší slávy představoval. Sám ovšem kreslil i celý devátý sešit, který ale vypadá zcela jinak a to jak oproti oněm historickým scénám, tak oproti zbytku knihy. Lark zde použil určitou - snad až impresionistickou - rozostřenost, která mnohem lépe než zbytek knihy pracuje v kontrastech a která nejenom momentálně "osvěžuje" styl, ale zároveň působí i velmi esteticky - jeho úvodní kresba Capa na brooklynské ulici na straně 194 je výjev, který bych si klidně rád pověsil na stěnu.
K samotné práci BB Artu nezbývá než vystrojit pukrle - stejně jako u Tajných válek (pro které jsem sprintoval do obchodu v den vydání) je vidět, že si dali záležet. Překlad je profesionální, nechybí původní i nevyužité obálky a storyboardy a obecně jde o velice hezké vázané vydání, které se určitě i ve vaší knihovně bude skvět. Nakonec ale jde stejně hlavně o obsah a ten je zkrátka prvotřídní. Nezbývá než se těšit na druhou knihu.
