Původní příběh Jonathana Harkera, londýnského právníka, přijíždějícího do Transylvánie vyřídit koupi nemovitostí s jistým hrabětem Draculou, který je ve skutečnosti ďábelským krvesajem, Kopl prodchnul celou škálou literárních odkazů, od A. C. Doyla až po Járu Weigela. Nemůžete pomalu otočit stránku, aniž by na vás nevystrčil knír doktor Watson, inspektor Lestrade, Phileas Fogg a mnoho dalších postav, které odkazují... aby odkazovaly. Petr Kopl evidentně rád zanechává odkazy.
Ehm... Dobře, řeknu to jinak. Přítomnost postav z jiných dobových románů zde slouží jen jako žertík pro nerdy fascinované literaturou 19. století. A to je v podstatě jediný problém, na který jsem v knize narazil. Mnoho čtenářů bere jako zásadní pozitivum, že může během čtení procvičit oko a bystrou mysl, a najít co nejvíce odkazů, nicméně pro mne, jakožto zastánce zásady „Má-li být text dobrý, škrtat, škrtat, škrtat“, mne přítomnost zcela zbytečných osob alespoň zpočátku extrémně rozčilovala. Zmiňované postavy nijak nepřispívají k rozvoji zápletky ani k ničemu jinému. Jsou tam, aby byly. Jsou tam, protože Petr Kopl má rád verneovky. Jsou tam... protože je to vtipné.
Poslední dobou začínám mít neodbytný pocit, že jedním ze základních znaků české tvorby (zejména v případě začínajících autorů) je dané téma automaticky shazovat. Petr Kopl však evidentně už není žádný zelenáč, a i přesto, že ponurý gotický román odlehčil prvky lehké komiky, zachoval Draculovi jeho temnou atmosféru a velmi dobře v mnoha okamžicích vystihl esenci staré klasiky, za což mu patří můj velký dík. Další rádobyvtipnou zpatlaninu plnou popkulturních narážek bych asi nepřežil.
Oficiální debut scénáristy a kreslíře Petra Kopla se objevil ve druhém čísle časopisu Origami (příběh Vlčí tváře, kresba) a následně i Origami 3 (Apokalypsa, scénář i kresba). Na komiksové scéně se znovu vynořil po několika dlouhých letech, a to v Bedemanu č. 8 s příběhem Neustupovat, nevzdávat se (jehož scénář je mimochodem dílem našeho ex-šéfredaktora Sakyka). Jeho prvními oficiálně publikovanými komiksy byli Tři mušketýři a Král Artuš vydané nakladatelstvím Fragment v r. 2010, následované Návratem do údolí stínů a Psem baskervillským, které vyšly o rok později pod záštitou nakl. Alpress. Kopl má starou klasiku evidentně v oblibě, protože po Dumasově mušketýrech a Doylově Holmesovi se vrhl na Draculu od Brama Stokera.
To, co musím autorovi opravdu pochválit, je kresba. Po zmiňovaném Bedemanu je právě Dracula jediným počinem Petra Kopla, který se mi dostal do ruky, a musím říct, že za těch dlouhých sedm let ušla jeho tvorba pořádný kus cesty. Vizáž hrdinů je karikující, do detailu propracovaná, a zase pozadí je v neustálém pohybu - od abstrakce až k fotorealismu. Když jsem knihou znovu listoval, přistihl jsem se, že několik vteřin zírám na pouhý obraz, na fascinující odrazy světla a přehlížím veškerý dialog. Kopl ví, jak vyvolat ve čtenáři požadovaný pocit, a proto do kreseb zahrnul droboulinké vychytávky, jako je realistická moucha (které jsem se na první čtení dokonce lekl) na stránce kreslené téměř zkratkou, nebo rozetnutí panelu, znázorňující ztrátu a znovunabytí vědomí. Cool.
I přesto, že parodování klasik nesnáším, se mi Koplův Dracula opravdu hodně líbil, a už se nemůžu dočkat, až si přečtu nějakou jeho další románovou adaptaci. Pokud jste Stokerova Draculu nečetli a číst ho ani neplánujete, ať už proto, že je tam na váš vkus moc písmenek nebo proklatě málo obrázků, Koplovu komiksovou verzi určitě nenechte bez povšimnutí. Nebudete litovat.
