Leda tak "tichá voda břehy mele". Tento příběh se totiž možná jmenuje Ticho, ale klidná rozjímání v parčíku vás v něm rozhodně nečekají.
Český čtenář se již s touto klasikou v minulosti setkal, onehdy ale byla rozdělena do dvou dílů, což už je zkrátka taková naše móda. Tentokrát vás ale čeká v pořádně bachratém paperbacku, hezky v jednom kuse. Pokud jste se ovšem stihli obdařit předchozím vydáním, nemusíte si zoufat a rozhodně si nemusíte Ticho pořizovat znova - dějové zvraty jsou pořád tam, kde byly a ani v jiných ohledech se děj od minula nezměnil.
Děj Ticha je… zvláštní. Batman (alias Bruce Wayne) se postupně setkává s opravdu širokou plejádou svých protivníků (a někdy i přátel), kteří se ale chovají trochu jinak, než je zvyklý. Setkáme se s Killer Crocem, Harley Quinn, Riddlerem, Jokerem, Scarecrowem a některými dalšími, které v rámci nespoilerování nebudu prozrazovat. Za nimi všemi se ovšem schovává tajemná postava v obvazech, titulní Ticho, který (která?) neopouští stíny a vše z povzdálí sleduje a řídí. Nicméně právě to, že Batman konfrontuje postupně jednoho padoucha za druhým a vše se propojí až na konci celého sborníku, dává příběhu dosti netradiční auru.
Je to jakási fronta, úsečka, která jde postupně po všech svých bodech od začátku až do konce a nekošatí, nevětví se. Právě v tom je velký rozdíl oproti znovuvydanému Návratu Temného rytíře, se kterým se čtenář u nás bude moct setkat brzy také - jeho narativní struktura je cykličtější, méně koherentní a jistá… a možná v konečném důsledku o to přirozenější. Ticho a jeho striktně "nalajnované" pořadí padouchů nedává prostor symbolice či gradaci, změně tempa či proměně a evoluci vlastního jádra vyprávění a samotného komiksu jako celku.
Na začátku otázka, na konci odpověď. Je to stroj, od startu až do cíle… Ovšem velmi působivý stroj. Stroj se srdcem.
Musím totiž přiznat, že po celou dobu jsem se velmi bavil. Ticho možná nemá tolik rovin, jak by bylo náročnějšímu čtenáři libo, ale po většinu své délky to nahrazuje strhujícím vyprávěním. Loeb umí prodat příběh a je více než schopen ztvárnit i suchý vnitřní monolog hlavního hrdiny, aniž by zněl jako snůška klišé či rádobydrsná změť elips ("Smrt. Všude smrt. Já. Lámu ruku. Škemrá"…)
Scénárista je vypravěčem, kterého skutečně chcete poslouchat. Ovšem vyprávění nevyprávění, stejně trochu zamrzí zmiňovaný problém s přílišnou přímočarostí, která tak trochu připomíná starou počítačovou hru: "Jdeme. Vida, padouch! Bumprásk! Jdeme dál. Vida, padouch! Bumprásk!" a tak dále.
Vlastně jedinou odbočkou od celé této lineární struktury je seznámení se s jistým chirurgem, kamarádem s Bruceova dětství. Tomu je zde ale věnováno tolik prostoru, až to čtenáře nutí se zamyslet, zdali jde skutečně jen o odbočku.
Nebudu prozrazovat více, než je nezbytně nutné, jen podotknu, že samotná idea záporáku "povznášejících" se nad své škatulky je nejen zajímavá sama o sobě, ale i dobře a poutavě provedena. Co víc, scénáristovi Jephu Loebovi se daří držet čtenáře v napětí, KDO je vlastně tím padouchem s přezdívkou Ticho, který stojí za tím vším. Falešných stop dostaneme možná více než by se slušelo a samotné odhalování jeho identity proběhne naněkolikrát.
Uhádnout identitu Ticha na první přečtení je téměř nemožné a závěrečné odhalení působí tak trochu příliš zvratově, jako jakýsi zvrat pro zvrat a čtenář může být maličko zklamán. Až druhé přečtení dodává celému příběhu stabilitu a patřičnou gradaci, kterou při prvním průchodu paperbackem zdánlivě postrádá.
Fanoušci Seliny Kyle (a jejího latexového alter-ega Catwoman) mohou rovněž jásat, protože vztah této slečny a Batmana se také dočká upgradu. Ne že by nás čekalo zrovna nějaké explicitní mrouskání, ale trochy toho předení se dočkáme. Ale jak už to tak bývá zvykem, ani toto nebude tak docela jednoduché.
Kresbu měl tentokrát na starosti nikoliv Loebův častý kolaborant Tim Sale, ale neméně zručný Tim Lee, s jehož tvorbou se mohl český čtenář setkat v knize Superman: Pro zítřek. Tedy… v knihách - vzpomínáte, jak jsem na začátku psal o té naší módě rozdělování do dílů? Nicméně Lee odvedl skutečně solidní práci. Není tak expresivní jako Sale, ani nemá tolik rád stíny, pro které není nic vidět. Na druhou stranu je prosvětlenější a estetičtější, snad i líbivější.
Na druhou stranu je jeho kresba přeci jen poněkud statičtější, sterilnější. Co víc, má tak trochu tendenci k "superhrdinskému" přehánění. V Tichu naleznete spoustu vyceněných zubů a sešklebených výrazů, nemálo majestátních muskulatur a zvýrazněných ženských… eh, tvarů. To nejspíš není na škodu, stejně mi ale možná jeho styl sedí víc k Supermanovi a u Batmana mám raději kresbu expresivnější či suchou a sdělnou, jako u Franka Millera v Temném rytíři.
Ovšem rozhodně je třeba Leeovi přiznat smysl pro detail, alespoň tedy pokud máme skutečné záběry zblízka. Naopak u celků a odtažitějších pohledů má Lee tendence zjednodušovat a občas má trochu problém udržet jednotnou vizáž postav. Jedním příkladem za všechny budiž Poison Ivy, u které se mírně nemůže rozhodnout, jaké že to má vlastně vlasy (kudrnaté? Vlnité?) a jejíž účes se občas mění v rámci sekund, jakoby ji objížděl větrák (pro příklad obou těchto problémů vizte stranu 117, na které je to krásně vidět). Je třeba zmínit i dodržení oné progrese v rámci kresby, kterou sám Lee zmiňuje v úvodníku.
S postupem času se kresba skutečně stává temnější a expresivnější. Zároveň musím ocenit vzpomínkové flashbacky, které jsou rozostřené a matné a jejichž kresba na mě dosti působí. Zrovna tak mi líbí častá jednobarevná stylizace určitých sekvencí (zelená, modrá, červená). Nevím, zda to byl nápad coloristy Alexe Sinclaira či je za tuto volbu odpovědný některý z hlavní dvojce, ale výsledek je velmi efektní.
Přiznávám, že srovnávat Ticho s Návratem není vůčí Jephu Loebovi ani trochu fér, ale dělám to spíš protože oba budou vydány (nebo spíš znovuvydány) letos, souběžně s filmem. Zápolit o čtenářovu přízeň tak budou nejspíš právě tyto dva počiny. A chtě nechtě, musím se spíš přiklonit k superioritě Rytíře. Je to spletitý, kontroverzní počin, který ovlivnil komiksový svět na desetiletí dopředu. Má dravou a přitom znavenou atmosféru, je cynický a nadsazený a přitom až "žurnalisticky" přímý a syrový. Jeho příběh se vydává směry, které jste nejen nečekali, ale kterými jste možná ani nechtěli jít. Je umělečtější - v tom dobrém smyslu slova.
Ticho na druhou stranu obsahuje víc klasických padouchů, "uchopitelnější" detektivní příběh se záhadou k luštění a hezčí a líbivější kresbu. Je tedy docela dobře možné, že si jej někteří čtenáři oblíbí více.
