Už od dob totalitního fandomu je „fanzin“ synonymem pro „nejdostupnější nástroj pro práci s textem“ a „nejlevnější způsob rozmnožování“, a i když už jsme se od průklepáků a cyklostylů dostali k poněkud „elektroničtějším“ technologiím, těžko bychom od Wordu čekali pořádnou „sazbu“. A tak jediné, co krom grafiky, letteringu a tisku (a v domácím prostředí samozřejmě i překladu :-) zbývá, je míra toho, jak moc nadšení pro žánr zůstalo „pouhým“ nadšením pro žánr: zda nejde jen o amatérské (ve smyslu „začátečnické“) napodobování a opakování žánrových stereotypů a klišé… Jinými slovy: to jediné, co zůstává, to, co vůbec naláká nějaké čtenáře, aby fanzin nezůstal jen egoistickým výkřikem do tmy, a co jej konec konců činí neopakovatelným, je autorská originalita. A té, lze-li aspoň trochu soudit podle vzrůstající kvality, má Sorrel ještě dost a dost…
.Frontmanem Sorrelu je samozřejmě Dan Černý, jehož pevná ruka vedená solidní vykresleností zvládne jak poněkud grafiťáckou karikaturu (pre-pubertální ghostbuster Fanouš), tak konturu jemného ženství (noooo…. prostě jeho holky jsou šťabajzny :-), sekorovskou laskavost (byť místy s drsnějším obsahem – Šnek), plasticitu . vetřelce (Alien vs. Jan Žižka z Trocnova) i věrnost disneyovskému originálu (sarkastický epos Poslední kačeří příběh. S osobitostí kresby kráčí ruku v ruce svérázný humor; trochu ironický, rozhodně bohatý (už jen výčet a pestrost témat z minulé věty!), místy mladický (rozuměj: zejména ze starších věcí je cítit přeci jen teprve počínající profilování), ale – a to především, jak patrno zejména ze šnekovských stripů – namíchaný životem. Nejen z doprovodných slov autorových je také možno číst ironický přístup ke kinematické, zejména zámořské produkci – vždyť za nemalou částí námětů je vidět velmi „po svém“ přebraná filmová inspirace...
Druhou poměrně výraznou část Sorrelu dvojky zabírá Dana Binka a Archieho velmi pozdní odpoledne, opravdu… chm… „stroze“ a „nenáročně“ (jestli mi rozumíte)… kreslená gangsterka, která nebude-li završena opravdu výraznou pointou, skončí trapasem. Méně prostoru, ale díky tomu vlastně o to více pozornosti pak zbývá na Miloše Plecháče s jeho fatálně vypointovaným chlastačským Komiksem bez obrázků a bez názvu (co byste taky chtěli za obrázky, když nevidíte – a hádejte proč?), a žánrově těžko zařaditelného Filipa Kincla. Jeho židovsky neprvoplánovitý humor neopakovatelně vycházející z okamžitého oslovení (okamžikem, výrokem, absurditou…) nejlépe ukazuje Stvoření světa, v němž do jednostránkového prostoru dokázal ve výrazech slovních i kresebných napěchovat obdivuhodně bohatý hospodský komentář k tématu Geneze…
.A tak druhá rostlinka komiksového šťovíku opět předvádí, že „amatérský“ může mít více významů – že nemusí nutně znamenat jen „začátečnický“ nebo „neplacený“, ale že tím nejsilnějším významem „amatérského“ je dobře usměrněné nadšení a přesvědčivě originální nápady…
Fanouš: Blém východní (Daniel Černý 2001, 6 stran)
Archieho fádní odpoledne 2.část (Daniel Binko 2001, 6 stran)
Stvoření světa (Filip Kincl 2002, 1 strana)
Alien vs. Jan Žižka z Trocnova: Oko za oko (Daniel Černý 2002, 6 stran)
Asertivní ufon (Filip Kincl 2002, 1/2 strany)
Šnek: Nová várka stripů (Daniel Černý 2001, 2 strany)
Šnek: Komiksová hádanka (Daniel Černý 1999, 1 strana)
Kouzelníci v bílých pláštích (Filip Kincl 2002, 1 strana)
Komiks bez obrázků a bez názvu (Miloš Plecháč 2002, 1 strana)
Boj dobra se zlem (Daniel Černý 2001, 1 strana)
