Ale ať už je to jak chce, tak pražský Památník národního písemnictví je již podruhé v řadě okupován (byť jen částečně) komiksem. A to komiksem francouzským, typu právě motovského. Tedy hlavně komiksem kvalitním, že? Takže nač to dále okecávat: výstava Francouzský komiks – Nové směry právě s razancí Bubula, krále Olfů, vykopla „své“ dveře do našeho stále ještě komiksově poněkud zatuchlého dvorku uprostřed Evropy. Chcete se na „ně“ s námi také podívat… ?
Díky Aude Brunel. Díky Nicolasi de Crécymu. Díky jim oběma (těm na které jsem při tomto výčtu „pouhou náhodou“ zapomněl se fakt moc omlouvám – mají být víc vidět :-) – kdyby nebylo jich, nebyla by v Památníku loni Nicolasova výstava. Kdyby nebyla výstava, nebyla by ani výstava letošní. A kdyby lítali holubi do pusy nebyly by potřeba kapesníky – chm, určitě? Ééé… každopádně jsem ale tím vším chtěl říci, že Nicolasova výstava vybudila podstatně větší množství nadšených návštěvníků než většina (pro mě) suchopárného umění v místních prostorách normálně vystavovaného. A toho si všimli i místní akademici. A tak požádali Mot a Aude Brunel (kteří si k ruce vzali Francouzský institut) aby uspořádali výstavu novou. Novou a podstatně větší. A protože výše zmínění jsou známí slušňáci (a slušňačka), tak výzvu splnili podle plánu a na dvěstě procent. Výsledek? Posuďte sami…
Proč právě Památník
Aude Brunel: „Proč by ne? Vždyť vizuálně patří komiks do galerie, literárně zase do Památníku národního písemnictví…“
Zahájení „diskuse s autory“, jak zněl oficiální název, bylo stanoveno na 16 hodinu odpolední středy 12. června Léta Páně 2002. Na vyvýšené pódium „místnosti Boženy Němcové“ (ne, nedělám si z vás… ééé… pozadí) se zatím namačkali zleva-doprava-seznamte-se: Nicolas de Crécy, Pascal Rabaté, paní překladatelka (z francouzštiny, válečné umění kmene Onga Bonga bylo představováno ve vedlejší místnosti), David B. (uprostřed, jak se na největší osobnost v sále, bez všech keců, sluší), druhá (nebo první?) polovina autorské dvojice Dupuy & Berbérian (aha, takže ta druhá), ředitelka Památníku PhDr. Eva Wolfová, ředitel Francouzského institutu (pro kulturu a spolupráci, ne místní french mafie) Jean-Pierre Attal, Aude Brunel a stojmo jako moderátor celého pořadu (nebo tiskovky?) redaktor Týdne Pavel Mandys (jo, ten co s ním byl v televizi i „Velkej šéf“ Calibre V. Dort).
A pak už to začalo. Aude Brunel nás všechny pěkně přivítala a madam Wolfová sdělila důvod, proč se tohle všechno vůbec koná (jak bylo řečeno, nepředvídaný úspěch, zájem turistů… a Bůh žehnej Rychlým šípům, jimiž položené komiksové základy – ale hlavně jméno pana Foglara – zaručily jistou vážnost kterou jsou komiksům u nás donuceni projevovat i akademici (neberte mě zas tak vážně, určitě se mezi nimi i nějaký ten vlk ve stádu najde)).
PhDr. Eva Wolfová: „(U nás) doba komiksu teprve přijde.“
Poté nastoupil messieur Attal (ředitel Institutu), nástupce páně Paillarsův, který otevíral loňského roku de Crécyho. Bohužel. Nejenže totiž proti svému předchůdci o komiksech moc nevěděl, ale zároveň již první větou dokázal, že je nefalšovaným politikem, schopným o ničem blábolit celou čtvrthodinu. Což také činil. Jediná zábavná věc na tomto smutném intermezzu bylo pozorování „poněkud“ apolitických a nekonformních kreslířů, kteří se zjevně s takovýmito lidmi musejí i na jiných podobných akcích potkávat dost často a proti nimž si tedy již každý z nich vyvinul svůj způsob obrany (David B. spal, de Crécy obracel oči v sloup a očividně se nudil).
Pak už naštěstí došlo na samotné otázky, které rozjel Pavel Mandys, k němuž se posléze přidali i někteří další účastníci (včetně naší redakce). Mohli jsme se tak dozvědět, že ve Francii to s uznáním komiksů na nejvyšších (uměleckých) místech není zas o tolik lepší než u nás, že jsou všichni schopni se komiksy uživit, že oni sami se nijak podřadně vůči „oficiálnímu“ „umění“ necítí, že David B. chtěl být původně buď komiksovým kreslířem nebo papežem (stát se papežem je bohužel těžší), že většina z nich nechce být zařazována do škatulek jako „underground“ nebo „nekomerční“ (případě „avantgardní“) komiks a že tato dělení příliš neuznávají (jen si vzpomeňte na Maxe Anderssona)…
Berbérian: „Nerozumím Vašemu rozdělení na mainstream a alternativu – ve Francii vychází alba v tak široké škále a nákladech, že kterékoliv dílo se může kdykoliv stát popíkem a naopak. (Ostatně vzpomeňte si, jaký měl Maus obrovský komerční úspěch.) Důležité není žánrové zařazení k akčnímu, fantasy nebo „autorskému“ komiksu – měřítkem kvality je pro mě pravdivost postav.“
… že de Crécy má trochu potíže se svým připravovaným celovečerním filmem (umělecké rozpory s producenty) a že za svůj temperament, nejbouřlivější kresebný vývin i předčasnou plešatost vděčí testosteronu, že David B. na posledním dílu Padoucnice ještě ani nezačal pracovat (začne až v září a hotov s ním bude příští rok), že ve Francii už žádné komiksové časopisy vlastně nevychází (jedinou výjimkou je humoristický Fluide Glacial)…
Rabaté: „Komiks je spíš poezie.“
Berbérian: „Poezie rozhodně ne. Já bych chtěl kreslit spíš ve stylu „představení na kolečkových bruslích“.“
… že jejich díla jsou nejvíce překládána v Itálii, Španělsku, Portugalsku, Německu a severských zemích a poněkud paradoxně téměř vůbec v Anglii, Kanadě a USA (to je ovšem problém i všech ostatních francouzských komiksů), že výměna informací mezi anglicky a francouzsky mluvícími zeměmi přesto probíhá (i když občas jsou z USA pozváni na nějaký festival, ovšem s tím, že cestu by si měli platit sami); že jejich největšími komiksovými vzory a tím, co je nejvíce ovlivnilo, jsou vepřové koleno, všichni jejich kolegové, kteří s nimi zrovna sedí u tohoto stolu (o trochu méně se obdivují Joannu Sfarovi který měl přijet, ale nakonec se nedostavil) a de Crécy vzdal hold panu Švankmajerovi (v tomto pořadí). (K tomu je ještě nutno připočítat vystoupení Vlastislava Tomana (bývalý šéfredaktor časopisu ABC) který se ovšem na nic neptal a jen se potřeboval pochválit.)
Rabaté: „Informace musí přijít před obrázkem i po něm.“
Bylo šest hodin a v budově přes nádvoří začala vernisáž výstavy samé, kde kromě zmíněných kreslířů „visí“ i Joann Sfar a Philippe Dupuy. Po krátkém úvodním proslovu se „vymetači“ vernisáží vrhli na občerstvení, návštěvníci na prohlížení a ti otrslí na shánění podpisů a dělání rozhovorů (heč, já mám podepsány a pokresleny oba Pany Ovocňáky). Vše se dál zajímavě vyvíjelo, zvláště poté co jsme „hodili“ pokec s pány Schönbergem (skvělý kreslíř, nejlepší Saudkův nástupce), Noskem (největší Saudkův sběratel a osobní archivář), správnými hochy z Aarghu (Keporkak, Kučerovský) a s (neméně správným) Mapem z Comicsu (Comxu). O čem se ale povídalo, vám nemohu říct, neb jsem byl nazván reportérem (fůj!) a na místě jsem slíbil, že se s tím pro příště pokusím něco udělat.Po rozpadu způsobeném nutností našich mimopražských kolegů vrátit se do místa svého trvalého bydliště (ne, adresy po mě nechtějte) jsme se s Hibim připojili k odcházejícím francouzským kreslířům a spolu s nimi zamířili do blízké hospody. Při té příležitosti jsme zjistili, že Berbérian umí dobře anglicky (minimálně líp než já, ale to rozhodně není co říct) a byli přizváni taktéž. Zbytek večera jsme pak strávili příjemným povídáním o všem možném (samozřejmě kecám, hlavně to bylo o BD – tedy komiksech). Střídavě většinou mluvili mí dva jazykově lépe vybavení spolustolovníci, občas se zapojil i Ivan Stable z Motu (za pomoci Aude Brunel nám objasnil, jak je to s vývinem série Světla Amalu – jo, hádáte správně, Gibelin a Wendlingová měli vše promyšleno dopředu) a na závěr se od Nicolase de Crécyho dozvěděli, že se vůbec necítí být komiksovým kreslířem:
„Nejsem komiksový experimentátor. Když se řekne komiks, je to už určité omezení. Pro mě je na jednom okraji literatura, psaní, a na druhém výtvarné umění – mezi tím je prostě jen obrovský prostor pro sebevyjádření. Pro mě je důležitá akce, akce, akce. Nějaká formální analýza přichází, až když je akce završena a dílo hotovo.“
A to už byl konec a pohádky je zvonec… nebo tak nějak. Šlo se domů…
Jo, tak konec!? Ne, ještě ne. Celá akce měla totiž o den později dohru ve druhém patře Krakatitu, kde (jak také jinak) se odehrála podpisovka Davida B. Lépe by ovšem bylo napsat podkreslovačka, protože každému zájemci se dostalo i parádní kresby na předsádku jeho Padoucnice. Těch nakonec David vytvořil nejméně třicet, protože někteří jeho obdivovatelé si donesli všechny tři u nás vyšlé díly (heč, já mám taky obrázek v každé Padoucnici, a každý jiný, heč… PLESK… (mrazivě a božsky majestátně): to je za ten PRVNÍ ze smrtelných hříchů (pýchu – pozn. Hellboye)). Vše bylo zakončeno tradičním obrázkem na strop (informace pro zájemce ke shlédnutí: je hned vedle Pixyho, i když splést se v tomto případě asi nedá). No, a tohle už je opravdový konec. Tak pápá… KONEC.
Berbérian: Jeden kritik o mém posledním albu napsal, že je nudné.“
Mandys: „Chtěl jste ho zabít?“
Berbérian: „Ne.“
Mandys: „Ani v komiksu?“
Berbérian: „Píšu zajímavější příběhy…“
A nebo ne. Vždyť celá výstava v Památníku (více informacích na stránkách Motu (www.motkomiks.cz/vystava.htm) se koná až do 15. září. A za rok, za rok je možná již přislíben další (ale samozřejmě trochu odlišný) ročník…
PS: Nějaké závěrečné shrnutí snad ani není nutné, výstava rozhodně stojí za zhlédnutí (barevný de Crécy, to je mňam, mňam), na tiskovce/debatě bylo alespoň padesát lidí (i když půl napůl s Francouzi, snažte se trochu lidi!) a do Krakatitu vás taky přišlo hafo (patnáct až dvacet, víc než chodí lidí na podpisovky našich scifi a fantasy spisovatelů (kromě Kulhánka)), jinak skvělá organizace a dobrá paní překladatelka… co by jste ještě chtěli? Ne, hodinky s vodotryskem vám nedám… BENG!
..
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
