Obliba těchto výtvorů je založena především právě na nějakém záhadném, tajemném námětu, kolem kterého se pak většina děje točí – ale nikdy není vyřčeno vše. Čtenáři to nebrání mít celkem jasno o principu záhady, ovšem v zásadě netuší, kdo za ní ve skutečnosti stojí, kdo přesně proti komu bojuje, který klaďas nakonec zradí a jestli v tom všem náhodou nemají prsty mimozemšťané. Jediným vodítkem tak zůstává hlavní hrdina, i když často i on…
. Podobné je to také v sérii Arcanes (mimochodem hodně špatně přeložitelné slovo, znamená to něco jako tajemné prostředky nebo léky). Plně se tu projevuje scénáristova původní profese: živil se totiž ve společnostech, vyrábějících hry na hrdiny a tarotové hry. Arcanes jsou také jakési karty, které ovšem dokáží měnit osud. Kdo by takovou věcičku nechtěl, že. Jejich stvořitelem jsou Mistři, vlastníkem klany, které si je rodově přenáší a hýčkají jako hovnivál svoji kuličku. Jenže protivníkem agentů Stargate (samozřejmě, že to je odnož CIA) není Rumburak, nýbrž daleko podlejší, zákeřnější, rafinovanější (a také hezčí) příslušníci tajné organizace spojené se samotným Vatikánem. Je tedy nasnadě, že máme co dělat se samými špičkovými zabijáky, přičemž jedna strana nahrazuje nedostatek početních sil nadpřirozenými dovednostmi a strana druhá naopak absenci ducha kvantitou ve svých řadách.
. Doposud se objevila dvě alba: Le baron fantome (1998) a La dame de Prague (2001). V prvním musí hlavní hrdina Walter zachránit jiného agenta Stargate, havarovaného v mayské džungli. Jediným způsobem je přemoci velesilného a velezáhadného Barona – fantóma.
To druhé je pro nás hodně zajímavé tím, že se jmenuje Pražská dáma a děj se z části v našem hlavním městě odehrává. Objevíme znovu obživlého (i když poněkud upgradovaného) krvežíznivého Golema, potkáme obřího vlkodlaka a nakonec zavítáme i do Sevilly. Nechybí ani automobilová honička ve městě a v horských lesích, útok na námořní loď a především – spousta pěkně prsatých žen (a to některé z nich jsou prosím jeptišky) v obou znepřátelených táborech. A jeden okamžik nám Čechům může připadat nanejvýše humorný: na straně 14 vidíme auto jedoucí přes vylidněný Karlův most – možná něco takového bude v blízké budoucnosti normální. Pak je ale na stejné stránce zarážející naprosto nezměněné letiště v Ruzyni. Škoda takových klišé, autor by si měl podobné věci lépe ověřit.
. Scénáři Jean-Pierre Pécaua (Les Fées noires, Nash, Zentak) je plně podřízena kresba debutanta Rolanda Pignaulta (narozen 1971) a Frederica Campoye (pouze 1. díl). Tzn. – jak v Neopolis bývá zvykem – kompromis mezi francouzským a americkým stylem s důrazem na dynamiku, akční scény, minimum dialogů (tady rozuměj ve francouzských měřítkách – pro Francouze je celá stránka bez bublin zcela šokující) a panely nejrůznějších formátů a rozměrů. Obálky nevynikají, lettering je ruční a coloring, dnes již tradičně, dohlazen v počítači.
Celkově tedy dost málo důvodů proto, abych sérii nějak vychvaloval, přestože ve Francii se čtenářům paradoxně docela líbila. Na druhou stranu je stejně málo pravděpodobné, že pokud se nenajde nějaký další šílenec typu BB Art nebo zásadním způsobem nevzroste prodej komiksů u nás, někdy vyjde česky. Prostě celkem příjemné akční béčko, ovlivněné trochu Bondem, trochu Mission Impossible, které – bez nároku na nějaké hlubší přemýšlení – se příjemně čte a nutí pouze k jediné otázce: jak to bude dál??
