Ona spojka v názvu poukazuje na jistý vztah mezi těmito dvěma fenomény, zároveň ale mezi ně přeci jen klade mezeru – opravdu komiksových děl najdeme v galerii pomálu, vystavena jsou mnohem častěji (nejen výtvarná) díla traktující svým způsobem některou ze složek komiksového vyprávění, či díla komiksy inspirovaná nebo jim blízká – výstava slovy doprovodných materiálů „nabízí umělecká osvobození do komiksových schémat“. Bohužel, na možnostech kurátorů naplnit vytčené téma se - jako na českém komiksu vůbec - podepsaly srpnové povodně: nepoužitelné sklepní prostory galerie omezily rozsah výstavy minimálně o třetinu... Expozice je uspořádána více méně chronologicky, od archaismů praotců domácího komiksu hned po vstupu do galerie po tvorbu současných mladých autorů v zákoutích prvního patra.
Už na prvních krocích čeká jisté rozčarování – šlechtěného komiksáře asi jména jako Ondřej Sekora, Jan Fischer či Gustav Krum sotva překvapí, a návštěvníkům olomouckého Pohádkového světa komiksu některé z exponátů také nebudou neznámé. Ovšem je třeba si uvědomit, že má-li výstava zvolené téma („Český komiks (?) …“) mapovat uceleným způsobem, těžko se bude těmto okruhům vyhýbat… Jistá zkratkovitost a nekomplexnost v úvodním slově kurátorově i doprovodném katalogu poukazují na slabší, jen narychlo doháněný přehled po současné (rozuměj polistopadové) komiksové scéně, a tak těžiště výstavy zůstává zejména v šedesátých letech, období, kdy otevřenější politická atmosféra i umělecký kvas za hranicemi dosahovaly maxima, a kdy se otevřelo pole i pro konfrontaci s vývojem výtvarného umění mimo kalný domácí rybníček, a v letech sedmdesátých, a paradoxně i v desetiletí následujícím, kdy „náznaky svobody mohly být jen v rouchu bláznovském.“
. Celá řada vystavených děl té doby (a ostatně i novějších, díky polistopadové komiksové renesanci) se prozrazuje typicky popartním způsobem práce s ikonami komiksové kultury (který i přes technicky dokonalé vizuální komiksové eposy současnosti ze vztahu komiks-výtvarné umění sotvakdy zmizí); svůj díl inspirace přináší komiks i do hnutí nové figurace (například do díla Jiřího Načeradského se samostatnou souběžnou výstavou), nebo do grafik Oldřicha Kulhánka (mimo jiné rytce stávajících českých bankovek), svou schopností vytvážet nové prostory a vlastní řeč se prolíná i s tvorbou Jiřího a Evy Švankmajerových, a proniká i akademických sfér (viz ukázky z tvorby Jiřího Šalamouna či Michaela Rittsteina, dnes vedoucích ateliéry na pražské AVU).
Expozici, v jejíchž prostorách je přeci jen rozeznatelný poněkud sebestředný duch uměleckého intelektualismu, projasňuje několik až nečekaně odvázaných kousků: komiksové šperky Vladimíra Komňackého či dýmky Pavla Nováka, isolující a transformující jednotlivé prvky komiksové sémantiky (jako jsou bubliny nebo textové „zvuky“) a nabíjející je novou ne-všední estetikou; David a Goliáš – hodiny Aleše Lamra, jejichž barevností prosvítají vzpomínky na žvýkačkové minikomiksy; k dokonale hysterické nečitelnosti dovedený Komiksový deník Přemysla Martince nebo parodisující komiksáže Miroslava Liďáka-Haďáka. Kromě dalších „kousků“, representujících i Saudkovu nekomiksovou tvorbu, zde visí i políčko ze strany 47 Muriel a andělé, . zvětšené na několik metrů čtverečních – o mnoho realističtější měřítko teprve dává vychutnat závratěplnou perspektivu vyprázdněné megalopole, v nedohlednu se ztrácející nižší patra domů i tragickou opuštěnost každého ztemnělého okna – pak se jinak prožívá Murielino zděšení, neboť čtenář jako by jí stál po boku…
Podstatnou součástí výstavy je i doprovodná publikace s textem kurátora Petra Štěpána; ačkoliv vytknout by se dala řada věcí, od gramatické klauniády až po chybějící seznam exponátů, přeci jen přináší téměř osmdesátistránkový „katalog“ za 190,- Kč to nejdůležitější: potřebné kontexty jednotlivých děl v dobovém i autorském zasazení. Přestože některé odkazy a poznámky jsou mírně řečeno „osobité“, důležité je rozkrývání souvislostí a interpretace jednotlivých děl, jejichž svéráz by – proč to neříci, má-li si o komiksu podle této výstavy udělat obrázek i bublinami nepříliš zasažená veřejnost – leckdy hrozila komiksově či výtvarně neerudovaného diváka odradit. (Otázkou zůstává, kolik procent případných znechucených diváků ještě investuje do katalogu…)
Co říci závěrem, než zopakovat slova z úvodu, totiž, že tato výstava je stejně potřebná, jako problematická? Nebo ocitovat paradoxem mírně zavánějící slova ze závěru katalogu – „Fandové komiksu v různých novinách a nakladatelstvích nenechají komiks zahynouti. A k tomu má pomoci i tato výstava.“ – a doufat, že návštěvníci si z ní vyberou to lepší…?
