Stín: „Moc čteš Philipa K. Dicka.“
Kevin Nivek: „Proto jsem ještě naživu.“
Kevin Nivek: „Proto jsem ještě naživu.“
Kevin Nivek má problémy. Nezvládl svou funkci šéfa ochranky amerického prezidenta. Respektive, někdo tomu napomohl. Výsledek? Jirka Křoví junior těžce raněn. Pardon, píše se rok 1997, takže to odnáší Bill. A protože to zrovna nevypadá jako Moničina práce a tudíž nikdo netuší kdo za tím stojí, je to zrovna Nivek kdo má být usmažen jako obětní beránek. Jenže Nivek je tzv. praktický paranoik (to není oficiální psychoanalýza), na knížkách od Dicka určitě spí a tak je mu hned jasný, že jde o obrovské státní spiknutí mající zakamuflovat něco ještě většího. . Jenže místo jednoho nonstop místa v blázinci mu jeho nadřízení nabídnou jen neprozřetelný vyhazov z práce. Chyba! Nivek sice své bouchačce neříká Gladys, ale dlouhé kabáty má taky v oblibě. Jenom možná není až zase takový psychopat. Zvlášť když se to všude hemží tajnými vládními agenty, vyslanci podivných organizací a vše má pravděpodobně něco společného i s bytostmi hodícími se akorát tak do pěkné noční můry. Kevin možná fakt není blázen. A tak se dá do kolportu se zabijačkou beze jména (říkejme jí Stín, James Stín) z organizace beze jména (říkejme jí Bezejmenná, ať žije královna; ne to kecám, hahaha) a vyrazí… to celé prošetřit (jak taky jinak). A co dál…? Co myslíte?
Scénáristovi téhle záležitosti Éricovi Corbeyranovi (Les Griffes du Marais) se podařilo vytvořit typického zástupce kvalitního francouzského thrilleru se všemi jeho rozpoznávacími znaky: mlžení, zaplétání zápletek do nerozpletitelna, jen velmi pozvolné odhalování souvislostí a řetězení do nekonečné šňůry alb. Pozor to nejsou negativa, jen musíte přistoupit na pravidla téhle hry. Hry starší než většina z vás. Znáte přece XIII. (van Hamme, Vance)? Tak přesně takhle to je. Berte nebo nechte bejt. Pokud to berete, tak vězte toto.
Francouzi ví, jak to funguje. Přesto, že vám vždy odhalí jen zlomek reality, jen malou část té složité sítě intrik a komplotů, tak jim to čtenáři spolknou. Tajemství úspěchu? Dávkování. Jednoduše to umí p(r)odat. Umně kloubí příběh a nabalují záhadu na záhadu. Každá odpověď v jejich podání vyprodukuje několik otázek. To sice hrozí nudou a přílišnou složitostí, jenže oni s tím mají své zkušenosti, svou tradici. A tak surfují přesně na té tenké hranici mezi našponovaným zájmem a místem v odpadkáči. A čeho tím chtějí dosáhnout? Jednoduše; když jim to vyjde, tak vás dokážou napnout tak jako málokterým jiným způsobem (roznožku mezi dvěma jedoucími traktory nepočítám). A Corbeyranovi to vyšlo. Napínání může začít.
Předem ovšem všechny průzkumníky musím varovat, že je přitom nutné hrát podle pravidel nastavených na úplně jinou zemi. Jde o to, jestli sežerete . dávkování 46 stran za xy měsíců (další díl u nás konkrétně vyjde 12. června), jde o to jestli jste zvyklí se nechat takhle napínat (pro Francouze třeba neznamená rok mezi dvěma díly žádnou dobu). První díl, Volání půlnoci, vás tak akorát stihne uvést do děje a díl druhý, Nástrahy, je zase typickým mezidílem (pokud se v takovéhle sérii vůbec o mezidílech dá hovořit), kde se jen poněkud pročišťují pozice a hlavní hrdinové se konečně scházejí. Alespoň, že tu ale není laciné odhalování všech tajemství hned v prvním dílu jak jsme již u některých „nových“ BBart sérií (IRS) mohli vidět. Každopádně, ve Francii už Strygám vyšlo alb šest plus další dvě podsérie a to rozhodně nebude všechno (sedmý díl se chystá na květen). Vítejte v Evropě.
A ještě jinak. Tahle série je z žánru vážně konstruovaných thrillerů. Vše v ní je tak jednoznačně podrobeno realitě. Boje (ani hlavní hrdina nemusí napoprvé – napotřetí – vždy trefit), vyšetřování, zbraně, technika i souboje tváří v tvář (reálné údery a chvaty; nikdo tu nevydrží víc než jednu ránu malíkovou hranou do krku). Tajné služby se skutečně s nikým nemazlí a „výslechové“ místnosti nepřežijete dýl než pár hodin. Moc je korumpována a smrt může potkat každého. Když se bojuje, tak nikdo nemluví; hlášky neexistují (v reálu na ně přece taky není čas). A o tomhle to celé je, nadpřirozeno (tj. Strygy) se tu zatím skoro ani nemihnou, jsou jen takovým drobným oživením. Nenechte se zmýlit, tohle je skutečný reálný thriller pro všechny milovníky přísně koncipovaných děl tohoto druhu. Souboje tu jsou nehezké a krátké a na prvním místě je vždy taktika a dobře promyšlená dlouhodobá strategie. Žádné ironické hlášky a vychytané vulgarismy. Žádné nadlidsky efektní souboje nabušených svalovců s hubou plnou zábavných keců. Žádné gejzíry úchylných či neotřelých fantaskních nápadů. Jen realita.
Francouzi ví, jak to funguje. Přesto, že vám vždy odhalí jen zlomek reality, jen malou část té složité sítě intrik a komplotů, tak jim to čtenáři spolknou. Tajemství úspěchu? Dávkování. Jednoduše to umí p(r)odat. Umně kloubí příběh a nabalují záhadu na záhadu. Každá odpověď v jejich podání vyprodukuje několik otázek. To sice hrozí nudou a přílišnou složitostí, jenže oni s tím mají své zkušenosti, svou tradici. A tak surfují přesně na té tenké hranici mezi našponovaným zájmem a místem v odpadkáči. A čeho tím chtějí dosáhnout? Jednoduše; když jim to vyjde, tak vás dokážou napnout tak jako málokterým jiným způsobem (roznožku mezi dvěma jedoucími traktory nepočítám). A Corbeyranovi to vyšlo. Napínání může začít.
Předem ovšem všechny průzkumníky musím varovat, že je přitom nutné hrát podle pravidel nastavených na úplně jinou zemi. Jde o to, jestli sežerete . dávkování 46 stran za xy měsíců (další díl u nás konkrétně vyjde 12. června), jde o to jestli jste zvyklí se nechat takhle napínat (pro Francouze třeba neznamená rok mezi dvěma díly žádnou dobu). První díl, Volání půlnoci, vás tak akorát stihne uvést do děje a díl druhý, Nástrahy, je zase typickým mezidílem (pokud se v takovéhle sérii vůbec o mezidílech dá hovořit), kde se jen poněkud pročišťují pozice a hlavní hrdinové se konečně scházejí. Alespoň, že tu ale není laciné odhalování všech tajemství hned v prvním dílu jak jsme již u některých „nových“ BBart sérií (IRS) mohli vidět. Každopádně, ve Francii už Strygám vyšlo alb šest plus další dvě podsérie a to rozhodně nebude všechno (sedmý díl se chystá na květen). Vítejte v Evropě.
A ještě jinak. Tahle série je z žánru vážně konstruovaných thrillerů. Vše v ní je tak jednoznačně podrobeno realitě. Boje (ani hlavní hrdina nemusí napoprvé – napotřetí – vždy trefit), vyšetřování, zbraně, technika i souboje tváří v tvář (reálné údery a chvaty; nikdo tu nevydrží víc než jednu ránu malíkovou hranou do krku). Tajné služby se skutečně s nikým nemazlí a „výslechové“ místnosti nepřežijete dýl než pár hodin. Moc je korumpována a smrt může potkat každého. Když se bojuje, tak nikdo nemluví; hlášky neexistují (v reálu na ně přece taky není čas). A o tomhle to celé je, nadpřirozeno (tj. Strygy) se tu zatím skoro ani nemihnou, jsou jen takovým drobným oživením. Nenechte se zmýlit, tohle je skutečný reálný thriller pro všechny milovníky přísně koncipovaných děl tohoto druhu. Souboje tu jsou nehezké a krátké a na prvním místě je vždy taktika a dobře promyšlená dlouhodobá strategie. Žádné ironické hlášky a vychytané vulgarismy. Žádné nadlidsky efektní souboje nabušených svalovců s hubou plnou zábavných keců. Žádné gejzíry úchylných či neotřelých fantaskních nápadů. Jen realita.
Tomu odpovídá i kresba Richarda Guerineaua (L’ As de Pique) plovoucí v jednom ze základních subproudů evropského mainstreamu. Střízlivá, přesná a jasná linka a díky Bohu i ještě tradiční koloring Isabelle Merlet (Wendigo) velmi vhodně doplňující kresbu do přirozeného (či jak jinak, reálného) celku. . Sebevětší akce je pak natěsnána do několika malých políček ekonomicky využívajících všechno místo na stránce. Příběh je složitý a nacpat ho na standardních 46 stran není žádná legrace. Musí se šetřit. Vše je však srozumitelné a díky nepřítomnosti zbytečných keců se akční scény „čtou“ rychle. Scénář tak sice má nadvládu, ale kresba je přesto jeho rovnocenným partnerem.
Technické zpracování je standardní: pevné desky, kvalitní papír a tisk a díky hranatým bublinám tentokrát i lettering co neurazí. Překlad pěkný, až na takřka nesrozumitelnou předsádku druhého dílu (snad dáno originálem). Poněkud vlažný přístup BB Artu k těmto evropským sériím se však bohužel podepsal u druhého dílu, kde se nejen tiskárně podařilo zaprasit stránky části výtisků lepidlem (takže jsem nad tím svým strávil plodnou čtvrthodinku s žiletkou v ruce), ale hlavně zdublovat, roztrhat a posunout lettering v několika bublinách; vypadá to minimálně hnusně a někde až nečitelně. Doufejme, že vzhledem k tomu, že jde o poslední BB Artem vydané album, není to nějaké znamení do budoucna, např. následek snahy stíhat velkoryse zveřejněné oficiální termíny vydání. Každého zarytého jazykového puristu pak nejspíš nakopne i zjištění, že v staré dobré české tradici se nejen změnil název celé série (původně Volání či Zpěv Stryg), ale i první díl se v originále ohání podstatně prozaičtějším Ombres = Stíny.
A závěrem? Pokud jste příznivci reálných thrillerů, detektivek a příběhů a jste ochotni skousnout něco iracionálna pro ozvláštnění, tak je pro vás tahle série konstruována. Těm co potřebují větší kusy fantasie či strhující souboje nebo postavy větší než život doporučit nelze. Alespoň zatím. Uvidíme totiž, v co se nám to všechno v dalších dílech vyvine (jisté náznaky zvyšování podílu nadpřirozena, Stryg, tu jsou). Ale o tom až zase příště. Tak praví zákon Evropy.
www.stryges.com – oficiální stránky téhle série, kde můžete nejsnáze načerpat všechny potřebné informace (ve francouzštině)
