KVALITA SE POZNÁ (aneb zase Frantík u prkna)
. Série Colby má jednu velkou, skutečně významnou výhodu oproti jiným dílům směřovaným na mladšího čtenáře - Michel Blanc-Dumont. Kreslíř se opět drží svého osobitého stylu ne nepodobnému Rychlým šípům.
O barvy se starala Claudine Blanc-Dumont (že by protekce?) a odvádí svou práci znamenitě, neboť dílo neztrácí zašlý šarm a historizující grácii. Jedině bych snad Claudine poslal malou výtku ohledně krve. V prvním díle jsme se jí nedočkali, v druhém tryská víc než vydatně (tedy vzhledem k nekonfliktnímu tématu komiksu). Problém však je v tom, že krev je zde HNĚDÁ. Dobrá, občas snad z člověka po průstřelu trupu nějaká ta hnědá věc vyjde, ale neříkejte mi, že střeva vedou například i skrz paže nebo stehna, ze kterých postavám v Colbym 2 hnědá břečka nestydatě gejzíruje jako o závod! Tím však kritika veskrze kvalitní - rozuměj k foglarovsky dobrodružným naivitám vhodné - kresby končí.
GREG (aneb Greg)
Opravdu nechápu, co se tento "scénárista" snaží světu vysvětlit tím, že se urputně a vytrvale pokouší svými jednoduchými až primitivními příběhy prorazit.
. Stejně jako byl díl první zarážející svou jednoduchostí, díl druhý je zarážející přílišnou překombinovaností, která je ale naprosto zbytečná a naopak spíše škodí. Jakmile si také autor uvědomil, že příběh se moc motá dohromady, nechal na scénu přifrčet auto s několika chlápky porůznu ozbrojenými Tommy Guny a Colty 1911, jimiž následně nechává klíčovou postavu zastřelit, aby příběh náhodou nezískal přehlednost nebo snad nějakou atmosféru.
Charaktery postav jsou více než suché, bez elánu či nějakých rysů chování; sem tam hodí nějakou věcnou hlášku, občas dokonale trapný vtípek či poznámku, ale to je tak všechno. Ano, v Colbym 2 se umírá, ale umírají postavy, které se objeví maximálně na dvou stranách; ostatní, počínaje samotným Colbym a dvojicí jeho poskoků bez bázně a hany, by měli následovat. Alespoň by se čtenář nenudil.
Greg opět, jak má ve zvyku, kličkuje opatrně mezi dobrými nápady, závratnou rychlostí si to šine serpentinami geniality a drží se přísně svodidel, aby náhodou nenarazil na něco, co by se čtenáři mohlo zalíbit a co by mu dalo důvod otočit na další stranu.
Greg opět, jak má ve zvyku, kličkuje opatrně mezi dobrými nápady, závratnou rychlostí si to šine serpentinami geniality a drží se přísně svodidel, aby náhodou nenarazil na něco, co by se čtenáři mohlo zalíbit a co by mu dalo důvod otočit na další stranu.
Scénárista sice příjemně kombinuje s naivním příběhem alespoň zajímavé dobové reálie, občas se mu nějaký ten dvouokýnkový dialog povede, ale kromě těch zhruba čtyř příjemně čtivých stran je celý komiks tak neuvěřitelně nezáživný, že nezbývá nic jiného než všechny starší třinácti let varovat.
BB ART (aneb občas by se vyplatilo přečíst si reakce recenzních serverů)
. Lettering, zhouba BB Artu, se nám lehce vyšvihl zhruba o příčku výše. Texty už nepoletují okénky jako slepcův výstřel z brokovnice, a tak je vidět alespoň nějaká snaha. Přesto se lettering dá stěží nazvat dostačujícím.
Album ale postihl další nešvar vydavatelství, totiž překlad. Malý příklad:
"Co je to za rámus! Co se děje, drahý Willy? Nechutnalo Ti snad to chilli?"
"Ale jo, tatíku, chutnalo. Jsem… jsem jen trochu nervózní, nic víc. Humor Colbyho s taxim takhle působí na mě vždycky…"
Toto je prosím doslovná citace z první stránky! Sice podobných překlepů a chyb překladu není moc, ale na topornosti překladu nic nemění.
SHRNUTÍ (aneb ruce pryč)
Zříkám se nyní práva na recenzi třetího dílu Colbyho, protože by se o mě již nejspíše pokoušel infarkt. Už dvakrát jsem skřípal zuby a přemáhal se, a nehodlám se zlákat nadějí, že se mistr Greg poučí ze svých chyb… přesto má Colby stále svoje kouzlo. Je to ale magie silná právě natolik, aby svou mocí přitáhla maximálně třináctiletého čtenáře, silného amerikanistu, jenž bude s radostí číst o veteránech z Pacifiku, kterak nadšeně křičí "Jupííí" a řeší jednu zapeklitou situaci za druhou. Naštěstí u nás Colby svým druhým dílem končí. Vivat!
