Nebeská, pekelná i pozemská Hekaté, bohyně křižovatek, královno čarodějek, gorgonooká, děsivá a temná, která žízní po krvi a je postrachem smrtelníků, Gorgo, Mormo, měsíci tisíce podob…
běžný text
. Hellboyovská bibliografie není příliš rozsáhlá. Ale ať už na tento fakt nahlížíte jakkoliv, skutečností zůstává, že nyní u nás vychází druhý z pouhých tří jeho delších příběhů. Před rokem Sémě zkázy, teď Probuzení ďábla (zbývá Conqueror Worm). Všechny jeho další comicsy jsou buď krátké povídky a nebo nedosahují délky větší než dvou sešitů. Čím větší rozsah, tím ale víc stoupá potřeba nosného příběhu a právě Probuzení je z tohoto pohledu pojato dosti tradičně.
. Jako každá správná pnostava má Hellboy, kromě monster "na jedno použití", ještě svoje klasické, stále se vracející, nepřátele. S nimi jsme se ostatně mohli setkat už v minulém booku: pod ochrannými křídly (ne)lidského mága Rasputina "pracující" menší skvadra jeho nacistických okultních přisluhovačů. A třebaže to s Rasputinem minule vypadalo dost bledě (mírně řečeno), do děje se nám nakvartýruje i tentokrát. Holt parchantů se jeden dost těžko zbavuje. Jak již řečeno, tradiční schéma - ostatně ani plány zloduchů nejsou o nic avantgardnější: ovládnutí vesmíru a kobližky ke každé kávě. Tímto se tedy od toho, co máme z dobrodružného žánru zažito, Mike Mignola moc neodklonil. Naštěstí pro vás, a jak už ti zkušenější jistě dávno odhadli, Hellboy nikdy na zápletkách stavěný nebyl. Příběh byl vždy jen záminkou k umnému kloubení Mignolových vlastních nápadů, útržků světových mytologií a pohádek, nezaměnitelné atmosféry nadpřirozeného, paranormálního světa skrytého za tím naším; světa, plného masivních soubojových scén, přehnaně absurdních monster . a lakonického, všedního tvrďáctví hlavního hrdiny (jakožto paradoxně mnohdy jediného obyčejného "člověka" v ději). A tohle všechno zde najdete i tentokrát. A dokonce víc, než byste mysleli.
Probuzení ďábla ve mně totiž evokuje vzpomínku na to, co u předcházejícího booku řekl jeden můj přítel: "Je tam spousta nápadů, mytologií a postav, nad nimiž by se člověk rád pozastavil a zapřemýšlel. Jenže ta jeho kresba člověka naopak nutí k pádivému, překotnému běhu z obrázku do obrázku. A tyhle dva protiklady se tu stále střetávají." Nuže, pokud tohle alespoň částečně platilo u Sémě zkázy, tak zde na dvě stě procent. Což ovšem neříkám, že je špatně.
Před čtenářem se tu totiž rozprostírají úplné hody - jak kresebné, tak příběhové. Do omezeného prostoru 119 stránek Mignola nacpal velké množství roztodivných postav, potvor, monster a magických předmětů ze všech možných světových mytologií; doplnil je několika příběhovými odbočkami a různými vyprávěcími liniemi a vše pak několikanásobně zahustil kresbou, která vás příběhem žene, až se z vám zdá, že je tu ingrediencí mnohem víc než ve skutečnosti.
Na jedné straně lze oprávněně poukazovat na klasickou zápletku i přístup (málokdo asi čeká, že to tady Rasputin definitivně odskáče a už se s ním nikdy nepotkáme), možná až přehnanou mytologickou překombinovanost a spoustu nápadů a dějových linek, vzbuzujících dojem teprve dodatečného naroubování na příběhovou kostru - linek mnohdy náhle uťatých a nedořečených. Jako by Mignola plánoval podstatně delší příběh, ale najednou ho byl nucen ukončit a všechny nahozené nápady rychle utnout. Ostatně i konec hlavní zápletky je na první dojem poněkud umírněný, vzhledem k vpravdě kosmickým rozměrům střetu, v jakém se celý boj do té doby vedl.
. Z druhé strany je ovšem takovýto přístup oprávněný. Hellboyovské příběhy jsou totiž takové. Pod čtenářsky příznivým hávem moderně pojatých bitek se ukrývá prastarý přístup ke světu: pohled na něj jako na arénu, v níž probíhá ustavičné měření sil dobra a zla; svět trochu podobný lovecraftovskému, svět, za jehož všedními hranicemi se ukrývají temné síly tak nepředstavitelně mocné, že je pro ně lidstvo jenom malým mraveništěm v dráze jejich okovaných bagančat. A copak takové síly lze nějak definitivně zničit? Jistěže ne; lze je jen úsilím obyčejných, třebaže "vědoucích", smrtelníků držet v bezpečné vzdálenosti. Proto je takovýto střet věčný. Proto se zde nikdy nelze dobrat definitivního vítězství, pouze dílčích vyhraných bitev, dílčích odkladů. Proto ani hellboyovské příběhy nemohou být jiné. Vždy tu budou nová měření sil a vracející se protivníci. A této mnohovrstevnatosti a neukončenosti pak odpovídá i množství naznačených zápletek, nápadů a dějem se mihnuvších bytostí. Vždyť jak jinak lépe upozornit na jejich věčnost a jistotu budoucích setkání? Ostatně při Mignolově kresbě ani nelze čekat, že by jim zde mohlo být poskytnuto dostatek stránek. To protože se "čte" tak rychle.
. Kresba se skutečně nemění, jak ostatně vidno i z ukázek - je pořád stejně skvělá, výpravná a esteticky vybroušená. Pouze proti předchozímu booku došlo k výměně koloristy: barevnost sice zůstala charakteristicky plochá, ale posunula se do barevně uměřenější a temnější formy, jak ji známe z pozdějších prací. Nejcharakterističtější pro ni zůstala zde již propíraná schopnost vtáhnout do příběhu. Má totiž tu paradoxní moc vyvolávat maximum emocí a silně tím zapůsobit, a zároveň přitom být čtenářsky velmi vstřícná. Její záměrná "jednoduchost" umožňuje letět po ní očima v maximálním tempu, a nejen to, ona vás k tomu přímo nutí. Díky tomu má vyprávění obrovský spád a celý book zhltnete, ani nevíte jak, a že snad některé linie nebyly pořádně ukončeny, si uvědomíte až valnou chvilku potom. To je tím paradoxním důvodem, že ač by si čtenář pro "nedodělanost" a přehlcení všemožnými nápady a útržky příběhu měl správně stěžovat, tak to neudělá. Alespoň ne hned. Jednoduše protože si to nejdřív ani neuvědomí. Navíc vás tím autor nutí k opakovanému čtení, při nichž si teprve můžete pořádně a do detailů vychutnat grafiku nebo zapřemýšlet nad vystupujícími postavami. Proč to nechápat jako plus?
Tudíž nakonec je to zase na vás. Buď můžete zde vyjmenované "formální" nedostatky - tradičnost, jistou neukončenost a přílišnou pádivost a rozprostřenost příběhu - brát za příliš podstatné vady a knihu tak minout. A nebo máte druhou možnost: nechat se strhnout dravostí a rychlostí vyprávění, množstvím nápadů, odboček a mytologií vyvedených v neuvěřitelné kresbě jednoho z několika opravdu nejoriginálnějších comicsových výtvarníků současnosti. Hellboy je hlavně estetickou záležitostí a to jak po stránce výtvarné, tak po dějové. Je zosobněná emoce. Emoce k zakoupení. Vyberte si.
. PS: Jen tak na okraj se ještě zmíním o technické stránce českého vydání. Proč na okraj? U Comics Centra, tohoto (nejen) ideologického nástupce Calibre, je totiž o této části už dnes skoro zbytečné mluvit. Vše je totiž zcela na výši. Překlad prověřeným Janem Kantůrkem, tisk kvalitní (podklady opět po náročné rekonstrukci), papír tlustý, lettering profesionální a i korektury tentokrát provedeny na sto procent. K tomu předmluva od Alana Moora, galerie, tvrdé desky s přebalem a pro sběratele ještě další speciální verze v kůži (bohužel/dík ne Hellboyově). Zbývá jen doufat, že vazba tentokrát vydrží a proti předchozímu booku nebude mít tendenci se rozpadat. Amen.
