. Pravou a levou komoru mu tvoří sehraná dvojice Tomášů Prokůpek a Kučerovský, a i když je tep jejich srdce extrémně pomalý (však od třetího Aargh!u uplynul téměř rok), vynahrazuje to silou bublin, vytepávaných do našeho krevního oběhu - čekání stálo za to. Na obálce se kromě Octobriany Miroslava Schönberga skví přední jména domácí scény, a mnohá další, známá i neznámá zahraniční, vyskakují z obsahu, ve kterém se zebrovitě střídá opět trochu nabobtnalý počet položek kreslených i psaných.
Na složení samotných comicsů - povětšinou kratšího rozsahu, o to ale většího počtu - se podepsaly neposedné cesty aarghonautů po událostech comicsové Evropy, stejně jako jejich vkus, směřující s každým číslem k větší zálibě v experimentu, humoru na hranici sarkasmu a syrovosti takřka existenciální. K dílům toho prvního druhu rozhodně patří novotina Vladimíra Tučapského Zhasněte lampiony, v níž skrze pátrání po inspiraci prosvítá tak nekonečně rozestřená škála comicsových technik (koncentrovaná i v jeho předchozích dílech), poněkud nečekaně Prokůpkovi Klacek a Fracek, další z jejichž klukovin se obrazově (a tedy i dějově) vlastně zcela přesouvá do bublin, a s trochou nadsázky i Čarovná moc umění . Jurije Žigunova, kde na příkladě Hitlerova proslovu sledujeme údernost a zkratkovitost comicsové symboliky, a kde Führerova slova duní v uších, byť papír zarytě mlčí … (Žigunovi, u nás známému coby autor bbartovského špionážního thrilleru Alpha, a jeho comicsovým pobratimům v soudobém a nedávném Rusku je věnován i samostatný text guru ruského comicsu, "seriózního teoretika s pleškou" Michaila Zaslavského.)
.
Do druhé oblasti spadají stripy záhadně neléčivého Doktora Pundora, společného to díla dvou slovenských grafiků Martina Šútovce a Juraje Balogha, zněrvóznělý a rozechvělý . Sitcom Jirky Gruse s prvotřídně prokreslenými emocemi a anatomií (lidskou i robotickou) a nemravně lacinou pointou, Poslední komando Jana Patrika Krásného, v němž sice dokáže vykonstruovat napjaté dusno akčního filmu i syrovou atmosféru postapokalyptické Prahy, kde ale zároveň dokazuje, že právě jemu anatomie nikdy moc nešla a za ta léta se to moc nezměnilo, i pistolnická Podivná zakázka Dana Černého, která místo Divokého Západu zavání spíše Divokým Severem; dále Ružovkasté mäso jednoho z nejplodnějších slovenských současných kreslířů, motora komeťáckého sourozence Bublinek Fero Mráze (o tom, proč vesmírná plavidla vypadají vesměs jako konzervy a zdali je návrat domů opravdu takovou lahůdkou), a svým způsobem i Lenochod z Deurne, v němž Belgičan Mark Horemans milým a celkem otevřeným stylem popisuje (svou?) tvorbu comicsu - a jen se ptám, čím kromě rozkošné kresby oba Tomáše ještě upoutal :-)
. Třetí, stěží veselou, o to však působivější kategorii pak otevírá letošní černobílý premiant z Lodže Milos Mazal a jeho Mesiáš, o tak bolestně a nekonečně zmarněné naději na nový ráj, a pokračuje v ní polský undergroundový nápadotrysk Marek Turek (jehož jméno pozvedl především cyklus Fastnachtspiel, z něhož se dá na webu - pochopitelně většinou v polštině - najít řada ukázek) a jeho Zpěvouni, jejichž příběh sevřený hroutivě nakloněnými domy a neod(v)olatelně svázaný rajskou hudbou zasahuje do až do srdce bezostyšně cynickou pointou; novodobým, "městským" zpracováním pohádky o žabím princi s nic nezakrývajícím názvem Osamělost se do této kategorie zařadily i finská animátorka, kreslířka a spoluvydavatelka zinu Vakuum Maria Björklund a scénáristka Katja Moilanen, dále Igor Baranko, příběhem Když se nikdo nedívá o věčném volání a věčné hluchotě, brněnská comicsová naděje Ján Lastomírsky a jeho Boty o následcích lidskou pýchou zneužitého kouzelného daru, a v neposlední řadě i Branko Jelinek, jehož epizoda V parku volně navazuje na Motem plánovanou sérii s Oskarem Edem - tvář a mysl záměrně anonymní nás provádí situacemi, představami a obrazy, plnými zoufalství a nenávisti vpravdě existenciální.
. Mohutnou sestavu pak završuje skvostný triumvirát Lovec polských hvězd Tomasze Kołodziejczaka a Przemysława Truścińského, který boj o lidskou duši halí do sci-fi hávu a kresby byť ostře hranaté, tak slynoucí až secesní zdobností, staronově přeložený a zcela nově oletterovaný Saudkův Future's End, kde ve střetu dvou časů nepřekvapivě vítězí ten anachronický, a Octobriana - zrození legendy, jejíž scénář sice poněkud zavání zdáním pouhé ilustrace k předcházejícímu textu z pera Milana Krejčího, který ale zato hustou a temnou šrafurou Karla Jerieho skvěle dotváří atmosféru pro Čechy tolik drastického konce sedmdesátých let, od nichž se Octobrianina dobrodružství odvíjejí…
Z domácích autorů je třeba ještě doplnit jednostránkový kraťas Pavla Čecha o příliš hlubokém potápění a Jiřího Zimčíka, jehož scífko V objetí megaly zapadá i s hrdiny do jím pomalu budovaného světa v Sektoru XY-C.
Nutno říci, že téměř bez výjimky se jedná o vytříbeně laskominné comicsy, pro domácí scénu mnohdy téměř "progresivní" svým zpracováním, a svou náplní potvrzující původní undergroundové kořeny Aargh!u (i přes jeho stávající výpravné zpracování, pro zin ne zrovna typické).
.
. Octobriana jako tahounka čísla zdobí nejen titulní stránku, ale i vnitřní strany obálky, které přinášejí galerii jejích přebalů i volné inspirace současných autorů. Co se grafiky vůbec týče, dopracoval se Tomáš Kučerovský postupně k vzdušnému, ale sevřenému, skoro až funkcionalisticky strohému layoutu, jehož čistota a precisa se ale bude dál jen obtížně vyvíjet či měnit. Příjemný nápad propojení doprovodných obrázků a odkazů v textu vodícími linkami poněkud kazí nevyřešené stránkování - avantgardně nesmyslné vynechání paginace na sudých stránkách i tu do comicsu zasahující, tu vypuštěné na stránkách lichých… Ke cti (šéf)redaktorů je třeba přičíst zpravidla ruční lettering, který zejména Prokůpkova architektonicky vykreslená ruka zvládá na výbornou…
Jedinou záhadou pro mě tak natrvalo zůstává, jak dokázali aarghonauti tohoto stošestnáctistránkového bumbrlíka nakrmit křídovým papírem za koncovou cenu 120,- Kč…
