. Řeč je o dnes již nepříliš známém spisovateli Josephu-Henri Boexovi starším (1854-1940), který vstoupil do literatury pod pseudonymem J. H. Rosny. Vybral si ho podle pařížského předměstí Rosny-sous-Bois a pro frankofonní science-fiction znamenal totéž, co H.G. Wells pro písemnictví anglické. Svrhl totiž z piedestalu Julese Verna a vyplnil přechodné období k modernější verzi žánru, osvobozené od technicistního pojetí. Navíc jako odvážný mladý muž na létající hrazdě překonával hranici mezi subžánrem vědeckofantastické a tzv. vysoké literatury.
Jenom pro přehled: bestsellerem byl hned jeho první fantastický příběh Xipehuzové (1887, česky 1994), v němž se pralidé (podobně jako Gron-c-chové) úspěšně střetnou s mimozemskou formou života, novátorsky zcela neantropomorfní. V románech Jiný svět (1895) a Kataklysma (1896) lidé narazí na ještě podivnější tvory. Roku 1910 vychází Smrt Země, v níž naše planeta vysychá a lidi nahradí přizpůsobivější Feromagnetálové. Jak již bylo řečeno, Rosny zabrousil i do vampýrologie (román Mladá upírka z roku 1920), v němž fenomén vysvětlil jako genetickou mutaci člověka. Jen tak nádavkem vyprodukoval řadu společenských a realistických románů, blízkých Emile Zolovi.
Výbušná směs dekadence a naturalismu
Nás však zajímá zejména to, že položil základy žánru prehistorického románu, a to hned napětkrát: v dílech Varime (1892), Ejrima (1893), světově proslulém Boji o oheň (1909, česky 1921), Velké kočce (1918) a Helgvorovi od Modré řeky (1930).
Na vzniku ojedinělého typu literatury se podepsal dobový boom "předadamovské" neboli pravěké archeologie, kombinovaný s filosofickým naturalismem a dekadencí období fin de siécle. Rozjezd nebyl zprvu žádná sláva - od 60. let 19. století vznikají druhořadé romány s názvy Příběhy obřích kostí či Muž z doby před pěti tisíci lety. I Verne v Cestě do středu země nechal vědce zahlédnout z dálky pralida, tam se mu ovšem zasekla fantazie.
Teprve Rosny dokázal jít dál a nenabízet tupé převyprávění vědeckých novinek. Nabídl například vlastní časovou stratifikaci pravěku na éru Velkého medvěda, Mamuta, Prajelena a Zubra. Směle ignoroval dobové představy o nezbytnosti potopy, ovšem současně dal hlavnímu hrdinovi jméno Naoh, což je zkomolenina anglické verze biblického Noema - Noaha.
Pralidé v jeho pojetí jsou vnímáni jako předkřesťanský a vlastně i předracionální ideál životaschopnosti lidského rodu, který spisovateli poskytl prostor k jinak nemyslitelnému fabulování - když je například jeden z hrdinů Boje o oheň zajat cizím kmenem, musí povinně sexuálně uspokojit všechny ženy nepřátel.
.
Boj o oheň mezi bublinami
Komiksovou premiéru si Rosny odbyl až posmrtně - v roce 1951 k jeho nejslavnějšímu dílu Boj o oheň sáhl francouzský komiksový klasik Pellos (vlastním jménem René Pellarin, 1900-1998). O 20 let později překreslil závěrečnou epizodu románové ságy Kubánec R. A. Cruz, třináctidílné torzo jehož komiksu převzala v roce 1973 Sedmička pionýrů. (A aby byla kulatá chronologie úplná, o dalších deset let později sáhl po stejné tématice režisér Jean-Jacques Annaud, který do filmové role Naoha obsadil Everetta McGilla).
. Rosnyho ctí, že dokázal dramatickou křivku spojit s uvěřitelným obrazem prehistorického člověka. Kolektivním hrdinou epopeje je kmen Ulhamrů, který je někdy okolo roku 80 000 př. n. l. napaden silnější tlupou a na útěku přijde o oheň, který neumí rozdělat. Zápletka je nasnadě - Naoh a jeho přátelé Nam a Gau vyrazí ze studeného severu až někam do Afriky, aby oheň nalezli. Řada peripetií je velmi svěží - když je hladový šavlozubý tygr uvězní na stromě, Ulhamrové sní všechno listí ze stromu, na němž se zachránili. To ale ještě není nic proti střetnutí s kanibaly, kdy dojde ke krutému boji muže proti muži.
Právě lidožroutům však náš trojlístek ukradne oheň a osvobodí Gamlu, znalou mnoha novinek. Naučí primitivnější Ulhamry smíchu, souloži v misionářské pozici a především umění rozdělávat oheň. Naoh ale pomalu zjišťuje, že od ní chce ještě něco navíc, to jest trvalou přítomnost, čímž pokládá základy manželství.
. Cruzův "sedmičkový" výtečně nakreslený komiks zpracovává závěrečnou epizodu románu, kdy Naoh podstoupí kvůli uzdravení Gamly ještě jednu anabázi do kraje velkých opic, kde roste léčivé "červené ovoce". Pojetí je natolik realistické, že se čtenář ani neptá, jak mohou být Ulhamrové nadáni přátelstvím s mamuty a jak Naoh s Namem dokázali přežít první kolo střetnutí s maxiopy. Zatajila jim to ostatně i redakce Sedmičky, která z původně čtrnáctidílného seriálu vyřadila sedmé a podle všeho nejbrutálnější pokračování. I zmrzačený příběh nicméně obstál a po dramatu vtipně vyvrcholil "rahanovským" schématem objevu či vynálezu - Ulhamrové byli čistotní kluci a když zakopali odpad ze zázračných plodin, přivedlo je to na tajemství pěstování plodin.
Pravda, didaktismus vynálezů je tradiční Achillovou patou pravěkých románů. Rosnyho i Cruzovou zásluhou však čtenář mohl na chvíli vstoupit do pravěkých stop a v mezích možného se přiblížit časům, kdy byl svět "spatřen jako poprvé".
