. Garfield, nenasytný, obtloustlý, líný, cynický, někdy až sadistický kocour je u nás jedním z nejpopulárnějších comicsů. Ke konci podzimu vyšla již čtrnáctá kniha Garfieldových sebraných stripů (z let 1986 - 1987), aby vnesla trochu toho úsměvu do vašich životů. Ostatně jako vždy se jí to nadmíru daří.
Co je tedy v Garfieldovi číslo 14 nového? Nic. Ale nechápejte mě špatně. Opět se budete královsky bavit a popadat za břicho. Ale to také u ostatních dílů. Markantní změny čtenář nenajde ani na samotném Garfieldovi, tedy na kresbě. Od prvních dílů se nám sice hodně změnila, Garfield už nechodí po čtyřech jako kočka, ale po dvou jako člověk. Stále se ovšem nacházíme v období, které je jen mezistupněm v kocourově vývoji - v současné době vypadá Garfield úplně jinak (má ještě více lidských vlastností, ostatně Garfield sám prohlašuje: "kočky jsou jen malí chlupatí lidé s drápky").
Garfield samozřejmě nepřichází sám. Doprovází ho jeho páníček Jon, Garfieldem věčně šikanovaný a ovládaný, v některých fázích opravdu bezmocný; ale Garfield ví, že nesmí Jona opravdu hodně naštvat, to je pak zle. Ale i tak Jon dostává co proto: když dává Garfieldovi obyčejnou kočičí stravu, Garfield jí po Jonovi hází s tím, ať tím krmí obyčejnou kočku. (A! Tím objevujeme další Garfieldovu vlastnost, egoismus!)
. Dalším, kdo nesmí chybět, je zaostalý slintající psík Odie, který slouží především jako Garfieldův hromosvod - někdy stačí skopnutí ze stolu, někdy Odie poslouží jako odkladiště nenáviděného špenátu, či dokonce jako dopravní prostředek pro Temného mstitele.
Garfield rány rozdává, ať Jonovi, Odiemu nebo třeba pošťákovi. Garfield rány přijímá, především díky nejnenáviděnějšímu dni v týdnu - pondělí. A kromě pondělí se musí Garfield vypořádat s nočními můrami, ztrátou paměti, hnusným svetrem, který (již tradičně) dostane k vánocům, drzými myšmi či návštěvou veterináře. Tedy veterinářky Lízy, se kterou si chce Jon tradičně dát rande a moc se mu to nedaří. V tomto čísle si ale nakonec Jon přítelkyni najde, jmenuje se Berta a ve žravosti si moc nezadá se samotným Garfieldem. Prostor dostanou i Garfieldovy vysoké filozofické myšlenky: "Jím, tedy jsem." a "Nejsem líný, jen žiji kineticky pasivním životním stylem." Ze starých známých zde najdeme ještě kočku Arlenu, již zmíněného pošťáka s veterinářkou a v jednom stripu se objeví kotě Nermal. Tentokráte tedy chybí šílená servírka Vilma a také větší vytížení Nermala (snad příště).
Jo a Jon si nechává narůst knír.
Zpracování je již klasické. Od čtvrtého souborného sešitu vychází ve formátu A4, kdy na dvojstránku se vejde sedm stripů, přesně tak, jak vycházely v originále: každý den se objevil v novinách jeden, v neděli pak v dvojnásobném rozsahu. Původně byly barevné, u nás vychází černobílé, což ovšem na humoru nic neubírá. Americký kreslíř Jim Davis svůj styl postupně mění, vykresluje se. Garfielda z let naprostého začátku a toho, který vychází nyní, od sebe bezpečně rozpoznáte; tento Garfield stojí někde uprostřed. Co by ale člověka mělo zaujmout, jsou různé výrazy obličeje a hlavně očí, které dokonale oživují jednoduše kreslené postavy. Pochvalu si zaslouží i Filip Škába za překlad.
.
Garfield se tedy vrací. Dokáže vás dokonale rozesmát, dokáže vás potěšit. Jeho popularita roste úměrně s jeho váhou, takže se někdy ke konci příštího roku můžeme dočkat celovečerního hraného filmu. Garfield konzumuje lasaně, nejlepším společníkem je mu ten kocour v zrcadle, opět s chutí poškozuje nábytek a provádí dokonalá akrobatická čísla, aby se najedl. A především - aby vás pobavil…
