. Sympatické také je, že si s sebou redakce Stripburgeru pokaždé jako hosta bere jednoho nebo více kreslířů, s nimiž úžeji spolupracují. A ještě sympatičtější mi bylo, že si shodou okolností tentokrát vybrali mě. Tudíž jsem napěchoval do baťohu pakl AARGHů, přihodil pár trenýrek a namazaných chlebů a v pondělí 3. května zamířil vlakem do Lublaně. Následující den jsme pak s Katerinou Mirovićovou, Igorem Prasselem a Ivanem Mitrevským vyrazili ve vypůjčeném fiatu do Barcelony.
Můj první dojem z hlavního města Katalánie byl velmi pozitivní, protože celé město bylo pokryto reklamními plakáty s Karolínou Kurkovou, díky čemuž jsem si připadal jako doma (tím samozřejmě nechci naznačit, že s Karolínou přímo bydlím - říkala, že se nejdřív musí zeptat rodičů).
. Samotný salón začínal ve čtvrtek 6. května a končil v neděli 10. května. Akce se odehrávala v prostorách Nádraží generála Franca, takže jsem očekával, že půjde o přestavěnou nádražní budovu, která začala být využívána jako výstavní sál. Skutečnost však byla trochu jiná. Nádraží očividně ztratilo na své někdejší důležitosti, jenže funguje dál, takže jeho hala byla přehrazena asi třímetrovou zástěnou, a zatímco v jedné polovině pískaly lokomotivy a drmolil nádražní rozhlas, ve druhé se houfovaly davy komiksářů.
Svou strukturou připomínal salón spíše veletrh - celý prostor zabíraly stánky s aktuální produkcí španělských nakladatelství, starými alby a časopisy, komiksovými figurkami a dalšími tretkami, DVD a plakáty s anime tématikou i publikacemi z Francie, Itálie, USA a Japonska. Současnému španělskému trhu (soudě podle prezentace na festivalu) dominují čtyři velká nakladatelství - nadnárodní Glénat doplňují domácí Norma, La Cupula a Planeta deAgostini. V nabídce prvních dvou hrají prim evropské komiksy, ale v těsném závěsu za nimi je americká produkce a manga. Třetí zmíněné nakladatelství se ve velkém věnuje erotice a pornografii, vedle toho však vydává i některá esa amerického undergroundu (Roberta Crumba, Charlese Burnse a další). Poslední z velké čtverky chrlí především americký superhrdinský mainstream, ale v jeho katalogu se najde místo i třeba pro Nicolase de Crécyho. Vedle gigantů pak měly na salónu své stánky i další vydavatelé jak komerčního, tak alternativnějšího zaměření.
. Ačkoli má Španělsko zhruba 40 milionů obyvatel a solidní komiksovou tradici, na přelomu 80. a 90. let prodělala zdejší scéna hlubokou krizi, ze které se vzpamatovává jen zvolna. Zvláště větší vydavatelé dávají domácím autorům prostor jen sporadicky a většinou se jedná pouze o klasiky se zvučnými jmény. Řada mladých talentů musí hledat příležitost na výrazně větším frankofonním trhu, méně často na americkém (viz např. Blacksad). Mnoho kreslířů také začalo vyučovat komiksovou (a mangoidní) kresbu na soukromých školách, které jsou zde v současnosti neobyčejně populární.
Ve stáncích s antikvárními komiksy bylo velmi dobře patrné, že i zlatá doba komiksových magazínů je (podobně jako ve Francii) nenávratně pryč; přitom například revue 1984 (pojmenovaná podle známého Orwellova románu) představovala ve své době absolutní evropskou špičku. Jediný velký měsíčník, který je dnes k mání, se jmenuje El Vibora a pod tlakem okolností sklouzl podobně jako třeba americký Heavy Metal do značně podbízivé polohy. Prozinové a fanzinové patro časopisecké produkce je poměrně bohaté, dosti velkou část ale tvoří zcela amatérské plátky chabé úrovně. Experimentální a avantgardní tvorbě se věnuje například časopis TOS vydávaný nakladatelstvím Sinsentido nebo revue NSLM z produkce Inrevés Edicions. Mně osobně přišel nejsympatičtější prozin Arruequen, který je svým názorem poměrně blízký AARGHu.
. Velké překvapení pro mě představovalo zjištění, že skoro nikdo ve Španělsku nemluví anglicky. O Francouzích je známo, že angličtinu záměrně bojkotují, aby tak demonstrovali svou národní hrdost; ovšem u Španělů se zřejmě jedná pouze o lenost (maňána, chtělo by se říct). Poněkud legrační také bylo, že ačkoli se salón pyšní přívlastkem mezinárodní, katalog byl pouze ve španělštině a ani na slavnostním vyhlašování cen se jaksi nepočítalo s tím, že by někdo z přítomných španělštinou nevládl. Pokud bychom ale měli hodnotit mezinárodnost podle počtu pozvaných hvězd, o nějakých pochybnostech nemůže být řeč. Bylo docela zajímavé moci si z blízka prohlédnout obtloustlého Marka Waida (a jeho ještě obtloustlejší dcerku), lehce psychopaticky vyhlížejícího Charlese Burnse nebo rtuťovitého Craiga Thompsona. Velkou radost mi udělalo, když jsem si mohl krátce popovídat s José Muňozem (pokud by vás zajímalo, kde Frank Miller bohatě čerpal inspiraci ke svému Sin City, mrkněte se po Sampayově a Muňozově sérii o Alacku Sinnerovi). Byl jsem hodně zvědavý i na Simona Bisleyho, ale ten se na festivalu mihnul jen krátce - o to víc si to ale užíval a během autogramiády si s Kevinem Eastmanem s velkým gustem navzájem pokreslili obličeje barevnými fixami.
Můj nejpříjemnější zážitek ale představovalo setkání se srbskými kreslíři Rajkem Miloševićem-Gerou a Tonim Fejzulou, kteří v Barceloně trvale žijí a se kterými jsem si shodou okolností začal dopisovat dávno před tím, než jsem mohl cokoli tušit o své cestě po Barcelony. Dokonale jsme se shodli v názoru, že my Slované ostatním teprve ukážeme, jakže se to ty komiksy mají dělat; navíc jsem měl možnost prohrabat se štosy Gerových originálů, což se člověku nepoštěstí každý den…
. Pokud bych měl srovnat barcelonský salón s podobnými akcemi, kterých jsem se doposud zúčastnil, viděl bych to následovně. První stupeň představuje český comiCZcon, který je sice kapesní, ale má velký náboj, který mu dodávají nadšenci, a jako místo, kde si člověk může v klidu poplkat s podobně zvrhlými jedinci, je k nezaplacení. Festival v polské Lodži už je velká seriózní akce s bohatým doprovodným programem, ale přes jistou stagnaci a nevyhnutelnou komercionalizaci je to pořád podnik, který na svých bedrech vleče pár idealistů, což je na konečné podobě cítit. Barcelona pak představuje třetí stupeň, který už výrazně formuje jeho masovost (v loňském roce se salónu zúčastnilo 92 000 lidí a letos byla účast podle všeho ještě vyšší). Akci sice doprovázelo i několik zajímavých výstav a pár besed, obchod byl ale na očividně na prvním místě. Když jsem ovšem s neskrývaným zděšením pozoroval houfy tlustých španělských holčiček, narvaných do manga kostýmů, Toni Fejzula mě ubezpečoval, že festival v Angouleme, největší podnik svého druhu na starém kontinentě, má mnohem důstojnější atmosféru a na takovéto podivnosti tam člověk nenarazí. Snad bude časem příležitost ověřit si to na vlastní oči.
