. "Octobriana je bojovnice s rudou hvězdou na čele a s vysoko uvázaným ohonem světlých vlasů. Mohutná prsa jí zakrývá jen drobný šáteček. Má srostlé obočí a jejímu obličeji dominují negroidní či asijské rysy. Možná se ale jedná jen o fyzický výraz její animálnosti a smyslnosti. Přišla k nám ze sovětského Ruska a bojuje za svobodu utlačovaných."
Záložka knihy upozorňuje, že Pospizsyl byl dlouholetým přítelem Sadeckého; není proto divu, že omámení Sadeckým byla větší než Octobrianou. Pospizsyl sám uvádí, že Sadecký byl téměř filmovou postavou. A jakkoli je Octobriana zajímavá, Sadecký ji hravě předčí vlastním životopisem. Aby ne, vnadná hrdinka je koneckonců pouze jeho výtvorem.
Knihu Octobriana a ruský underground si totiž Sadecký vytvořil pro vlastní potěchu a cizí peníze (které měly pochopitelně v co největším proudu plynout do jeho kapsy). Vyšla v londýnském nakladatelství Tom Stacey koncem roku 1971, a od té chvíle se o ní prakticky nepřestávalo mluvit. Recenze vycházely v průběhu několika let. Nutno podotknout, že mnozí recenzenti vlastně ani netušili, o čem píšou. Dokonce i před vydáním se o knize psalo v řadě novin a časopisů (a to ne v okrajových plátcích - kupříkladu se recenze na Octobrianu se objevily i v The Daily Telegraph Magazine, The Sunday Times nebo The Economist). Octobriana a ruský underground byl objev, pocházející z disidentské scény utlačovaného Česka. A kdo dění za oponou znal z vyprávění, uvěřil, kdo neznal, uvěřil ještě více...
. I po odhalení Sadeckého mystifikace (rudá hvězda na čele hrdinky vypadala přece tak opravdově!) zůstala Octobriana v srdcích levicově orientované společnosti jako "hrdá hrdinka ruského undergroundu, kolegyně z druhé strany železné opony". Dobrodružně romantické představy o životě "za oponou" splňovala, jakkoli byla její souvislost s politikou křečovitá, nebo spíše žádná. Takže až na její rudou hvězdu a několik podivných kresbiček Maa se stále jednalo spíše o dobrodružnou postavu. Proč by tedy měla symbolizovat Velkou říjnovou revoluci nebo cokoliv jiného? "Jen těžko pochopíme politické pozadí a společenskou nebezpečnost živých tanků vyrobených z obrovitých želv nebo Octobriany v čele armády Yetti," píše Pospizsyl. Jenže Sadeckému se svým manipulátorským mozkem podařilo vynalézt tzv. kód popularity. Spojení prsaté divoké blondýny s primitivními rysy a rudou hvězdou na čele spolu s ideály Říjnové revoluce a báchorkami o PPP zabralo. Sadecký si mohl gratulovat, s pomocí několika propagátorských triků vytvořil hrdinku, která vzbuzovala touhu, ohromení a hlavně obdiv u čtenářů po celém světě, a ještě získávala body za to, že se narodila v krutém totalitním světě. Octo zkrátka bojovala za svobodu v myšlenkách čtenářů, a těm zřejmě její rudá hvězda ke štěstí stačila. Sadeckého fantazijní koláž se zdála být skutečná jen díky přání čtenářů - zájem o témata "pravého" socialistického odboje byl tak obrovský a upřímný, že pro ně Octo i přes nedostatky byla skutečná.
Jak Octo k rudé hvězdě přišla?
Sadecký byl v dětství nadaný kreslíř, ale to ho příliš nemotivovalo. V pozdějších letech se mu zdálo jednodušší vydávat cizí (lepší) díla za svá. Na vojně se promenádoval s kresbami, které označoval za budoucí velkolepý komiks. Nikdo ho ale neviděl je kreslit. Sadecký tvrdil, že pracoval v noci, když měl službu jako písař.
Sadecký si vůbec velice rád vymýšlel. S oblibou psal biografie spisovatelů i malířů a do jejich života vpisoval spousty dobrodružství, o kterých oni neměli ani zdání. Při studiu na pražské FAMU zase recenzoval filmy takřka neznámých kinematografií, takže nikdo nevěděl, jestli film opravdu existuje nebo ne. Jeden z jeho učitelů, Milan Kundera, si na to prý několikrát stěžoval: "Ten film jste si vymyslel!" Marně…
Během svých dlouholetých přátelských vztahů s předními českými kreslíři - Zdeňkem Burianem, Bohumilem Konečným a Milošem Novákem - naloupil tisíce jejich kreseb, a nenápadně (jak jinak) emigroval do Německa. Než se autorům část z kreseb podařilo vybojovat zpět, slepil z nich knihu o Octobrianě a ruském undergroundu.
Jenže Sadecký za prvé neměl dostatek kreseb k vytvoření celého komiksu, a za druhé byl poháněn svou spisovatelskou žádostivostí vysvětlit a vyprávět všechno, co na mysl přijde, takže kniha byla jedním velkým slepencem. Čtenáři se tak dozvídali o již zmíněné smyšlené disidentské skupině Progresivní politická pornografie (PPP), zakavkazské kinematografii a samozřejmě i o jeho maličkosti - Sadeckém.
. Samotný komiks se skládal jen z několika originálních kreseb jmenovaných kreslířů, a to ještě s podstatnými změnami, které provedl Sadecký. Pro zvýšení autentičnosti a především popularity přimaloval divoké Amazoně (tak se původně jmenovala) na čelo rudou hvězdu a s potěchou ji přejmenoval na Octobrianu, symbol svobodného lidu a Říjnové revoluce.
Takovou drzost nesli oklamaní malíři těžce. Konečný se vrhl do urputného boje se Sadeckým, ale moc šancí neměl. Sadecký byl v emigraci prakticky nedostižný a ani Konečný to v Čechách neměl jako autor prsaté bojovnice s rudou hvězdou na čele lehké. Sadecký se pro něj stal nepřítelem na život a na smrt, a jeho zradou se zabýval až do konce života.
Sadeckého letoru vystihují i autentické dopisy kreslířům - přátelům, později nepřátelům. Svou sdílností a svými plány oblažoval hned několik lidí najednou, a co hůř, třeba i několika dopisy denně. Lítost nad ním projevila mimo jiné i ruská historička, zabývající se dějinami Mongolska, Inessa Ivanova Lomakina. Zprvu všichni reagovali přátelstvím, jenže Sadeckého následné prosby i příkazy, aby mu poslali to a to často změnily jejich názor. Nejsvéráznější prosbou (na adresu Lomakiny) byl zřejmě požadavek na zaslání hlavy Dža Lamy (barona, žáka dalajlámy, který s velkým gustem rituálně popravoval a stahoval z kůže své nepřátele), která byla naložena ve formaldehydu v leningradském muzeu.
Lomakina, podobně jako ostatní Sadeckého adresáti, projevovala nad Sadeckým lítost. Proto jeho dopisy přijímala, a odpovídala mu. Navíc, pokud tak neučinila, byla bombardována urážlivými dopisy. Sadecký uměl požadovat, ale nedokázal oplácet, natož dávat. Nicméně nám, a celému světu daroval jednu z nejpovedenějších mystifikací, Octobrianu.
. Pospizsylova kniha je i grafickou lahůdkou
Stejně jako je živý, srozumitelný jazyk a fascinující téma, je poutavá a dynamická grafická úprava Pospizsylovy knihy (na svědomí ji má Petr Babák, pocházející z rodu Zdeňka Buriana, a zabývající se grafickým designem a úpravou knih). Ne náhodou se podobá samizdatovým publikacím. Koláž fotografií, rukou a písma balancuje mezi realitou a mystifikací. Jakoby se ilustrace samy ptaly "Jsme skutečné?". Rukopisné poznámky se míhají celým textem, jehož font připomíná strojopis. Záložky, podtržená slova, vsuvky, poznámky, to všechno vytváří skvělou atmosféru, přesně padnoucí k Sadeckého mystifikaci. Vedle toho kniha obsahuje neskutečné množství naskenovaných poznámek a dopisů, které samy o sobě přinášejí spoustu informací. S trochou nadsázky kniha připomíná výtvor šílence, a lepší připodobnění pro Sadeckého a jeho Octo asi není. Možná, že tohle přirovnání padne i Pospizsylovi - Podobně jako Sadecký trpěl fascinací Burianem a Dža Lamou, trpí Pospizsyl fascinací Sadeckým, a z jejich "úchylek" vznikla nadvakrát Octobriana a ruský underground.
