Zaměření na výlučně dětské publikum přinášelo i další problémy, zejména omezenost témat. V americkém komiksu ve 30. letech skončilo období humorných příběhů, tzv. funnies, a nastala éra dobrodružných vyprávění, hrdinů a posléze i superhrdinů. Francouzský komiks nic takového téměř neznal, jeho humor, založený převážně na slovním gagu nebo fyzických deformitách hrdinů, si bral na mušku téměř výhradně rodinu, jen výjimečně se objevila satira nebo groteska. Příval komiksu ze zámoří po roce 1936 tak způsobil prakticky zhroucení domácí produkce.
. Rozmach francouzského komiksu začíná po přijetí zákona z července 1949, který měl původně chránit mládež před škodlivými vlivy komiksu, ve skutečnosti však chránil hlavně domácí produkci proti zahraniční konkurenci. Tehdy vzniká tzv. francouzsko-belgická škola, jejíž hlavní osobností je Hergé (vl. jménem Georges Remi), autor slavné komiksové postavy Tintina. Hergé věnoval komiksu pro děti stejnou péči jako tvorbě pro dospělé a do tohoto žánru zavedl dokumentární přesnost a autentičnost. Díky němu se okruh čtenářů rozšířil na lidi od „7 do 77 let“. Specialitou francouzsko-belgické školy se staly komické příběhy a parodie, jako např. Morrisův kovboj Lucky Luke.
. Posledně jmenovaný autor se zapsal do dějin francouzského komiksu i jinak. Roku 1951 přivedl do agentury World Press/International Press René Goscinnyho, Francouze, který vyrůstal v Argentině a později se živil jako kreslíř v New Yorku. U stejné agentury již čtyři roky pracoval Alberto Uderzo, tehdy známý hlavně jako autor svalnatých, balónovitě nafouklých hrdinů (Zartan, Arys Buyck, Belloy Nezranitelný aj.). Goscinny se stal z kreslíře scénáristou a z jeho spolupráce s Uderzem vznikla řada nových hrdinů. Roku 1959 se rozhodli založit nový magazín Pilote a hledali pro nový komiks „národního hrdinu“. Původně se rozhodli pro středověký Román o Lišákovi, ale tento námět už zpracovával J. Trubert, takže nakonec jejich volba padla na starou Galii. Cílem autorů bylo napsat komiks pro dospělé, Goscinny si přál v rozporu s tradicí pouze jednoho hlavního hrdinu, žádná zvířata ani „přihrávače“ hlavního hrdiny. Uderzo chtěl nakreslit Asterixe jako svého typického „balónovitého“ hrdinu, záměrem scénáristy byl ale antihrdina, malinký, směšný: „Oumpah-Pah (jedna z typických Uderzových postav - pozn. aut.) byl velké dítě, pro nějž veškerá diskuse spočívala v ráně do hlavy. V Asterixovi jsem chtěl mít vychytralejšího hrdinu.“
. Původní Asterixovy vlastnosti a vzhled do jisté míry převzal Obelix, zpočátku spíše vedlejší postava, laskavý naivka, dospělý hromotluk s dětskými reakcemi a velký gurmán. 29. 10. 1959 tedy vyšlo první číslo Pilota a v něm na straně 20 první příhoda Asterixe, Obelixe, druida Panoramixe aj. Přestože Asterix, hubená postavička s krátkýma nohama, ozdobená dlouhým nosem a poklesávající bradou, naprosto odporoval výsledkům průzkumů o tom, jak má vypadat hrdina, a přestože Uderzo tvrdil, „kdybychom neměli možnost založit magazín Pilot, Asterix by nikdy nespatřil světlo světa, protože všichni vydavatelé by ho odmítli,“ získal si magazín obrovský úspěch a prvního čísla se prodalo přes 200 000 výtisků. O dva roky později vychází první Asterixovo album. Během následujících 40 let se Asterix stal světovým fenoménem, bylo publikováno 30 alb přeložených do 88 jazyků a dialektů, která přečetlo asi 200 miliónů čtenářů, na téma Asterix vzniklo 7 filmů, jeho jméno nese lunapark a jsou s ním spojeny stovky dalších výrobků.
. Postavy a příběh se během času samozřejmě měnily a vyvíjely. Z Obelixe se velmi rychle stal Asterixův rovnocenný partner a navzdory původním přáním došlo i na zvíře. V pátém albu, Le Tour de Gaule (l965), se poprvé objevil bezejmenný pejsek v roli prostého pozorovatele. Na konci si ho Obelix - původně to měl být Asterix - všimne, pohladí ho a dá mu kost. Od té doby je pes, který ve čtenářské soutěži získal jméno Idefix, jeho nerozlučným přítelem a sami autoři zřejmě nelitují, že porušili své předsevzetí a stvořili tohoto psa, který má hrůzu z vytrhávaných stromů: „Mám Idefixe moc rád. Vždycky když ho kreslím, toho malinkého psa v Obelixově tlapě, musím si vzpomenout na Lennieho, jednoho z hrdinů Steinbeckovy knihy O myších a lidech...“ Postavy se měnily i po grafické stránce; např. Obelix měl původně sekeru, ale vypadal s ní příliš bojovně a barbarsky, takže rychle zmizela. Téměř všichni hrdinové měli původně velmi krátké nohy, které jim později, z důvodů snazší animace, povyrostly. Výjimkou je Obelix, u něhož krátké nohy odpovídají kolébavé chůzi. Nosiči náčelníka Majestatixe našli svou definitivní podobu teprve roku 1974 v albu Dárek od Caesara - jeden hubený a vysoký, druhý malý a tlustý, jeden nosí koženou vestu, druhý kalhoty s jednou šlí. Caesar se dokonce neuvěřitelně změnil během jediného, prvního alba. Na první stránce se objevil s dlouhým, špičatým nosem a kulatou tváří, na konci alba má orlí nos a tvář podlouhlou. Panoramix se naopak mění nenápadně, ale vytrvale -jeho vous je v každém příběhu o něco delší. Zůstává otázkou, zda „jde o růst přirozený, nebo zda ochutnal svůj nápoj pro růst vlasů, který v prvním albu testoval na Římanech.“ Některé postavy zase zmizely úplně. Např. do skupiny pirátů původně patřil Erix, syn jejich velitele. Podle Uderza však nebyl příliš zábavný a podle Goscinnyho důležitý, proto byl rychle ponechán v přístavu jako „zástava“ za novou loď…
Tento text je přepisem referátu na konferenci PHILOSOPHIA, která se konala 11. - 14. května 2000 v Litomyšli. Redakčně upraveno.
. Rozmach francouzského komiksu začíná po přijetí zákona z července 1949, který měl původně chránit mládež před škodlivými vlivy komiksu, ve skutečnosti však chránil hlavně domácí produkci proti zahraniční konkurenci. Tehdy vzniká tzv. francouzsko-belgická škola, jejíž hlavní osobností je Hergé (vl. jménem Georges Remi), autor slavné komiksové postavy Tintina. Hergé věnoval komiksu pro děti stejnou péči jako tvorbě pro dospělé a do tohoto žánru zavedl dokumentární přesnost a autentičnost. Díky němu se okruh čtenářů rozšířil na lidi od „7 do 77 let“. Specialitou francouzsko-belgické školy se staly komické příběhy a parodie, jako např. Morrisův kovboj Lucky Luke.
. Posledně jmenovaný autor se zapsal do dějin francouzského komiksu i jinak. Roku 1951 přivedl do agentury World Press/International Press René Goscinnyho, Francouze, který vyrůstal v Argentině a později se živil jako kreslíř v New Yorku. U stejné agentury již čtyři roky pracoval Alberto Uderzo, tehdy známý hlavně jako autor svalnatých, balónovitě nafouklých hrdinů (Zartan, Arys Buyck, Belloy Nezranitelný aj.). Goscinny se stal z kreslíře scénáristou a z jeho spolupráce s Uderzem vznikla řada nových hrdinů. Roku 1959 se rozhodli založit nový magazín Pilote a hledali pro nový komiks „národního hrdinu“. Původně se rozhodli pro středověký Román o Lišákovi, ale tento námět už zpracovával J. Trubert, takže nakonec jejich volba padla na starou Galii. Cílem autorů bylo napsat komiks pro dospělé, Goscinny si přál v rozporu s tradicí pouze jednoho hlavního hrdinu, žádná zvířata ani „přihrávače“ hlavního hrdiny. Uderzo chtěl nakreslit Asterixe jako svého typického „balónovitého“ hrdinu, záměrem scénáristy byl ale antihrdina, malinký, směšný: „Oumpah-Pah (jedna z typických Uderzových postav - pozn. aut.) byl velké dítě, pro nějž veškerá diskuse spočívala v ráně do hlavy. V Asterixovi jsem chtěl mít vychytralejšího hrdinu.“
. Původní Asterixovy vlastnosti a vzhled do jisté míry převzal Obelix, zpočátku spíše vedlejší postava, laskavý naivka, dospělý hromotluk s dětskými reakcemi a velký gurmán. 29. 10. 1959 tedy vyšlo první číslo Pilota a v něm na straně 20 první příhoda Asterixe, Obelixe, druida Panoramixe aj. Přestože Asterix, hubená postavička s krátkýma nohama, ozdobená dlouhým nosem a poklesávající bradou, naprosto odporoval výsledkům průzkumů o tom, jak má vypadat hrdina, a přestože Uderzo tvrdil, „kdybychom neměli možnost založit magazín Pilot, Asterix by nikdy nespatřil světlo světa, protože všichni vydavatelé by ho odmítli,“ získal si magazín obrovský úspěch a prvního čísla se prodalo přes 200 000 výtisků. O dva roky později vychází první Asterixovo album. Během následujících 40 let se Asterix stal světovým fenoménem, bylo publikováno 30 alb přeložených do 88 jazyků a dialektů, která přečetlo asi 200 miliónů čtenářů, na téma Asterix vzniklo 7 filmů, jeho jméno nese lunapark a jsou s ním spojeny stovky dalších výrobků.
. Postavy a příběh se během času samozřejmě měnily a vyvíjely. Z Obelixe se velmi rychle stal Asterixův rovnocenný partner a navzdory původním přáním došlo i na zvíře. V pátém albu, Le Tour de Gaule (l965), se poprvé objevil bezejmenný pejsek v roli prostého pozorovatele. Na konci si ho Obelix - původně to měl být Asterix - všimne, pohladí ho a dá mu kost. Od té doby je pes, který ve čtenářské soutěži získal jméno Idefix, jeho nerozlučným přítelem a sami autoři zřejmě nelitují, že porušili své předsevzetí a stvořili tohoto psa, který má hrůzu z vytrhávaných stromů: „Mám Idefixe moc rád. Vždycky když ho kreslím, toho malinkého psa v Obelixově tlapě, musím si vzpomenout na Lennieho, jednoho z hrdinů Steinbeckovy knihy O myších a lidech...“ Postavy se měnily i po grafické stránce; např. Obelix měl původně sekeru, ale vypadal s ní příliš bojovně a barbarsky, takže rychle zmizela. Téměř všichni hrdinové měli původně velmi krátké nohy, které jim později, z důvodů snazší animace, povyrostly. Výjimkou je Obelix, u něhož krátké nohy odpovídají kolébavé chůzi. Nosiči náčelníka Majestatixe našli svou definitivní podobu teprve roku 1974 v albu Dárek od Caesara - jeden hubený a vysoký, druhý malý a tlustý, jeden nosí koženou vestu, druhý kalhoty s jednou šlí. Caesar se dokonce neuvěřitelně změnil během jediného, prvního alba. Na první stránce se objevil s dlouhým, špičatým nosem a kulatou tváří, na konci alba má orlí nos a tvář podlouhlou. Panoramix se naopak mění nenápadně, ale vytrvale -jeho vous je v každém příběhu o něco delší. Zůstává otázkou, zda „jde o růst přirozený, nebo zda ochutnal svůj nápoj pro růst vlasů, který v prvním albu testoval na Římanech.“ Některé postavy zase zmizely úplně. Např. do skupiny pirátů původně patřil Erix, syn jejich velitele. Podle Uderza však nebyl příliš zábavný a podle Goscinnyho důležitý, proto byl rychle ponechán v přístavu jako „zástava“ za novou loď…
Tento text je přepisem referátu na konferenci PHILOSOPHIA, která se konala 11. - 14. května 2000 v Litomyšli. Redakčně upraveno.
