. Základ Asterixových příhod tvoří zcela umělý, vymyšlený příběh o galském válečníkovi Asterixovi a jeho příteli Obelixovi, který v mládí spadl do hrnce s kouzelným nápojem, čímž získal nadpřirozenou sílu. Umělost tohoto světa podtrhává typický znak téměř všech seriálových děl - ustálené prvky, které se, byť v mírných obměnách, vyskytují v každé epizodě. Zvláště jich využívají kreslené seriály, ale samozřejmě nejen ony -jmenujme namátkou pravidelnou rozcvičku Boba a Bobka, v každém díle znovu umírajícího Kevina z Městečka South Park nebo Dobrodružství rodiny Smolíkovy s věčně rozbíjeným oknem a závěrečným povzdechem paní Smolíkové: „Že já nešťastná jsem si nevzala Pistu Hufnágla!“, a podobných příkladů bychom našli celou řadu. Stejně tak v žádném Asterixovi nesmí chybět „zlynčování“ Trubadixe, od alba Asterix gladiátorem (1964) Asterixe a jeho přátele vytrvale pronásledují piráti, ačkoliv se kvůli tomu někdy musí změnit v piráty sladkovodní nebo - když se celý příběh odehrává na pevnině - se musí stát majiteli hospody (Le Chaudron, česky Asterix a kotlík, 1969), Římani jsou vždy poraženi a všechno končí vesnickým „banketem“. Vyžadovaná a očekávaná jsou také oblíbená rčení hrdinů - Obelixovo: „Jsou to blázni, ti Egypťané (Římané, Řekové...)“, opakuje se jeho stěžování si na stravu, dožadování se hltu kouzelného nápoje, který mu Panoramix upírá, apod.
. Antické reálie zachycené v Asterixovi většinou přesně vycházejí z pramenů, někdy ovšem dochází k jejich modifikaci z technických důvodů, např. kvůli kresbě nebo příběhu, nebo k posunutí původního významu. Často jsou vybrány detaily typické, nebo za takové považované, pro určitou dobu a zemi (Galie, Egypt), a ty pak slouží buď k vyvolání atmosféry, často s komickým účinkem - kočky v Egyptě, Kleopatřino libování si v přepychu - nebo jako stále se opakující prvek, např. menhiry, kanci, druid sekající jmelí.
Příběh se odehrává v bezejmenné vesničce v Bretani, podle obecné představy nejtypičtější keltské zemi, ačkoliv podle Greniera to ve skutečnosti byla jedna z nejméně keltizovaných částí Galie. Tomu odpovídá i povaha dnešních Bretonců, jejichž pomalost a tvrdohlavost se neshoduje s vlastnostmi, které Galům přisuzovali antičtí autoři. Pro umístění příběhu do Bretaně se ale nabízejí ještě jiná vysvětlení. Podrobný rozbor mapy na začátku každého alba umožňuje umístit vesnici do okruhu asi 50 kilometrů od Roscoffu, v kraji Finistere. Kromě toho se ovšem blízko mysu ďErquy, na armorickém pobřeží, nacházejí tři ostrůvky, velmi podobné těm z mapy. Tato lokalita je sice vzdálená od Roscoffu asi 150 km, zato leží poblíž místa zvaného Caesarovo pole, na němž archeologové skutečně našli stopy po pobytu Římanů. Port ďErquy byl za okupace oblíbeným místem A. Uderza... Malířova rodina navíc pochází z Itálie, přesněji z Venetie (kraje kolem Benátek) - a právě kmen Venetů kdysi osídlil dnešní Bretaň.
. Strabo píše, že většina Galů spí na zemi, při jídle sedí na slámě a „staví si velké domy kruhového půdorysu z prken a proutí a pokrývají je silnou doškovou střechou“. Také A. Grenier ve své knize o Galech mluví o těchto domech, jejichž nejjednodušší typ se podobal uhlířským chýším, s tím rozdílem, že obydlí bylo zapuštěno 0,50 - 1,50 m do země. Uprostřed stávalo ohniště, z něhož unikal kouř otvorem ve střeše. Stavební materiál se lišil podle typu krajiny - v lesnatých oblastech to bylo hlavně dřevo, v kamenitých samozřejmě kámen, spojovaný jílem. Ve svých domech Galové žili prakticky bez nábytku, zato mívali hodně nádobí.
Galská vesnička v Asterixovi těmto údajům z velké části odpovídá - domy postavené z kamene a ze dřeva jsou skutečně většinou kruhového půdorysu, ale není to pravidlem, s deskovými střechami, které mají ponechaný otvor pro unikání kouře, na jednom dokonce zahlédneme kamenný komín. Pokud jde o interiér, zde autoři svým hrdinům trochu přilepšili - v domě druida Panoramixe se nesedí na zemi, ale na dřevěných lavicích, místo prostého ohniště vidíme krb, na druhé straně tu však nenajdeme téměř žádné nádobí.
. I oblečení a vzhled Galů odpovídají historicky doloženým údajům. Hlavní část galského oděvu byly kalhoty, bracca, u Galů za časů Caesara široké a volné, u Germánů naopak přiléhavé, přidržované páskem se zdobenou sponou. K tomu nosili Galové pod pás sahající tuniku s rukávy, někdy i s kapucí. Muži si často nechávali narůst dlouhé vlasy, které si odbarvovali a nosili je sčesané dozadu a spletené do velkého drdolu. Jako jediný starověký národ nosili Galové knír. Podle Strabona se rádi „pokrývají zlatem, nosí zlaté náhrdelníky kolem krku a zlaté kroužky na pažích a na zápěstí, hodnostáři se oblékají do oděvů barvených v kádi a zlatě protkaných“.
Také v Asterixovi nosí všichni Galové kalhoty, často se zdobeným opaskem, a tuniku, všechno v živých barvách. Asterix má tuniku bez rukávů, podle autorů proto, aby se mu lépe bojovalo. Z podobného důvodu nenosí Obelix tuniku vůbec - Galové často bojovali s holou hrudí, aby tak dokázali svou odvahu. Panoramix nosí místo kalhot bílou tuniku až na zem, jakési kněžské roucho. Postavy mají většinou zrzavé nebo blonďaté vlasy, často spletené do copánků. Všichni si nechávají narůst knír, většina z nich nosí za pasem meč -Panoramix pochopitelně zlatý srp - a na hlavě typickou keltskou přilbu. Nejpozoruhodnější je přilba titulního hrdiny, ozdobená peřím, což sice neodpovídá historické pravdě -jediný galský kmen, který nosil přilbu s peřím, byli Aloueti -, zato však peří prozrazuje Asterixovo momentální rozpoložení, podobně jako uši domácích mazlíčků. Jen zcela výjimečně si některé postavy v Asterixovi obléknou typický galský šperk, tzv. torques, silný kovový náhrdelník. Uderzo říká: „Mají často velmi silný krk a mně se zdálo, že by je to muselo škrtit. Potom je to šperk, který dává postavě zženštilý výraz, což není vždycky dobré. A konečné, po grafické stránce to k humoristickému obrázku nepřináší nic důležitého“.
Tento text je přepisem referátu na konferenci PHILOSOPHIA, která se konala 11. - 14. května 2000 v Litomyšli. Redakčně upraveno.
. Antické reálie zachycené v Asterixovi většinou přesně vycházejí z pramenů, někdy ovšem dochází k jejich modifikaci z technických důvodů, např. kvůli kresbě nebo příběhu, nebo k posunutí původního významu. Často jsou vybrány detaily typické, nebo za takové považované, pro určitou dobu a zemi (Galie, Egypt), a ty pak slouží buď k vyvolání atmosféry, často s komickým účinkem - kočky v Egyptě, Kleopatřino libování si v přepychu - nebo jako stále se opakující prvek, např. menhiry, kanci, druid sekající jmelí.
Příběh se odehrává v bezejmenné vesničce v Bretani, podle obecné představy nejtypičtější keltské zemi, ačkoliv podle Greniera to ve skutečnosti byla jedna z nejméně keltizovaných částí Galie. Tomu odpovídá i povaha dnešních Bretonců, jejichž pomalost a tvrdohlavost se neshoduje s vlastnostmi, které Galům přisuzovali antičtí autoři. Pro umístění příběhu do Bretaně se ale nabízejí ještě jiná vysvětlení. Podrobný rozbor mapy na začátku každého alba umožňuje umístit vesnici do okruhu asi 50 kilometrů od Roscoffu, v kraji Finistere. Kromě toho se ovšem blízko mysu ďErquy, na armorickém pobřeží, nacházejí tři ostrůvky, velmi podobné těm z mapy. Tato lokalita je sice vzdálená od Roscoffu asi 150 km, zato leží poblíž místa zvaného Caesarovo pole, na němž archeologové skutečně našli stopy po pobytu Římanů. Port ďErquy byl za okupace oblíbeným místem A. Uderza... Malířova rodina navíc pochází z Itálie, přesněji z Venetie (kraje kolem Benátek) - a právě kmen Venetů kdysi osídlil dnešní Bretaň.
. Strabo píše, že většina Galů spí na zemi, při jídle sedí na slámě a „staví si velké domy kruhového půdorysu z prken a proutí a pokrývají je silnou doškovou střechou“. Také A. Grenier ve své knize o Galech mluví o těchto domech, jejichž nejjednodušší typ se podobal uhlířským chýším, s tím rozdílem, že obydlí bylo zapuštěno 0,50 - 1,50 m do země. Uprostřed stávalo ohniště, z něhož unikal kouř otvorem ve střeše. Stavební materiál se lišil podle typu krajiny - v lesnatých oblastech to bylo hlavně dřevo, v kamenitých samozřejmě kámen, spojovaný jílem. Ve svých domech Galové žili prakticky bez nábytku, zato mívali hodně nádobí.
Galská vesnička v Asterixovi těmto údajům z velké části odpovídá - domy postavené z kamene a ze dřeva jsou skutečně většinou kruhového půdorysu, ale není to pravidlem, s deskovými střechami, které mají ponechaný otvor pro unikání kouře, na jednom dokonce zahlédneme kamenný komín. Pokud jde o interiér, zde autoři svým hrdinům trochu přilepšili - v domě druida Panoramixe se nesedí na zemi, ale na dřevěných lavicích, místo prostého ohniště vidíme krb, na druhé straně tu však nenajdeme téměř žádné nádobí.
. I oblečení a vzhled Galů odpovídají historicky doloženým údajům. Hlavní část galského oděvu byly kalhoty, bracca, u Galů za časů Caesara široké a volné, u Germánů naopak přiléhavé, přidržované páskem se zdobenou sponou. K tomu nosili Galové pod pás sahající tuniku s rukávy, někdy i s kapucí. Muži si často nechávali narůst dlouhé vlasy, které si odbarvovali a nosili je sčesané dozadu a spletené do velkého drdolu. Jako jediný starověký národ nosili Galové knír. Podle Strabona se rádi „pokrývají zlatem, nosí zlaté náhrdelníky kolem krku a zlaté kroužky na pažích a na zápěstí, hodnostáři se oblékají do oděvů barvených v kádi a zlatě protkaných“.
Také v Asterixovi nosí všichni Galové kalhoty, často se zdobeným opaskem, a tuniku, všechno v živých barvách. Asterix má tuniku bez rukávů, podle autorů proto, aby se mu lépe bojovalo. Z podobného důvodu nenosí Obelix tuniku vůbec - Galové často bojovali s holou hrudí, aby tak dokázali svou odvahu. Panoramix nosí místo kalhot bílou tuniku až na zem, jakési kněžské roucho. Postavy mají většinou zrzavé nebo blonďaté vlasy, často spletené do copánků. Všichni si nechávají narůst knír, většina z nich nosí za pasem meč -Panoramix pochopitelně zlatý srp - a na hlavě typickou keltskou přilbu. Nejpozoruhodnější je přilba titulního hrdiny, ozdobená peřím, což sice neodpovídá historické pravdě -jediný galský kmen, který nosil přilbu s peřím, byli Aloueti -, zato však peří prozrazuje Asterixovo momentální rozpoložení, podobně jako uši domácích mazlíčků. Jen zcela výjimečně si některé postavy v Asterixovi obléknou typický galský šperk, tzv. torques, silný kovový náhrdelník. Uderzo říká: „Mají často velmi silný krk a mně se zdálo, že by je to muselo škrtit. Potom je to šperk, který dává postavě zženštilý výraz, což není vždycky dobré. A konečné, po grafické stránce to k humoristickému obrázku nepřináší nic důležitého“.
Tento text je přepisem referátu na konferenci PHILOSOPHIA, která se konala 11. - 14. května 2000 v Litomyšli. Redakčně upraveno.
