z Tak trochu jako valící se ocelový oř působí móda velkých knih, zahájená před čtyřmi lety Rychlými šípy z Olympie a strhávající také ostatní vydavatelství. Proto přichází se svou troškou do mlýna i šéfové Čtyřlístku a ztraceni v podzemí se svými publikacemi se dnes rozhodně cítit nemusí. Jejich „Slavné příběhy“ . se v knihovničce budou pěkně vyjímat jak v jednom regálku s ostatními velkými knihami, kterých je již pěkná řádka, tak samostatně. Stávají se totiž součástí vlastní, rozsáhlé řady, mající za úkol zkompletovat tolik příběhů třeskoprské čtyřky, o kolik jenom čtenáři budou mít zájem. Jedná se zkrátka o takový ukradený vynález. Jenže není možné myslet si, že čtenář je nějaký červený pradědeček, který bere vše, na co šáhne. Tak, jako v obchodě kupujícího oprávněně rozhořčí prohnilý ananas, může být teď naštvaný leckterý čtyřlístkovský fanoušek. Už předcházejících Prvních dvanáct příběhů byla sice parádní ďábelská jízda – dvanáct kousků v jedné knize pěkně za sebou – jenže s několika závažnými nedostatky typu chybějících stránek či chabého úvodu... Vydavatel se však nepoučil, takže zlatá hokejka, natož nějaké komiksové ocenění ho jistě mine. Právě naopak, mezi komiksovými publicisty se musí cítit jako mezi dravou zvěří: doprovodný materiál zastupují opět POUZE úvodní slovo a obálky. Žádné skici, žádné rozhovory s autorem, žádná chronologie, žádná data původních vydání. Škoda.
Jinak jsou ale Slavné příběhy Čtyřlístku jako poklad starého opata, hlavně pro dnešního čtyřicátníka, který s nimi kdysi dávno vyrůstal a sotva je dosud . vlastní pěkně pohromadě. Teď už se nemusí cítit jako muž přes palubu usilující o život proto, že nikdy nezíská zpět to, co v životě ztratil, už mu veselo je na pouti.
Kniha je po technické stránce velmi kvalitně zpracovaná. Kvůli obálce sice vydavatel neputoval až za tygří kůží, ale vazba a papír jsou bez chyby. Originály jsou o něco zvětšeny, na kvalitě tisku to však neubírá.
Kniha je po technické stránce velmi kvalitně zpracovaná. Kvůli obálce sice vydavatel neputoval až za tygří kůží, ale vazba a papír jsou bez chyby. Originály jsou o něco zvětšeny, na kvalitě tisku to však neubírá.
Vlastní náplň knihy se pak sestává z celkem 23 příběhů, tedy čísel knihovničky Čtyřlístek 13 – 35, všech kreslených Jaroslavem Němečkem a kromě dvou výjimek z pera Petra Karmína psaných Ljubou Štíplovou. Najdeme tu perlu za perlou, tedy i takové klasiky jako Záhada obrazovky (č. 26) a Rytíř a bílá paní (č. 27). Rozhodně zajímavé je také sledovat decentní vývoj kresby, změnu písma (ze strojopisu na ruční) a typy nadpisů: může to být čtenářův soukromý boj o zlato, těchto změn a vychytávek co nejvíce najít.
Závěr. Kniha se tváří trochu jako bukanýři na Blaťáku. Na jednu stranu skvělý nápad a technické zpracování, na druhou minimum doprovodných materiálů. . Je to dvakrát škoda, protože čtyřlístkovská kniha podobného rozsahu u nás už dlouho zase nevyjde. Až si tedy příště zodpovědní redaktoři sednou pod velkým totemem, aby začli připravovat třetí VKČ, doporučení zní: dát si ještě více záležet a porozmýšlet, co všechno do knihy přidat tak, aby další vydání znova nedopadlo jako přistání v divočině. Honba za Orlíkem se pak snadno může změnit ve velké zklamání a místo o zlatého kanára bude redakce bojovat o odhalení tajemství věčného vejce, aby se nadbytečného záprtku mohla zbavit. Čtenářský zájem opadne a několik nepovedených příkladů tu už máme (viz VKK 2, VKK 3).
Není to přece žádná záhada bílého koně, ale pouze nutnost dát čtenářům to nejlepší!!
Není to přece žádná záhada bílého koně, ale pouze nutnost dát čtenářům to nejlepší!!
