Výsledek je názorný a tudíž srozumitelný širokému okruhu příjemců. Jaroslav Pížl píše: "Comics je... patrně nejkomunikativnější tištěné médium sloužící k vyprávění příběhu. Díky spojení obrazu a slova je nejkomunikativnějším výtvarným oborem a současně nejkomunikativnější vrstvou literatury. Každý jednotlivý obrázek zpřítomňuje polaritu slova a obrazu a současně jejich jednotu. Polarita je vždy znovu překlenuta významovou koherencí slova a obrazu, jednota je vždy znovu rozrušována dvojím kódem vyjádření, dvojdomostí jazyka comics. Neustálý svár a opět sjednocování, a k tomu, k dovršení vší paniky, pohyb v čase. Odtud, z neustálého vzájemného průniku a vyvažování těchto tří dimenzí - obrazu, slova a času -, které se vždy znovu odehrává v každém dalším rámečku vymezujícím svět příběhu, odtud se patrně bere ona zmíněná komunikativnost... Odtud také zřejmě vyvěrá hypnotická přitažlivost, kterou mají comics pro statisíce svých příznivců na celém světě. Odtud také všechny problémy." (Pížl, J.: Od pornografie k holocaustu, in: Neon, č. 2, 2000, s. 27)
Komiks má jako médium nejblíže k filmovému jazyku. Vše se tu odehrává před očima, není třeba se zatěžovat skládáním představy akce z pouhého slovního popisu. Jednoduchý obraz spojený se slovem umožňuje zkratku, proto často vyjádří myšlenku obratněji, než dlouhé věty. Hrdina z dob začátků komiksu si zde zároveň může dovolit mnohem víc, než v soudobém filmu. Filmové triky byly v plenkách, kdežto obrázek v rámečku spolu se špetkou fantazie dokáže zobrazit téměř cokoliv, navíc barevně. Téměř neomezené technické možnosti současného filmu ale nijak neubraly komiksu na přitažlivosti. Naopak, film a komiks jsou nyní vzájemným zdrojem inspirace. Čtenář komiksu chce vidět svého hrdinu ozvučeného a v pohybu (Spider-Man, Liga výjimečných, Sin City), filmový fanoušek zase touží sejmout toho svého z plátna a nosit jej v kapse (např. komiksy produkované zároveň s filmem Matrix).
Zdá se, že v době digitálních médií schopných nabídnout scény lepší než život sám, s možností opakovat je kolikrát chceme (jenže naprosto závislých na elektrickém proudu) lidé tím více potřebují držet své příběhy v ruce, zapsané na tak primitivním médiu, jakým je papír. Komiksy často vycházejí jako tzv. "grafické romány" v kvalitní, lákavě barevné vazbě. A vlastnit knihu, to už přece něco znamená.
Text je součástí diplomové práce Zuzany Andělové Vysoké a nízké (umění), Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, Hradec Králové 2004. Praktickou částí práce je soubor 20 komiksů Veverka a zajíc.
Komiks má jako médium nejblíže k filmovému jazyku. Vše se tu odehrává před očima, není třeba se zatěžovat skládáním představy akce z pouhého slovního popisu. Jednoduchý obraz spojený se slovem umožňuje zkratku, proto často vyjádří myšlenku obratněji, než dlouhé věty. Hrdina z dob začátků komiksu si zde zároveň může dovolit mnohem víc, než v soudobém filmu. Filmové triky byly v plenkách, kdežto obrázek v rámečku spolu se špetkou fantazie dokáže zobrazit téměř cokoliv, navíc barevně. Téměř neomezené technické možnosti současného filmu ale nijak neubraly komiksu na přitažlivosti. Naopak, film a komiks jsou nyní vzájemným zdrojem inspirace. Čtenář komiksu chce vidět svého hrdinu ozvučeného a v pohybu (Spider-Man, Liga výjimečných, Sin City), filmový fanoušek zase touží sejmout toho svého z plátna a nosit jej v kapse (např. komiksy produkované zároveň s filmem Matrix).
Zdá se, že v době digitálních médií schopných nabídnout scény lepší než život sám, s možností opakovat je kolikrát chceme (jenže naprosto závislých na elektrickém proudu) lidé tím více potřebují držet své příběhy v ruce, zapsané na tak primitivním médiu, jakým je papír. Komiksy často vycházejí jako tzv. "grafické romány" v kvalitní, lákavě barevné vazbě. A vlastnit knihu, to už přece něco znamená.
Text je součástí diplomové práce Zuzany Andělové Vysoké a nízké (umění), Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, Hradec Králové 2004. Praktickou částí práce je soubor 20 komiksů Veverka a zajíc.
