Fabry řeže Higginse?
Možná právě kresba je to, co natěšenou Hanu především vyhodilo z kramfleků. Titulní ilustraci i pětici přetištěných obálek jednotlivých sešitů totiž stvořil výtečný Glenn Fabry (Slaine, Batman & Soudce Dredd – Zemřít smíchy). Jeho typická, propracovaná a plastická kresba, kdy je na Johnově hlavě rozeznatelný každičký vlásek, stojí v hrubém kontrastu s jednoduchým stylem Johna Higginse číhajícím na nepřipraveného čtenáře uvnitř. Je to ovšem (naštěstí) elementárnost účelově využitá: dokáže bez problémů zachytit výraz obličeje, charakter každé postavy i akční scény. Občas se může zdát, že se v lecčem podobá tomu, co známe z Millerovské série Sin City, přičemž hlavní rozdíl je pochopitelně v barevnosti, která Higginsovi hodně sluší – obzvláště v kontrastech krvavé páté části.

Nenávidím děti. A nejen proto, že jsou to otravný, malý PÍP. Mám závažnější důvody. Víte, co by mě fakt zajímalo? Kdo vymyslel tu PÍP s dětskou nevinností. Jako že jsou skoro svatý. Ani náhodou, jsou to PÍP malý divoši. Jo, jasně, já vím. To z nich jenom vybublává naše kolektivní paměť z dob, kdy jsme klackama lovili mamuty a s hýkáním chránili přežití rodu. Ale Ježíši PÍP Kriste – žijeme snad pořád v těch PÍP jeskyních, nebo co? A v tom je ten problém. Všichni furt blábolej o tom, jak jsou PÍP naše budoucnost, naděje pro tenhle svět – až na to, že to oni do PÍP nejsou! Od koho se všechno učej? Od nás. Čí chování převezmou? Naše. Čí chyby budou opakovat? Naše. O budoucnosti a naději mluvěj hlavně lidi, co PÍP jak zfetovaní králíci a PÍP kolem sebe PÍP rychlostí zahradní hadice. Ironie je, že právě tím ten náš PÍP PÍP spolehlivě PÍP.

V každém případě je kresba plně podřízena příběhu. Garth Ennis v něm nepředvádí nic objevného: přivádí na povrch zemský démona v podobě odporného monstra. To proto, že synek Harryho Coopera, vládce londýnského podsvětí, zemřel při dopravní nehodě a nelítostný gangster ho chce za každou cenu zpátky – jako oživit. Jeho poskoci tedy zařizují Johnovo propuštění z blázince a hlavní hrdina nemá na vybranou: za pomoci tří dalších mágů nechává do těla mrtvého chlapce vstoupit spoutaného hnuselce. Možná, že měli vzít zavděk zpěvákem a basákem punkových Sex Pistols, zfetovaným Sidem Viciousem (spáchal sebevraždu v roce 1979), kterého vyvolali jako prvního, jenže ten jim nebyl dost dobrý. O šestnáct let později toho bude Constantine trpce litovat: příšera, odborně řečeno odnož inkuba, sodomo-gomorský poddruh, se ve svém aktuálním hostiteli osvobodí, ovládne jeho prostřednictvím gang a chystá se vystoupit opět na světlo boží. S jediným cílem: rozpoutat opravdové peklo na Zemi. Jediný, kdo jí v tom může zabránit, je Constantine.

Jak se Ennis podělal v kině
V Synovi člověka nejde ani tak o samotný příběh, jako spíše o hodně černou nadsázku a především: dialogy prošpikované extrémně vulgárními hláškami. Ennis je po čtenářovi pálí ve velkých dávkách jak z těžkého kulometu a český překladatel Štěpán Kopřiva mu zdatně sekunduje. Oblíbeným, a asi nejpřijatelnějším výrazem, je „posrat se v kině“, vše ostatní už je na solidním serveru v podstatě nepublikovatelné. Ale třeba počeštění oslovení „fuckpig“ na "pekelnej supermrdák" zní roztomile, ne? Když se k tomu přidá v průběhu děje stále strmě narůstající počet morbidit, vraždění a vyhřezlých střívek, zcela evidentně vychází, že se jedná o masakrální komiks vhodný pro věkovou skupinu 18+. Určování přístupnosti však přenechejme povolanějším, k tématu tedy snad už jenom jednu poznámku. I zde se projevuje typická americká nectnost: obnažené ženské tělo a erotika vůbec jsou tabu! A tak paradoxně jedna skromná, stydlivá a ještě spíše humorně zobrazená postelová scéna působí v záplavě sprostoty a nechutností opravdu legračně až nepatřičně. Přitom píchání s krásnejma děvkama k ostrým hochům snad také patří, ne?

Tak jo, ty PÍP, ven!
Sakra, Johne, já tu málem PÍP!
Ven! Seš PÍP hluchej nebo co? Vypadni, ty PÍP PÍP!
Hele, mně je líto, že tě zmlátili.
To mi bylo úplně u PÍP, PÍP! Hrál jsem na něj chudáka jenom proto, aby tě nenašel. Ale to byla ta poslední PÍP pomoc, kterou jsi ode mě dostal, jasný?! Protože jestli si myslíš, že se postavím proti Harrymu Cooperovi, tak se regulérně PÍP v kině. A teď si vem svoji PÍP pistoli a běž do PÍP, Chasi. A nevracej se.

Je tedy Syn člověka jedna velká, velice přitroublá puberťárna, béčková akčňárna nebo snad pouhopouhá snůška oplzlých hospodských fórků? Určitě od každého trochu, především je to však zručně provedený a zábavný komiks nezapomínající na akci, napětí, ani na překvapení. Krvavé scény jsou rychle střídány objasňovacími pasážemi (v nichž zaujme netypické otáčení se hlavního hrdiny přímo na čtenáře) přítomnost střídá minulost, nadávka nadávku (což je konec konců dobrý způsob, jak se nějakým novým přiučit). Tak dobré chutnání! A jestli mravnostní policie najde knihu u někoho, komu ještě nebylo 18, zaslouží uřezat koule!

PS. A co že s tím vším mají společného Hana (ta s většími prsy, ale bez modrých vlasů) a Hana (ta s menšími prsy, zato s modrými vlasy)? Nic. Ale bylo přeci zajímavé znát jejich názor...


Trailer k vydání komiksu si můžete stáhnout zde.