Zdařilá díla se nezřídka stávají vzory - zakladateli žánru. Tedy právě tím, čeho se pak publikum nemůže nasytit. Když objeví něco dobrého, touží po opakování, chce to, co je podobné již známému. "Zdá se, že to, čím trpí žánrově spřízněné oblasti literatury a filmu, totiž zásadní podíl děl druhého či třetího řádu na celkovém počtu vyprodukovaných titulů, platí stejně, ne-li ještě výrazněji, právě o comics. Avšak stejně jako detektivky, sci-fi či fantasy literatura, stejně jako akční a fantastické filmy, mají i comics svoji pomyslnou smetánku, tenkou vrstvu výrazných či dokonce skvělých děl, plovoucí po hladině oceánu blbin." (J. Pížl.: Od pornografie k holocaustu, Neon, č. 2, 2000, s. 27.)
Komiks se už ve svém "zlatém věku" stal médiem využívaným úzce vymezenou skupinou žánrů a tedy ne dost vznešeným pro vysoké umění. Nicméně Will Eisner, kmotr amerického komiksu a zakladatel studia Eisner-Igel, v němž vznikal mimo jiné Batman Boba Kanea, celý život usiloval pozvednout kreslené příběhy kvalitativně na úroveň psané literatury. Jasně vnímal, že i komiks může být uměním.
Komerční komiksovou produkci můžeme nazvat výrobou stejně jako produkci knižních bestsellerů a telenovel. Podílí se na ní nemalá skupina lidí, v jejichž čele stojí vlastník autorských práv (vydavatel). Scénárista příběhu je svázán požadavky publika a zřídkakdy bývá jediným scénáristou kresleného seriálu. Kreslíři (nejprve ti, kteří kreslí tužkou, pak ti, co kresbu obtahují tuší a konečně "vybarvovači") mají rovněž pevně stanovené mantinely. Zejména oni dosahují často výjimečných technických schopností díky obrovskému množství nakreslených rozpohybovaných postav a nutnosti vypořádat se s kompozicí tak, aby byl výsledek přitažlivý a oko se v něm neztratilo.
Nicméně pouhá zručnost kreslířovy ruky je malou zárukou celkové hodnoty komiksu. Prodejnost vymezuje tvůrčí možnosti komiksových autorů a tím ovlivňuje kvalitu. Mnoho autorů však našlo v komiksu velký potenciál pro experiment, nebo jim vyhovuje jako ideální médium. Experimentátorem je například L. Trondheim. Způsob, jakým s tímto médiem zachází je naprosto odlišný od komiksů o superhrdinech: žádné dokonalé charaktery, zjednodušená kresba, prostá kompozice. I když jsou jeho obrázky černobílé, není černobílý svět, o kterém vypráví. Příběhy s filosofujícími hrdiny nepostrádají notnou dávku humoru, jenž ve spojení s existenciálními tématy často mrazí.
Jiný přístup ke komiksu zvolili Art Spiegelman se svým dvoudílným kresleným románem Maus nebo David B. v Padoucnici. Oba tematizovali vlastní život (respektive Spiegelman vypráví o útěku svého otce - polského Žida před nacisty). U obou je zřetelné, že jejich primárním cílem je sdělit příběh. A komiks je pro ně přirozeným vyjadřovacím prostředkem.
Více či méně podobných případů je mnoho. S komiksem se dá zacházet tolika způsoby, kolik kreslířů (a scénáristů) existuje. V zemích, jako je Francie a Spojené státy americké, kde existuje zavedený komiksový trh, vychází stovky komiksů ročně. V takovém prostředí lze mluvit o undergroundu - umělecky náročnějším komiksu, který existuje souběžně s komerčním. Nicméně obojí produkce se do značné míry prolíná. Někteří schopní autoři se živí jako bezejmenní řemeslníci ve velké skupině, přičemž svoje vlastní nápady a rukopis mohou uplatnit pouze v časopisech stojících mimo hlavní proud a specializovaných fanzinech, na nichž se nevydělává.
Text je součástí diplomové práce Zuzany Andělové Vysoké a nízké (umění), Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, Hradec Králové 2004. Praktickou částí práce je soubor 20 komiksů Veverka a zajíc.
Komiks se už ve svém "zlatém věku" stal médiem využívaným úzce vymezenou skupinou žánrů a tedy ne dost vznešeným pro vysoké umění. Nicméně Will Eisner, kmotr amerického komiksu a zakladatel studia Eisner-Igel, v němž vznikal mimo jiné Batman Boba Kanea, celý život usiloval pozvednout kreslené příběhy kvalitativně na úroveň psané literatury. Jasně vnímal, že i komiks může být uměním.
Komerční komiksovou produkci můžeme nazvat výrobou stejně jako produkci knižních bestsellerů a telenovel. Podílí se na ní nemalá skupina lidí, v jejichž čele stojí vlastník autorských práv (vydavatel). Scénárista příběhu je svázán požadavky publika a zřídkakdy bývá jediným scénáristou kresleného seriálu. Kreslíři (nejprve ti, kteří kreslí tužkou, pak ti, co kresbu obtahují tuší a konečně "vybarvovači") mají rovněž pevně stanovené mantinely. Zejména oni dosahují často výjimečných technických schopností díky obrovskému množství nakreslených rozpohybovaných postav a nutnosti vypořádat se s kompozicí tak, aby byl výsledek přitažlivý a oko se v něm neztratilo.
Nicméně pouhá zručnost kreslířovy ruky je malou zárukou celkové hodnoty komiksu. Prodejnost vymezuje tvůrčí možnosti komiksových autorů a tím ovlivňuje kvalitu. Mnoho autorů však našlo v komiksu velký potenciál pro experiment, nebo jim vyhovuje jako ideální médium. Experimentátorem je například L. Trondheim. Způsob, jakým s tímto médiem zachází je naprosto odlišný od komiksů o superhrdinech: žádné dokonalé charaktery, zjednodušená kresba, prostá kompozice. I když jsou jeho obrázky černobílé, není černobílý svět, o kterém vypráví. Příběhy s filosofujícími hrdiny nepostrádají notnou dávku humoru, jenž ve spojení s existenciálními tématy často mrazí.
Jiný přístup ke komiksu zvolili Art Spiegelman se svým dvoudílným kresleným románem Maus nebo David B. v Padoucnici. Oba tematizovali vlastní život (respektive Spiegelman vypráví o útěku svého otce - polského Žida před nacisty). U obou je zřetelné, že jejich primárním cílem je sdělit příběh. A komiks je pro ně přirozeným vyjadřovacím prostředkem.
Více či méně podobných případů je mnoho. S komiksem se dá zacházet tolika způsoby, kolik kreslířů (a scénáristů) existuje. V zemích, jako je Francie a Spojené státy americké, kde existuje zavedený komiksový trh, vychází stovky komiksů ročně. V takovém prostředí lze mluvit o undergroundu - umělecky náročnějším komiksu, který existuje souběžně s komerčním. Nicméně obojí produkce se do značné míry prolíná. Někteří schopní autoři se živí jako bezejmenní řemeslníci ve velké skupině, přičemž svoje vlastní nápady a rukopis mohou uplatnit pouze v časopisech stojících mimo hlavní proud a specializovaných fanzinech, na nichž se nevydělává.
Text je součástí diplomové práce Zuzany Andělové Vysoké a nízké (umění), Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, Hradec Králové 2004. Praktickou částí práce je soubor 20 komiksů Veverka a zajíc.
