Postřehy Jácíčka a Veverky jsou jednoduché, ale nikdy banální, protože banalita je pravým opakem tajemství a překvapení, tedy hodnot, které jsou ve světě viděném očima bez předsudků rozhodující. Banalita je rovněž průvodním jevem deziluze, ztráty nadhledu a schopnosti vnímat věci s potřebnou dávkou poezie.
Zajíc a Veverka z komiksu byli nuceni dospět. Tedy zčásti. Přišli o svou dětskost, takže už se nemají ptát, kde končí vesmír, hledat poklady tam, kde je nikdo nezahrabal a pozastavovat se nad všedními věcmi. A když už se ptají, měli by dostat moudrou odpověď. Jenže ta buď neexistuje, protože co šlo, bylo zodpovězeno už dávno a na nic nového se nepřišlo. Nebo se ptají nesprávným způsobem na nesprávné věci. Nebo jsou všechny jejich "příběhy" banální z jiného důvodu. Zajíc žije a dělá nebo řekne to, co ho právě napadne. Těžko soudit, odkud se jeho nápady berou. Často ho taky nenapadne nic, takže se v příběhu celkem nic neděje. Veverka, pokud je přítomna, reaguje věcně a racionálně. Zajícovy nápady to neovlivní.
Veverka a Zajíc jsou přátelé, ale nikdy o tom spolu nemluví. Zajíc toho není schopen a Veverka nemá potřebu. Každý z nich v podstatě žije ve světě svojí logiky. Jejich světy jsou prostupné, ale ne stoprocentně. Některé věci vidí jinak, proto existují témata, ve kterých si zkrátka nikdy porozumět nemohou. Ačkoliv, to je otázka. Příliš mnoho ještě nezkusili.
Série krátkých komiksů o hlodavcích je založena na banalitě jak obsahové - Zajíc a Veverka stále cosi "řeší", komiks tedy nese jakési "sdělení", ale zůstává bez zápletky, někdy i bez pointy -, tak formální: příběh nemá nikdy větší rozsah než jednu stranu a vystačí si s černobílým provedením. Východiskem pro mě byly krátké komiksy - stripy, které se obejdou s minimálními výrazovými prostředky. Komiks omezený jedinou stránkou rozvíjí jednu myšlenku, nikoliv mnohovrstevnatý děj, není proto náročný na scénář. Celá série je jednotná povahou postav a celkovým názorovým charakterem, ale jednotlivé stránky musí fungovat samostatně. Komiksové stripy známé z časopisů jsou jednotné i stylem. Čtenář musí na první pohled identifikovat, že jde o jeho komiks.
Pravidlo stylové jednoty jsem narušila. Veverka a Zajíc jsou pořád stejní, jen jinak nakreslení. Jenže vzhledem k tomu, že existují jen prostřednictvím toho, jak jsou nakreslení, už to nejsou úplně stejná zvířátka.
Ze světa spotřební kultury známe množství postaviček a charakterů, které ožily v určitém médiu: v animovaném nebo hraném filmu, knize, komiksu, jako hračka. Když se stanou dostatečně oblíbenými, získávají novou podobu v dalších médiích. Komiksový Astérix je ve filmu člověkem z masa a kostí (stejně jako Spider-Man, Superman, Hellboy a další), E. T. mimozemšťan sestupuje z plátna jako plyšová hračka, Shrek jako přívěšek na klíče, Frodo Pytlík je identifikován s tváří herce, vzápětí ho vybalíte ze sušenky jako nálepku, panenka Barbie točí filmy; dalších případů je mnoho. Každá z postav může mít mnoho podob, ale v dimenzích určitého média (zejména toho původního) zůstává beze změn, s přesností každého tahu pera. Stejně stálé zůstává i jeho prostředí (strom na dvorku rodiny Simpsonových nikdy nevyroste).
Komiksy vznikaly zhruba v průběhu jednoho roku. Některé epizody jsou založené na rozhovoru, v jiné spíše na ději. Zajímavé bylo sledovat reakce přihlížejících přátel. Když jsem si hrála spíše s obrazem ve vztahu ke slovnímu komentáři, kompozicí a celkovým kresebným provedením a děj zůstal v epizodě na okraji, reakce byly nesouhlasné. Každý z diváků/čtenářů žádal komplikovanější příběh postavený na jednoduché srozumitelné kresbě. Při vymýšlení jednotlivých epizod jsem si nestavěla žádné mantinely a dala nápadům volný průběh. Pochopitelně se ukázalo, že strukturovaný příběh se sám nevymyslí, a proto zatím zůstalo jen u načrtnutých Zajícových nápadů a kratičkých příběhů pro jediný pohled. Ostatně, proč by se měly řadovým lesním zvířatům stávat výjimečné věci? Proč by právě zajíc měl být schopen formulovat zásadní otázky a nalézat správné odpovědi na ně? Proč by měl prožívat velké příběhy? Od toho jsou tu přece lidé.
Zajíc je vyšší než Veverka. O uši. V rozměrech celého světa to opravdu není velký rozdíl.
Rozdíl mezi vysokým a nízkým uměním může být z určitého úhlu pohledu podobně nepatrný. Vůbec se nemusí jevit jako protiklad. V některých případech je navíc obtížné s těmito pojmy operovat. Komiks je poměrně mladé médium, a jako takový ještě zdaleka nebyl plně akceptován jako médium schopné nést uměleckou hodnotu.
Text je součástí diplomové práce Zuzany Andělové Vysoké a nízké (umění), Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, Hradec Králové 2004. Praktickou částí práce je soubor 20 komiksů Veverka a zajíc.
