V dobách, kdy jsem sfoukával méně svíček, než jsem měl prstů, jsem se pravidelně každý měsíc těšíval na nové číslo Čtyřlístku. Dětí jako já bylo mnoho – a není se co divit, Čtyřlístek byl dlouhodobě jediným kvalitním, čistě komiksovým dětským časopisem, navíc zbavený veškerého ideologického nánosu. Tradičně, krom oblíbeného vyprávění z Třeskoprsk, se tu objevovaly i jiné příběhy, mezi něž v roce 1990 přibyly dvě myšky z ruky Lucie Lomové – Anča a Pepík.
Dušín by pukal závistí
. Prostředí, v němž se Anča a Pepík pohybují, je velmi rozmanité, některá pokračování jsou zasazená do reálného světa podobného tomu dnešnímu a jiná zase nechávají uzdu fantazie na dlouhých otěžích. Lidé jsou vyměněni za myšky, vše ale zůstává jako ve skutečnosti: obydlí, jídlo, města i chování. Zvířecí hrdinové (zde můžeme hledat určitou paralelu se Spiegelmanovým Mausem) se setkávají se skřítky, zachraňují kamaráda, utíkají před zlodějem, vedou prostě dobrodružný život a čekají, až se k nim nějaký mladý čtenář připojí. Anča a Pepík jsou zde především pro zábavu a ne proto, aby děti strašili!
Naši myšáčci žijí na malém městě. Jsou to zvídavé děti školního věku, ničeho se nebojí, nekradou, zastávají se slabších, pomáhají babičkám a dědečkům; zkrátka jsou to takoví malí Mirkové Dušínové. Pro (pře)citlivé rodiče mohou být rozumnou variantou americké a japonské kreslené (televizní) zábavy, bez nadsázky je lze označit za vhodný dětský vzor…
Velké plus si u mě Anča a Pepík vysloužili svojí „genderovou“ korektností. Jejich vzájemný vztah, krom toho že je přátelský a upřímný, je také vyrovnaný: Pepík nedělá pseudonáročnější práce a Anča není pouze do počtu. (Pro odvážné: Jen si otevřete dětský slabikář, vybafnou na vás obrázky, kde chlapec dívku tahá za vlasy a ona se u toho ještě směje!) Anča a Pepík jednají spolu jako rovný s rovným, což je na dětskou literaturu docela zázrak.
Dobrá zpráva
