V husté mlze přístav leží, temně hučí říční proud
Drábek stojí na nábřeží, dýmku nechal vyhasnout...
(Pavel Kopta)
Úvodní díl Komisař Drábek zasahuje líčí boj zákona s lupičskou bandou krále myší Jíry. Tato tlupa se specializuje na nejrůznější pochutiny a potraviny, jak už je myším ostatně vlastní. Dlouho policii uniká a kočičí hlídače dobrot si kupuje lahvemi plnými mléka. Drábek má ale Filipa. Všimne si důležitého společného prvku všech vloupaček: myšáci nikdy neopustí místa činu dřív, než zbaští veškeré pochutiny do posledního sousta. A právě na tom komisař vybuduje past. Jakou? Nahradí v cukrárenském skladu obsah pytlů žvýkačkami. Zloději se dostaví a konzumování kradeného materiálu je pochopitelně zdrží. Tak moc, až dožvýkávají v cele.
Druhý příběh Komisař Drábek v zoo je méně dramatický. Popisuje pátrání po ztracené želvičce a její zmizení je záminkou k prohlídce zoologické zahrady. Díky dalekohledu Drábek v jedné sluji najde skryté medvídě a vyzví, že si rádo hrálo na schovávanou s hledanou želvou i klokánky. Drábkovi to zapálí a želvičku Lolu snadno najde ve vaku staré klokanice (usnula tam).
Předposlední dobrodružství Komisař Drábek pokračuje je opět o něco dramatičtější a opouští dokonce stereotypní linii pátrání. Hlavní hrdina je na začátku omráčen a unesen říčními pašeráky vzácných kovů přebarvených na hliník. Právě po nich pásl. Tentokrát to ale už nejsou jenom myši, nýbrž dokonce krysy. Navíc disponují žlutou jolou Žlutá příšera. Tam taky neopatrného komisaře Drábka uvězní. Ten zapřemýšlí. Pak si vyžádá původně mu zabavenou lulku a vypouští okénkem kroužky dýmu ve tvaru písmen SOS. Policejní letadlo volání o pomoc zaregistruje a rychlý přepadový oddíl vnikne na palubu joly vpravdě v poslední chvíli: kilometr od hranic. Ačkoli kouření Drábkovi možná zachránilo život a ačkoli byl dýmkou vybaven už od prvního dílu, nyní s oním zlozvykem paradoxně skoncuje.
A poslední z případů kočičího Columba? Jmenuje se Komisař Drábek v jednom kole a pro změnu se tu bojuje s potkanem-kapsářem. Poprvé je nám taky předvedeno, že komisař je pouhým podřízeným a nemůže ani stanovit čas vybrání vlastní dovolené. Drábkovi se kapsáře podaří polapit až v Zámku hrůzy, a to díky pasti na myši umístěné v kapse. Série tedy končí poněkud naivně a absurdním nepoměrem mezi velikostí pastičky a myši.
Hvězdné duo
Na zrodu jednoho z vůbec prvních obrázkových příběhů Čtyřlístku Komisař Drábek se podíleli dva opravdu význační čeští umělci. Scenáristou byl totiž byl jeden z vůbec nejvýznačnějších textařů českého popu Pavel Kopta (1930-1988) a výtvarníkem Radim Malát (narozen 1930). Připomeňme si tedy aspoň třiceti slovy oba tvůrce.
Pavel Kopta byl synem spisovatele Josefa Kopty (1894-1962) a po maturitě se stal barrandovským režisérem (1950-61) a dramaturgem Srncova Černého divadla. Od roku 1964 tvořil ve svobodném povolání. Ovlivnila ho poezie V. Nezvala, J. Seiferta a F. Gellnera, ale inspiroval se i písněmi Osvobozeného divadla. Spolupracoval s řadou scén a stal se spoluautorem skoro padesáti celovečerních filmů. Z jeho hitů jmenujme Černou Jessii, Dnes naposled anebo Milorda (vše nazpívala Hana Hegerová), Políra (Ljuba Hermanová), Nic víc (Judita Čeřovská), Whisky, to je moje gusto (Yvetta Simonová pro Limonádového Joea) anebo Babylón (Karel Gott). Jeho texty vyšly také v knížkách Piš (1967) a Abeceda (1982).
Výtvarník Radim Malát studoval na Vysoké škole pedagogické u Cyrila Boudy a značnou část aktivity věnoval ilustrování knih. Jak těch pro dospělé, tak – později – spíš těch pro děti. Jeho Komisaři Drábkovi přitom předchází Malátova humorně-detektivní publikace Josefa Vondráčka Zločin v muzeu (1970).
Úroveň Drábkových příběhů a případů stojí a padá s Koptovými verši. Jsou zdařilé, zapamatovatelné, mají logiku a obvykle i spád. Spíše než o komiks (bubliny tu sice občas jsou, ale spíše dekorativní) jedná se o čtyři bohatě ilustrované básně. Každá končí podobně: odhalující pointou.
V pašeráckém příběhu navíc najdeme náznak dobově politického motivu. Zajatý policista Drábek je předveden k šéfovi bílých krys, který mu v kajutě dobrosrdečně nalije červené řka: „Nemám rád, když teče krev.“ Kasá se a líčí Drábkovi své plány, jako to dělávají třeba i lotři v bondovkách. A nakonec dodá: „Když zachováš, Drábku, klid, vysadím tě v zahraničí... A pak můžeš, kam chceš, jít!“ Ona možnost je přitom komisaři Drábkovi dána v roce, kdy byla Československá hranice se Západem neprodyšně uzavřena. Jakpak na ni asi zareaguje poctivý Drábek, policista nikoli bondovského, ale zemanovského typu? Samozřejmě to víme předem. Nabídku nevyužije, zůstává v republice a o tom, zdali šlo o náhodu nebo to skutečně měla být okatá propagace věrnosti vlasti (snad i někým do Čtyřlístku shora nadiktovaná), se můžeme nejspíš už jenom dohadovat…
Příště: Rendlík a Hopík
Drábek stojí na nábřeží, dýmku nechal vyhasnout...
(Pavel Kopta)
Úvodní díl Komisař Drábek zasahuje líčí boj zákona s lupičskou bandou krále myší Jíry. Tato tlupa se specializuje na nejrůznější pochutiny a potraviny, jak už je myším ostatně vlastní. Dlouho policii uniká a kočičí hlídače dobrot si kupuje lahvemi plnými mléka. Drábek má ale Filipa. Všimne si důležitého společného prvku všech vloupaček: myšáci nikdy neopustí místa činu dřív, než zbaští veškeré pochutiny do posledního sousta. A právě na tom komisař vybuduje past. Jakou? Nahradí v cukrárenském skladu obsah pytlů žvýkačkami. Zloději se dostaví a konzumování kradeného materiálu je pochopitelně zdrží. Tak moc, až dožvýkávají v cele. Druhý příběh Komisař Drábek v zoo je méně dramatický. Popisuje pátrání po ztracené želvičce a její zmizení je záminkou k prohlídce zoologické zahrady. Díky dalekohledu Drábek v jedné sluji najde skryté medvídě a vyzví, že si rádo hrálo na schovávanou s hledanou želvou i klokánky. Drábkovi to zapálí a želvičku Lolu snadno najde ve vaku staré klokanice (usnula tam).
Předposlední dobrodružství Komisař Drábek pokračuje je opět o něco dramatičtější a opouští dokonce stereotypní linii pátrání. Hlavní hrdina je na začátku omráčen a unesen říčními pašeráky vzácných kovů přebarvených na hliník. Právě po nich pásl. Tentokrát to ale už nejsou jenom myši, nýbrž dokonce krysy. Navíc disponují žlutou jolou Žlutá příšera. Tam taky neopatrného komisaře Drábka uvězní. Ten zapřemýšlí. Pak si vyžádá původně mu zabavenou lulku a vypouští okénkem kroužky dýmu ve tvaru písmen SOS. Policejní letadlo volání o pomoc zaregistruje a rychlý přepadový oddíl vnikne na palubu joly vpravdě v poslední chvíli: kilometr od hranic. Ačkoli kouření Drábkovi možná zachránilo život a ačkoli byl dýmkou vybaven už od prvního dílu, nyní s oním zlozvykem paradoxně skoncuje.
A poslední z případů kočičího Columba? Jmenuje se Komisař Drábek v jednom kole a pro změnu se tu bojuje s potkanem-kapsářem. Poprvé je nám taky předvedeno, že komisař je pouhým podřízeným a nemůže ani stanovit čas vybrání vlastní dovolené. Drábkovi se kapsáře podaří polapit až v Zámku hrůzy, a to díky pasti na myši umístěné v kapse. Série tedy končí poněkud naivně a absurdním nepoměrem mezi velikostí pastičky a myši.
Hvězdné duo
Na zrodu jednoho z vůbec prvních obrázkových příběhů Čtyřlístku Komisař Drábek se podíleli dva opravdu význační čeští umělci. Scenáristou byl totiž byl jeden z vůbec nejvýznačnějších textařů českého popu Pavel Kopta (1930-1988) a výtvarníkem Radim Malát (narozen 1930). Připomeňme si tedy aspoň třiceti slovy oba tvůrce.
Pavel Kopta byl synem spisovatele Josefa Kopty (1894-1962) a po maturitě se stal barrandovským režisérem (1950-61) a dramaturgem Srncova Černého divadla. Od roku 1964 tvořil ve svobodném povolání. Ovlivnila ho poezie V. Nezvala, J. Seiferta a F. Gellnera, ale inspiroval se i písněmi Osvobozeného divadla. Spolupracoval s řadou scén a stal se spoluautorem skoro padesáti celovečerních filmů. Z jeho hitů jmenujme Černou Jessii, Dnes naposled anebo Milorda (vše nazpívala Hana Hegerová), Políra (Ljuba Hermanová), Nic víc (Judita Čeřovská), Whisky, to je moje gusto (Yvetta Simonová pro Limonádového Joea) anebo Babylón (Karel Gott). Jeho texty vyšly také v knížkách Piš (1967) a Abeceda (1982).
Výtvarník Radim Malát studoval na Vysoké škole pedagogické u Cyrila Boudy a značnou část aktivity věnoval ilustrování knih. Jak těch pro dospělé, tak – později – spíš těch pro děti. Jeho Komisaři Drábkovi přitom předchází Malátova humorně-detektivní publikace Josefa Vondráčka Zločin v muzeu (1970).
Úroveň Drábkových příběhů a případů stojí a padá s Koptovými verši. Jsou zdařilé, zapamatovatelné, mají logiku a obvykle i spád. Spíše než o komiks (bubliny tu sice občas jsou, ale spíše dekorativní) jedná se o čtyři bohatě ilustrované básně. Každá končí podobně: odhalující pointou.
V pašeráckém příběhu navíc najdeme náznak dobově politického motivu. Zajatý policista Drábek je předveden k šéfovi bílých krys, který mu v kajutě dobrosrdečně nalije červené řka: „Nemám rád, když teče krev.“ Kasá se a líčí Drábkovi své plány, jako to dělávají třeba i lotři v bondovkách. A nakonec dodá: „Když zachováš, Drábku, klid, vysadím tě v zahraničí... A pak můžeš, kam chceš, jít!“ Ona možnost je přitom komisaři Drábkovi dána v roce, kdy byla Československá hranice se Západem neprodyšně uzavřena. Jakpak na ni asi zareaguje poctivý Drábek, policista nikoli bondovského, ale zemanovského typu? Samozřejmě to víme předem. Nabídku nevyužije, zůstává v republice a o tom, zdali šlo o náhodu nebo to skutečně měla být okatá propagace věrnosti vlasti (snad i někým do Čtyřlístku shora nadiktovaná), se můžeme nejspíš už jenom dohadovat… Příště: Rendlík a Hopík
