Prvotní komiks
Do této kategorie zahrnuji prvotní komiksy, které vznikaly ještě v 19. století a staly se zakladateli komiksu. Nejsou to sice „prakomiksy“, i přesto postrádají některé důležité znaky komiksu, popřípadě je nemají plně vyvinuté. Dynamika pohybu v nich prakticky neexistuje; a tak je „přechod“ mezi snímky statický. Obraz zatím spíše pouze doplňuje text a potvrzuje, co již bylo napsáno.
Komiks si začíná budovat silnou pozici až během Zlatého věku (30. a 40. léta) a vytváří prvky, které jsou typické pouze pro něj. Stává se i inspirací pro film (úhly pohledu kamery). Obsahově je ale stále dost jednosměrný - hrdina a s ním i zápletky se tvoří takřka podle šablony. Vznikají tisíce komiksových sešitů, které vypráví o superhrdinech a jejich jediným námětem je boj hrdiny (Dobra) se Zlem.
Moderní komiks
Kategorie moderní komiks vylučuje už svým pojmenováním prvotní komiksy, které se stavbou i zpracováním námětu liší od moderních komiksů. Klade důraz na fázování pohybu a role hrdiny, která nastartovává tzv. boom superhrdinů roku 1938, od zrození neslavnějšího z nich – Supermana.
Moderní komiks se rozvíjel zejména během Marvelovské revoluce v 50. a 60. letech, která hrdinu ukazuje jako komplexní postavu. Hrdina není jednostranný, mohou v něm bojovat dvě strany - Dobro a Zlo. Má myšlenky, charakter a pocity. Tzv. Marvel revolution probíhala od konce 50. let, a jejím klíčovým tématem byl vývoj hrdiny - Stan Lee, autor vydavatelství Marvel Comics, vytvořil první hrdiny, kteří měli kromě dobrých vlastností i nějaké špatné, trpěli náladovostí, museli platit účty atp. – zkrátka se vyrovnávali i se svým lidským údělem; Lee navíc vytvořil tzv. „Marvel method of comic scripting“.
Komiks se v té době stává plnohodnotným literárním žánrem, stále ale ne uměním, jak technicky tak obsahově. Moderní komiks je teprve dítě, které se ještě musí hodně učit od ostatních uměleckých forem. V zásadě je mainstreamový, spotřební komiks, a nejsou v něm uplatňovány všechny možnosti (umění a komunikace), jako je tomu u později vyvinutého postmoderního komiksu. Komunikuje s většinovým podílem čtenářů a nesnaží se v něm vzbuzovat touhu po velkých změnách. Sice respektuje přání a požadavky čtenářů, ale nemá tendence se na jejich základě nějak radikálně měnit. Reflektuje aktuální dění, ale jen výjimečně jej (na rozdíl od prvotního komiksu) hodnotí.
Postmoderní komiks
Tento komiks je už „dospělý“. Dokázal z ostatních uměleckých forem vypreparovat vše, co je pro něj potřebné. Využívá prvků postmoderní literatury – aluze (Jarmark nesmrtelných), poznámkový aparát (Z pekla), příběh v příběhu (Watchmen) atd. Ačkoli obecně se postmoderní kultura vyznačuje snahou o dojem, zážitek, hru, postmoderní komiks se nesoustředí jen na tyto krátkodobé a efektní vlastnosti. Postmoderní komiks reflektuje i témata společenská, a navíc témata velmi osobní - existenciální krize. Postmoderní komiksy jsou velice podrobně propracované; bez určitých znalostí čtenář nemůže pochopit některé motivy i dějové prvky. Postmoderní komiks umí parodovat v podstatě cokoliv: státní zřízení, dějiny, historické osobnosti, mýty, lidské charaktery, kulturu, společnost atp.
I přese všechny komplikované prvky je hlavní dějová linie pochopitelná pro všechny čtenáře. Postmoderní komiksy se snaží o povznesení žánru do vyšší umělecké kategorie, a to jak scénářem, tak kresbou. Postmoderní komiks není slepě opsaným příběhem či mýtem, jako jediný využívá vše, co lze. A to od vytvoření vlastní mytologie, stylu kresby/jazyka až po začlenění závažných témat do příběhu. Postmoderní komiks na čtenáře naléhá myšlenkou i zpracováním, požaduje od něj pozornost a znalosti. Dokáže také překračovat stereotypy a dokonce je úmyslně odbourává nebo dovádí ad absurdum. Proto se téměř nedá zařadit do žánrových kategorií, jako je tomu u moderního (mainstreamového) komiksu.
Zrodil se v Evropě v 70. letech – především v podobě velkých komiksových románů. Ve Spojených státech se tento koncept komiksu objevil až později.
Společenský komiks
Společenský komiks se zabývá společensky závažným tématem, otázkami lidské existence, či také karikuje společnost (to byl námět většiny prvotních komiksů). Právě karikatury, zejména středních vrstev, se těšily velké oblibě jak u čtenářů prvotních komiksů, tak u současných. V eseji Comics Claira a Tichého se právě společenské a politické karikatury uvádí jako jednoduchý a umělecky čistý humor, a komiks jako jedinečné médium tohoto humoru. Do této kategorie patří ze současnosti Maus a Padoucnice. Společenský komiks se mimo jiné vyznačuje ich formou, neboť autor reflektuje osobní trauma zároveň se společenským. Příkladem je například židovský původ a druhá světová válka v komiksu Maus, a epilepsie bratra autora komiksu Padoucnice. Společenským komiksem je i Nejchytřejší kluk na světě Chrisa Warea, který se vyznačuje i velkým množství postmoderních prvků: vedle příběhu, který stírá hranici mezi snem, skutečností a vzpomínkami, je to i výrazně hravé grafické zpracování, které mimo jiné zahrnuje i různé vystřihovánky a kupóny, připomínající děj příběhu a charakteristické vlastnosti hrdiny.
Adaptace
Po pořádek uvádím i tuto kategorii, jež nejen adaptuje historické události či literární díla, ale i pasivně přejímá myšlenky, aniž by je vytvářel. V této práci se proto adaptací čili pasivním komiksem zabývat nebudu. Ačkoli adaptace může být svým způsobem i důmyslná (paroduje nebo jinak posouvá významy původního mýtu), není dostatečně funkční, co se komiksové mytologie týče. Takto právě často fungují komiksy pro děti a mládež – vypráví se literární text anebo příběh stylem obrázek-obrázek-obrázek, s minimálním použitím originálního sledu panelů, grafiky i jazykové invence, natož zapracováním mytologie. Adaptace nekonstruuje jako tomu je umění, tedy i u komiksu. „Těžko se v kterékoli sféře lidské činnosti setkáme se silnější deformací a deklasováním uměleckých hodnot než v této velkovýrobě comicsových adaptací. Homérova Odyssea, cyklus Robina Hooda, Cervantesův Don Quijote, Stevensonův Ostrov pokladů, Poeovy povídky, Dickensovy romány se v comicsovém výtažku nedají rozpoznat od kteréhokoli bulvárního krváku.“ (Claire, René; Tichý, Jaroslav. Comics, str. 36.)
