. Thierry Groensteen
Autor Stavby komiksu má sice typicky francouzské křestní jméno, ale seversky znějící příjmení, což je neklamným znamením, že je to rodilý Belgičan (narodil se 18. dubna 1957 v Uccle v Belgii). Původní název francouzského originálu je Système de la bande dessinée; stejnojmennou doktorskou práci předložil T. Groensteen roku 1996 zkušební komisi na univerzitě Toulouse le Mirail a po jejím obhájení získal doktorát z moderní literatury. Shoda názvů je tu však zcela náhodná a recenzovaná kniha obsahuje myšlenky zcela původní. Groensteen působil řadu let v Angoulême. Od září 1988 do června 1992 fungoval v CNBDI (Francouzi milují zkratky; CNBDI je zkrácené označení Národního centra pro komiksy a ilustraci) jako „vědecký poradce“. Od roku 1993 do března 2001 pak byl ředitelem angoulêmského Muzea komiksů. V současné době přednáší o praktické tvorbě komiksů na univerzitě v Orléansu.
Co v knize nenajdeme
V knize Stavba komiksu v prvé řadě nenajdeme autorsky pojatou, a tedy normativní a v dalším textu používanou, definici komiksu. Svědčí o tom již kapitolka „Nenalezitelná definice“ na str. 25, kde Groensteen sice uvádí řadu existujících definic, ale o každé vzápětí ukáže, že je nevhodná. V knize dále nenajdeme úvahy o tom, jak po kresebné stránce zvládnout to či ono téma, jaké záběry používat, jaké jsou možnosti při práci s barvami, popř. s černobílými komiksy, apod. Nenajdeme zde nic z dějin komiksu a není zde dokonce ani zmínka o tolik omílaném spisku Seduction of the Innocent.
. Co tedy v knize vlastně najdeme?
Kniha se skládá v podstatě z úvodu, ze tří kapitol, závěru, přehledu terminologie, bibliografického přehledu a z rejstříků. Před závěrečné rejstříky byla zařazena záhadná třístránková kapitolka „V češtině vyšlo“, kde čtenář najde seznam některých komiksů vydaných v naší vlasti. Smysl tohoto přehledu mi zůstává utajen, protože českých komiksů máme v současné době k dispozici mnohem více, jak se lze přesvědčit z Gotfridových seznamů, které vyšly v číslech 1, 2 a 5 časopisu Crew2.
V úvodu autor rozebírá a zdůvodňuje metodu, pomocí níž hodlá v dalším analyzovat jednotlivé prvky komiksu. Ve své analýze se pak zaměřuje takřka výlučně na klasické komiksové příběhy, které ve Francii a v Belgii vycházejí ve formě tzv. alb. Takový komiksový příběh tedy T. Groensteen považuje za systém, tj. za množinu jistých prvků provázaných určitými vztahy. Tyto prvky a tyto vztahy zkoumá pomocí metody, kterou sám nazývá „pragmatickou semiologií“.
O které prvky vlastně jde? V první kapitole, která se nazývá „Spaciotopický systém“ to jsou viněty (tj. jednotlivé komiksové obrázky), jejich rámce, hyperrámce (tj. vnější okraje komiksových stránek), komiksové dvoustrany, bubliny a stránková sazba, to jest definitivní uspořádání vinět na jedné komiksové stránce.
Ve druhé kapitole, která je zhruba o polovinu kratší a jmenuje se „Užší artrologie-sekvence“, autor zkoumá, jakým způsobem se v komiksu vytvářejí lineární sémantické vazby mezi vinětami, a jakým způsobem tyto vazby realizují vlastní naraci. Zařazuje sem obecné úvahy o inscenaci, to jest o tom, jak různé parametry komiksového obrázku přispívají k estetickému a dramatickému efektu příslušného vyprávění, a obecné postřehy o tom, jakou funkci má v této souvislosti připojený text (dialogy a komentáře). Své obecné úvahy konkretizuje na dvou příkladech převzatých ze série Corentin Paula Cuveliera a Jojo André Geertse.
Třetí kapitola je ze všech nejkratší; jmenuje se „Obecná artrologie: síť“. Pojednává o různých typech vztahů, které existují mezi místně vzdálenými komiksovými obrázky. V závěru pak mimo jiné najdeme základní charakteristiky narativní kresby.
Český překlad
Pokud se čtenář prokousal mou recenzí až sem, jistě již začíná tušit, že četba Groensteenovy knihy není nijak snadnou záležitostí. Potenciální čtenář by měl mít jisté povědomí o základních pojmech lingvistiky a semiologie. Navíc by měl mít nesmírnou, takřka neohraničenou trpělivost při rozplétání překladu Barbory Antonové. Některá její souvětí totiž odhalí smysl až po bedlivé luštitelské práci. Např. v kapitolce o inkrustaci, tj. o umisťování menších komiksových obrázků na pozadí tvořené jedním velkým obrázkem, najdeme na str. 108 tuto zašifrovanou zprávu: „Když tuto sugestivní a plodnou alternativu převezmu, mohu říct, že inkrustace rozehrává obrázek, když povznese vinětu nad pozadí, zatímco když je jejím cílem začlenit inkrustovanou vinětu do kontextu, slouží především vyprávění.“ V kapitolce o prahu narativity (str. 126) mluví autor o „transformacích“, tj. o takových přechodech od jednoho komiksovému obrázku ke druhému, které zajišťují zároveň jejich podobnost i rozdílnost. A co byste pak řekli na tuto výpověď na str. 129 dole: „...mezi dvěma obrazy nezajišťuje transformace automaticky vztah narativní povahy. Vlastně když obrazy mezi sebou ukazují vztah transformace, tvoří minimálně sérii (i kdyby to byly pouze dva obrazy), ale nezbytně i narativní sekvenci.“ Nezdá se vám, že si tato dvě tvrzení odporují?
Nicméně navzdory náročnému textu a zamotanému překladu můžeme podle mého názoru vydání této publikace přivítat. Je to první teoretická vlašťovka na našem trhu a po jejím prostudování bude mít pozorný čtenář komiksů z jejich četby jistě o to větší požitek, oč lépe bude chápat, jak fungují jejich jednotlivé formální složky.
